V Japonsku jde o poměrně běžný jev. Hromadnou dopravu okupují děti, procházejí vagony, jednotlivě nebo v malých skupinách a hledají místa. Nosí podkolenky, leštěné lakované boty a kostkované svetry, mají klobouky se širokou krempou a na batohu připevněné vlakové jízdenky. Dětem je tak šest nebo sedm let, jsou na cestě do školy nebo ze školy a v dohledu není žádný opatrovník.
Rodiče v Japonsku vysílají své často velmi malé děti „do světa“ pravidelně. Populární televizní pořad s názvem Hajimete no Otsukai (volně přeloženo Moje první pochůzka) představuje děti ve věku už dvou nebo tří let, které jsou vyslány samostatně splnit nějaký úkol. Když například zkusmo vyrazí k zelináři nebo do pekárny, jejich počínání tajně natáčí filmový štáb. Televizní pořad, který z těchto záběrů vzniká, je v Japonsku velmi oblíbený. Vysílá se již více než 30 let a nyní je k vidění i na Netflixu.
Kaito, dvanáctiletý chlapec z Tokia, jezdí sám vlakem od svých devíti let. Přejíždí mezi domy svých rozvedených rodičů, kteří se o něj střídavě starají. „Nejdřív jsem se trochu bál,“ přiznával v roce 2015, „zda to zvládnu sám. Ale opravdu jen trochu.“ Po třech letech se z něj stal zkušený mazák a cestování je pro něj už hračkou.
Tím, že svým dětem dávají takovou míru svobody, vyjadřují rodiče v Japonsku důvěru v celou společnost.
„Upřímně řečeno, co si pamatuji, tak jsem vlaky vždy považovala za snadný a bezpečný způsob dopravy,“ říká Kaitova nevlastní matka. „Také jsem jezdila vlakem sama. A to jsem byla ještě mladší než on,“ vzpomíná. „Za mých časů jsme ještě neměli mobilní telefony, ale přesto jsem se vlakem dokázala dostat z bodu A do bodu B. Pokud se ztratí, může nám zavolat. Kaito je velmi chytré dítě.“
Co vysvětluje tento neobvyklý stupeň nezávislosti? Podle Dwayna Dixona, kulturního antropologa, který na japonskou mládež zaměřil svou dizertační práci, to ve skutečnosti není soběstačnost, ale „skupinová závislost“. „Japonské děti se velmi brzy naučí, že každý člen komunity musí pomáhal druhým,“ říká Dixon. „Tento předpoklad je posilován ve škole, kde se děti střídají v úklidu a výdeji obědů, místo aby se spoléhaly na to, že tyto povinnosti budou plnit zaměstnanci školy,“ dodává Dixon.
Důvěra ve společnost
Převzetí odpovědnosti za sdílené prostory znamená, že děti jsou hrdé na vlastnictví a chápou například důsledky způsobení nepořádku. Ten si pak musí uklízet samy. Takto etický přístup se přirozeně rozšiřuje na veřejný prostor a je jedním z důvodů, proč jsou japonské ulice obecně tak čisté. Dítě ale ví, že se může spolehnout na pomoc komunity v případě nouze.
Japonsko má velmi nízkou míru kriminality, což je jistě klíčový důvod, proč se rodiče nebojí poslat své děti ven samotné. V japonských městech jsou lidé zvyklí chodit všude pěšky a veřejná doprava triumfuje nad automobilovou kulturou. V Tokiu se polovina všech cest uskuteční po železnici nebo autobusem a čtvrtina pěšky. Řidiči jsou zvyklí sdílet silnici a dávat přednost chodcům a cyklistům.
Kaitova nevlastní matka tvrdí, že by devítileté dítě nenechala jet samotné metrem v Londýně nebo New Yorku, ale v Tokiu to není problém. To neznamená, že tokijské metro je zcela bez rizika. Přetrvávající problém osahávání žen a dívek například vedl k zavedení vozů pouze pro ženy na vybraných tratích už v roce 2000. Samostatně tam však přesto jezdí do školy nebo vyřizuje pochůzky mnoho dětí, a to bez přísného dohledu rodičů.
Tím, že jim rodiče tuto svobodu dávají, vkládají významnou důvěru nejen do svých dětí, ale i do celé komunity. „Po celém světě je spousta soběstačných dětí,“ poznamenává Dixon. „Ale to, co podle mého názoru udiví cizince v Japonsku, je nevyřčený, přesto však přítomný pocit důvěry, podpory a spolupráce v komunitě obecně.“
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Bloomberg