Léčená chřipka trvá sedm dní, neléčená týden, říká staré pořekadlo. Pokud dostaneme pořádnou chřipku, trvá nám to tak tři dny, než dokážeme dojít do kuchyně a na toaletu bez rizika toho, že sebou sekneme v polovině cesty. Po pěti dnech se situace zlepší a dokážeme se soustředit už na víc než jednu epizodu oblíbeného seriálu a po týdnu máme pocit, že jsme si skvěle odpočali. Ve většině případů to tak končí. V té menšině pak ale být určitě nechcete.
Příběh Michala Fejgla popsal podrobně Český rozhlas. Amatérský sportovec a horolezec Michal si prodělal covid (tedy virózu), po pár dnech se cítil úplně zdravý a po pár dalších dnech to přišlo: „Potýkal jsem se s nespavostí. Souviselo to s tím, že mě neustále bolela hlava, i přes den jsem byl strašně unavený a kvůli tomu jsem špatně pracoval. Z toho, že jsem neodvedl žádnou práci, jsem měl noční můry. V běhání se mi zkrátil krok a hrozně to bolelo. Bolely mě svaly, šlachy a v lezení se to projevuje doteď. Pořád nemůžu protáhnout svaly zad a ramen, což je nejspíš nepřímý následek.“
Své si zažila také jednatřicetiletá Rachael Edwardsová z Amsterdamu. Prodělala covid v létě 2023 a od té doby ji trápí tak děsivě silná únava, že se prostě nedokáže občas ani zvednout z postele. Cítí se tak, jako by ji táhla kotva ke dnu: „Únava z dlouhého covidu je úplně něco jiného než únava, kterou pociťují rodiče novorozeňat nebo lidé unavení z dlouhých přesčasů v kanceláři. Představte si, že nevyspalí a vysílení uběhnete nejtěžší maraton svého života. Když pak opadne adrenalin, někdo vám řekne, abyste vyšli pět pater po schodech. Přesně tak se cítím. Svaly se ani nepohnou, neudržím ruku nad hlavou.“
Představte si, že nevyspalí a vysílení uběhnete nejtěžší maraton svého života. Když pak opadne adrenalin, někdo vám řekne, abyste vyšli pět pater po schodech. Přesně tak se cítím.
Dlouhodobá únava po prodělaných infekčních chorobách byla známá už v minulosti, teprve s covidovými vlnami se o ní začalo mluvit více. Důvod je jednoduchý: stejně tak jako je agresívnější covid, byly agresívnější i únavy po jiných prodělaných virózách. Pokud v tom lze spatřit vůbec něco dobrého, je to fakt, že se celou záležitostí někdo začal do hloubky zabývat. Únava v období po prodělané infekci byla dlouho považována za psychologický symptom. A to i přesto, že se objevuje u nejrůznějších infekčních onemocnění, jako je Sars, Ebola, nebo třeba – chřipka.
Analýza pomocí umělé inteligence
Únava je dost obecný název. Používáme ho pro spoustu různých stavů: když se večer vrátíme z práce a tělocvičny, kde jsme propotili tričko, je to něco jiného, než když někdo po prodělané nemoci není schopen běžných úkonů. Profesorka Rosalind Adamová z Aberdeenu uskutečnila studii, ve které sledovala 40 osob s různými příčinami únavy od covidových pacientů až po kardiaky či onkologické pacienty. Každému z nich připnula na tělo senzory, které zaznamenávaly frekvenci dýchání, tělesnou teplotu, kvalitu spánku, srdeční aktivitu, fyzickou aktivitu, a zároveň měřily úroveň fyzické i psychické únavy během dne. K analýze dat jí pomáhá právě AI: cílem je automaticky identifikovat v souborech dat patterny, tzv. fatiguotypy, které by se daly využít k rozdělení jednotlivých podkategorií únavy. A na základě výsledků by pak mohly být samozřejmě navrženy nové léky, což vzhledem k velkým otazníkům prostě není dnes možné.
Únavou po viróze to nekončí
Post-exertional malaise (PEM), česky „malátnost po námaze“, je komplexní fenomén, který se od běžné únavy po prodělaných infekčních chorobách značně liší. Je spojována se syndromem chronické únavy, známým také jako myalgická encefalomyelitida (ME/CFS), a také s některými dalšími chronickými stavy, například post-virovým syndromem (například po COVID-19). Pacienti, jako je třeba Michal Fejgl nebo Rachael Edwardsová, už jsou na tom tak, že sebemenší námaha způsobuje zhroucení organismu. A takový stav pak může trvat dlouhé měsíce nebo i roky.
Podle profesora Davida Putrina z oddělení rehabilitace na Icahn School of Medicine existuje minimálně 10 možných příčin PEM od poruch spánku až k hormonální disbalanci. Většina teorií ale má za to, že příčinou jsou mitochondrie, buněčné elektrárny. Když virus napadne buňku, převezme nad těmito zdroji energie kontrolu a místo toho, aby mitochondrie dělaly svou práci (tj. dodávaly energii pro běžný chod buněk a ex post i organismu), pomáhají virům se rozmnožovat. Tím se do těla dostávají další viry, které napadají další buňky, čímž se do těla dostávají další viry… jenže organismu nemůžou mitochondrické energie dodávat úplnou nulu. Podle Putrina tyto buňky prostě jedou na doraz, jejich výkon výrazně překračuje běžnou kapacitu a živí jak tělo, tak replikující se viry. Snažíme se tedy vyrovnat se s infekcí a zároveň se dostáváme do energetického deficitu. Jednou z teorií, proč jsou postcovidové syndromy tak silné, je fakt, že po prodělané nemoci přece jen pár virů v těle zůstane, i když si myslíme, že je už všechno za námi. No a tak se vrátíme k normálnímu provozu a normální zátěži, což v důsledku znamená, že se energetický deficit zvýší natolik, až dojde ke zhroucení organismu. A v důsledku toho se mohou zbytkové viry znovu aktivovat a poškozovat další buňky – a to už se točíme ve smrtícím víru, ze kterého není úniku.
Když virus napadne buňku, převezme nad těmito zdroji energie kontrolu a místo toho, aby mitochondrie dělaly svou práci (tj. dodávaly energii pro běžný chod buněk a ex post i organismu), pomáhají virům se rozmnožovat.
Ochablost svalů je také někdy způsobena tím, že původní infekce aktivovala autoimunitní režim. V důsledku toho začínají imunní buňky napadat nervová zakončení, která právě svalům umožňuji se stahovat. Pacienti, kteří prodělali ebolu, vykazovali známky autoimunitní reakce spojené se symptomy prodloužené únavy, což je podobné situaci, která nastala po epidemii viru SARS na začátku tisíciletí. „Virální infekce mohou spustit dlouhodobé a přetrvávající disbalance imunitního systému, což má za následek ochabnutí svalů a únavu,“ říká Avik Roy z neziskovky Simmaron Research, která se zabývá výzkumem a léčbou neuroimunitních onemocnění.
Třetí oblastí, kterou se profesor Putrino zabývá, je nedostatečné pročištění organismu. Příliš mnoho námahy v období po nemoci znamená, že se tělo není schopno odpovídajícím způsobem samo pročistit. Imunitní systém je oslaben po boji s virem, v důsledku čehož pociťujeme únavu, zatmění mozku a neschopnost normálně fungovat. No a co se stane, když se tělo pořádně nepročistí? Ve svalech se hromadí látky, které tam nemají co dělat.
V důsledku toho nemusí princip postupného zvyšování zátěže vždy fungovat. U některých pacientů s long covidem dochází dokonce ke zhoršení stavu. V takovém případě je nutná medikace před sebemenší, i postupně škálovanou zátěží. Pokud ale chceme pacientům předepsat správné léky, je potřeba nejdříve správně identifikovat příčinu jejich obtíží.
Reklama
foto: Midjourney - Zdeněk Strnad, zdroj: UNMC