Můj vztah k létu je dvojznačný. Nemám rád vedro. Okna mého bytu hledící na západ mění od konce června toto milé vinohradské místo v terárium.
Nepatřím k účastníkům zájezdu, ale když už vyrazím v létě k moři, většinou poté, co mě někdo zhruba v květnu přesvědčí při pátém pivu či druhé lahvi vína, že tentokrát to bude zábava, trávím dny spánkem a vyrážím ven až bezpečně po západu slunce.
Na druhou stranu mám rád Prahu v létě. Nastavím si model dovolená a chovám se ve svém městě jako turista. Chodím do kaváren na pozdní snídaně, courám se večerním městem a tu a tam se zastavím opravdu jen na jednu skleničku.
Zpomalím a poflakuju se po Praze, objevuji detaily, obchody, výstavní síně a místa, která jsem znal a ona se změnila, ale během ročního pracovního provozu jsem si toho nestačil všimnout. Všímám si tváří lidí, pozoruji je a nevnímám je jen jako kolorit každodennosti.
Svátky bez cukroví
Léto jsou takové Vánoce bez povinnosti být dojatý a navštěvovat zvědavé příbuzné. Na léto se člověk nemusí připravovat, přijde a neočekává od nás nějak zvláštní citové výkony. Život se tak trochu zastaví uprostřed cesty, nebo spíš unaveně dojede a čeká, až dostane nové pohonné hmoty.
Zbytečné hádky kulturních válek, podružnosti, kterým nerozumíme, ale umožňují nám se vůči někomu vymezit, hledání snítky v oku druhého a přehlížení břevna u sebe, to nás odvádí od možnosti soustředit se. A dokončovat to podstatné.
Léto je ráj pro nostalgiky. Při návštěvách různých chat a chalup se člověk dostane ke knihovnám odvezeným na venkov, a tak se znova začte do Jaroslava Foglara či starých časopisů. Léto ale netrvá dlouho, stejně jako nic, co je bezbranně neúčinné a nepožaduje po nás výsledky.
Vedle starých knih je léto období tlustých knih. Vždy si nějakou takovou beru s sebou s vírou, že ji přečtu, ale většinou pak skončí na skříňce mezi dalšími rozečtenými bichlemi. Jak říkám, zdánlivá délka je jednou z velkých iluzí léta.
Vedle knih s mnoha stránkami umožňuje léto přemýšlet nad věcmi, pro které nám během roku dokáže náš mozek vydobýt dost času. Křesla na terase umožňují před upadnutím do polospánku hrát si v hlavě s myšlenkami, které jindy odežene pípání Whatsappu. Letos bych doporučoval lidem, kteří chtějí tuto zem konečně převést do 21. století, dvě oblasti k zamyšlení.
Je to o ekonomice
Zaprvé: Oddělme věci podstatné od podružných. Každodenní řevnivost na sociálních sítích přináší desítky nepodstatných témat, zatímco ta podstatná zůstávají někde v hlubinách našich úvah. Zbytečné hádky kulturních válek, podružnosti, kterým nerozumíme, ale umožňují nám se vůči někomu vymezit, hledání snítky v oku druhého a přehlížení břevna u sebe, to nás odvádí od možnosti soustředit se. A dokončovat to podstatné.
Zadruhé: Političtí stratégové by si měli připomenout ona legendární slova Billa Clintona, kterými definoval problém volební kampaně: „Je to o ekonomice, v*le.“ Ekonomika, naše schopnost změnit se a pochopit, co můžeme ostatním nabídnout, abychom přestali být jen subdodavateli, to rozhodne i o naší síle a možnostech bránit hodnoty, byť sebechvályhodnější. Ještě stále je zde spousta aktivních a šikovných lidí a firem. Jen nesmí propadnout dojmu, že jediné, k čemu jsou dobří, je platit daně a sloužit jako terč nové levici.
S létem nezmizí naše obavy. Jen nám dává možnost se připravit. Až se nás zima zeptá, jak by řekla teta Kateřina z mé oblíbené letní nostalgické četby Saturnina.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek