Člověk žije, zemře a pak se rozkládá v hrobě. Tak vypadá vědecké pojetí otázky života a smrti. V otázce posmrtného života se však s vědci 72 % Američanů neztotožňuje. Bez ohledu na rasu, vzdělání či platovou třídu věří mnoho lidí tomu, že místo toho, aby se mrtvoly spořádaně rozkládaly, děsí naše děti. Nebo jako duchové straší v domech, kde jejich ještě živé tělesné schránky před stovkami let někdo zavraždil.
Podle výzkumu Pew researche center je téměř každý pátý Američan skálopevně přesvědčen o tom, že viděl ducha. Jak jsme na tom statisticky v Čechách, zatím nevíme, nicméně kratochvíle jako vyvolávání duchů, svědectví paranormálních jevů či hlášení poltergeistů na policii nejsou ani v našich končinách ničím ojedinělým. Projdeme-li si výzkumy předních světových psychologů a neurologů, jejichž předmětem je lidský mozek a jeho schopnost pohrát si s naší představivostí, je spíš s podivem, že duchy nevídáme všichni a na každém rohu.
Možná zažíváte spánkovou obrnu
Máte pocit, že vás někdo sleduje, že nejste v místnosti sami? Slyšíte kroky, zvuky, hlasy? Cítíte, jak se vás někdo (nebo něco) dotýká, dýchá vám na krk? Podle Christophera Frenche, zakladatele výzkumné jednotky anomální psychologie při Goldsmiths University of London, vás nestraší mrtvá tchýně, ale zažíváte spánkové paralýzy. Ty přichází těsně před usnutím nebo probuzením, kdy napůl spíte a napůl bdíte. Kromě drobné dezorientace nemají žádné vážnější účinky na zdraví a mívá je velké procento populace. U menšího počtu případů je spánková obrna provázena vizuálními, zvukovými nebo hmatovými halucinacemi. Intenzita těchto vjemů je pro naše vnímání takovým náporem, že doslova paralyzuje mysl i tělo. K tomu, abychom viděli duchy, nemusíme však prodělat spánkovou paralýzu. Někdy postačí bujná fantazie.
Mozek, duchové a evoluční psychologie
„Fungování lidského mozku je založeno na patternech. Některé přetrvávají i stovky let a nové se průběžně vytvářejí. Jste-li v divočině a uslyšíte za sebou v křoví zvuky, automaticky vám vytane na mysli, že je tam lev, který vás chce sežrat, a instinkt vám velí: uteč. V tomto případě mozek k abstraktnímu zvuku přiřadí konkrétní asociaci, vizualizaci i scénář,“ říká Terence Hines, profesor neurologie z Pace University. Máme geneticky zakódováno, že se vyplatí tento instinkt následovat. Jestliže se v křoví skrývá lev, může vám útěk zachránit život. Pokud vám nic nehrozí, trochu se proběhnete a nic vás to nebude stát.
Bujná představivost
Agency – detection mechanismus, jak tento jev pojmenoval profesor psychologie z Knox College Frank McAndrew, se vyvinul za účelem nás chránit a dle evolučního pojetí psychologie se dále vyvíjí a adaptuje. Málokdo se dnes ocitne v situaci, kdy na něj může z křoví zaútočit lev. Představte si ale, že jdete v noci sami temnou, opuštěnou uličkou. Automaticky se zrychlí tep, zvýší se stupeň ostražitosti, předvídáme nebezpečí. Proč? V prvé řadě je nám od malička vštěpováno, abychom nechodili sami temnými uličkami, kde na nás může číhat zloděj nebo úchyl. Přímo úměrně tomu, jak moc sledujeme horory, může náš mozek v takové situaci vyhodnotit i další nebezpečí: setkání s duchem, zombíkem nebo příšerou, která vyleze z kanálu a slupne nás jako malinu. V tu chvíli se kočka, která převrhne popelnici, v našich představách stává sériovým vrahem a stín na zdi je návštěvou ze záhrobí.
Duchové jsou dle vědců jenom ve vaší hlavě
Podle finského vědce jménem Tapani Riekki je pro osvětlení paranormálních jevů klíčové pochopení procesu interpretace vjemů. „Není rozhodující to, co vidíme, slyšíme, cítíme na primární, vstupní úrovni. Důležitý je kontext, který je vytvářen naším podvědomím. Můžeme si představit, že staví kulisy a rozvíjí naše vlastní scénáře, které s realitou nemají mnoho společného,“ uvádí Riekki. Podvědomí má moc ohýbat realitu podle našich očekávání, víry, zkušeností, strachů a představ. Právě kontext tedy formuje naše vnímání i způsob, jakým interpretujeme to, co ve skutečnosti vidíme.
Realita vs. představa
Poukázal na to i Hinesův student v následujícím experimentu. Vzal skupinu lidí o půlnoci na hřbitov, dovedl je k hrobu a řekl jim, že tam v pokoji odpočívá pán, který zemřel v požehnaném věku 77 let přirozenou smrtí. Když se zúčastněných zeptal, zda cítí nebo vnímají něco zvláštního, odpověď byla negativní. Druhou skupinu přivedl na stejný hřbitov, ke stejnému hrobu, ve stejný čas, jen s jinou legendou: Před šedesáti lety zde tragicky zemřela mladá dívka, která si sáhla na život poté, co se s ní rozešel její chlapec. A od té doby na hrobě vždy o půlnoci straší. A dnes je výročí její smrti. Lidé vyšilovali, viděli ji, cítili, jak se jich dotýká, byli vyděšení. Co se doopravdy stalo? „Neříkám, že ti lidé na hřbitově, kteří kolektivně tvrdili, že vidí a slyší ducha vymyšlené mrtvé teenagerky, lhali nebo se zbláznili. Jejich mozky dělaly to, co mozky obvykle dělají: vzaly vstupní informace, smíchaly je se záběry z hororů a zkresleně interpretovaly,“ vysvětluje Hines.
Duchové přicházejí, když jsme unavení
Klíčovou roli v rozdílu mezi tím, co skutečně vidíme, a tím, co si myslíme, že vidíme, hraje také únava. Ve chvíli, kdy je náš mozek unavený, nezvládá správně filtrovat a interpretovat příchozí podněty a informace. Vypíná se racio, snadno podléháme svým strachům a dáváme přílišný prostor představivosti. Ta začne čarovat a my potom slyšíme a vidíme věci, které se z velké části odehrávají jenom v naší hlavě. Nebažíte po „setkání“ s duchem? Rada je jednoduchá: hodně spěte, pravidelně odpočívejte, udržujte svůj mozek svěží a především nekoukejte na horory.
foto: Shutterstock a Giphy
