Dítě představuje zásadní zkoušku vztahu. Až u 70 procent párů dochází po příchodu potomka ke strmému poklesu spokojenosti ve vztahu.
„Narození dítěte nás vždy prozkouší. Testuje naši faktickou zralost a téměř vždy nám otevře nějakou třináctou komnatu související s našimi vlastními vývojovými dluhy a nezhojenými traumaty. Někdy to bývá opravdu náročné a bolestivé. Pokud se tento transformační proces partnerům vymkne z rukou, často to končí rozchodem či rozvodem,“ vysvětluje pro Flowee psychoterapeutka a poradkyně pro oblast rodičovství a vztahů Eva Labusová.
Já jsem vyčerpaná, on hraje hry
„Máme s partnerem druhé dítě, všechno v domácnosti i okolo dětí je jenom na mně. Jediný čas, který mám pro sebe, je, když zrovna pracuji a vydělávám peníze,“ vypráví svůj příběh Adéla z Prostějova. (Na její žádost redakce neuvádí pravé jméno – pozn. autorky)
Dopisuje si dlouho do noci s jinou ženou. I když s ní fyzicky nic nemá, naše děti a já stojíme stranou.
„Děti bohužel usínají pozdě, v deset nejdřív. Chlap je večer prý strašně unavený a nemá energii na to, aby zvedl zadek od počítače a šel si se mnou povídat. O pomoci v domácnosti ani nemluvím. Že má energii na to, aby byl do dvou do rána online a hrál hry a bavil se s úplně cizími lidmi, to je něco jiného,“ popisuje Adéla situaci doma s tím, že s manželem pořádně nekomunikují už přes rok. Před narozením dětí byl jejich vztah v pořádku. Spojovaly je stejné koníčky i práce. To se ale změnilo.
„Často je mi na zvracení. Jednu dobu jsem nemohla ani pořádně jíst. To bylo potom, co mi partner řekl, že chová city k někomu jinému. Dopisuje si dlouho do noci s jinou ženou. I když s ní fyzicky nic nemá, naše děti a já stojíme stranou,“ pokračuje mladá žena, která se postupně učí nastavovat hranice. „Byla jsem srab, že jsem se za sebe neuměla postavit a mluvit o všem, co se mezi námi děje. Teď se na tom snažím pracovat,“ dodává. S partnerem jsou spolu už šestnáct let a Adéla netuší, jestli tuhle zkoušku jejich vztah vydrží.
Nespokojenost na obou stranách
Jedním z hlavních spouštěčů problémů je právě dělba práce. Matka malého dítěte, nemá-li po svém boku vědomého partnera – otce, má „službu“ 24 hodin denně. Dostává se do sociální izolace, ubíjející rutiny a paralyzující spánkové deprivace. Má pocit, že jede rodičovské sólo, zatímco její muž žije jako dřív. Je unavená, cítí se nedoceněná a odtud už je jenom krůček k tomu, aby to všechno omlátila svému muži o hlavu.
Partnerka v takové chvíli často nevidí, že na muži leží zodpovědnost za to, aby rodinu finančně zajistil. A jediné, co si přeje, je vracet se do domova, který bude vlídný a přívětivý. Večer otevře dveře od bytu a místo pozdravu: „Miláčku, jaký jsi měl den?“ se na něj mračí žena v teplákách, se zbytky zvratek na tričku a vyčítavě pronese: „Kde jsi sakra tak dlouho?“ Nato se pohádají o tom, proč je špatně naskládané nádobí v myčce a kdo za to může, což je ukázkový příklad zdegenerované komunikace.
Manžel může mít pocit, že o svou ženu přichází. Štve ho, že už společně nejezdí na adrenalinové výlety a sex si vyhledá maximálně tak ve slovníku cizích slov. Chce zpátky svoji ženu.
„Obě pohlaví mívají pocit, že jejich snažení není protějškem patřičně oceňováno. Kromě přetížení a nespokojenosti s rozdělením rolí a poklesem životní úrovně se dostavují pochybnosti, zda rodičovstvím pár nepřecenil své síly, stejně jako zklamání z chování partnera a s tím ochladnutí původních citů,“ vysvětluje Eva Labusová.
Pro naprostou většinu párů platí, že to, co psychologové nazývají „ochrannými“ faktory vztahu – jako je komunikace, intimita a společně strávený čas – dostane s narozením dítěte zabrat. Když se k tomu přidají stresové faktory, jako je nedostatek spánku a finanční obavy, může se zdát, že je snad nemožné, aby se pár po narození dítěte vyhnul dalším konfliktům nebo napětí.
Dělat vše společně
Není podstatné, jak moc dítě pláče, jestli trpí kolikami, zda matka kojí či krmí z láhve a jestli chodí do práce, nebo ne. Jak uvádějí J. M. Gottman a N. Silverová, autoři knihy Sedm principů spokojeného manželství: „Podstatné je, prochází-li manžel transformací do stavu rodičovského společně se svou ženou, nebo jestli se drží stranou.“
Matka je ochotná pro své dítě podstoupit neskutečné oběti, intenzita citů ji naplňuje úžasem i obavami. Pokud tím muž ale neprochází také, začne se jí vzdalovat, protože má pocit, že o svou ženu přichází. Štve ho, že už společně nejezdí na adrenalinové výlety a sex si vyhledá maximálně tak ve slovníku cizích slov. Chce zpátky svoji ženu.
Asi jste četli známé rady v ženských magazínech, že nejlepším lepidlem na rozpadající se vztah je dát dítě prarodičům nebo hlídačce a udělat si čas sami pro sebe. Většinou to ale dopadne tak, že pár na sebe u rádoby romantické večeře mlčky kouká a kontroluje mobil, jestli je dítě v pořádku. Zapomeňte na zkratky a instantní řešení. Určitě je dobré si vyrazit někam jen ve dvou, ale není to něco, co vztah spasí. Tajemstvím podle Gottmana a Silverové je dělat věci společně – jako rodina i s dítětem.
Reklama
A ženy by měly nechat otce vstoupit do svého vztahu s dítětem, který by měl postupně ztratit svou výlučnost. Je dobré se zdržet komentářů typu: „nemůžeš ji takhle držet“, „nenechal jsi ho pořádně odříhnout“ nebo „máš tu vodu moc studenou“. Kulomet manžel nevydrží a raději rezignuje.
Dalším důležitým prvkem, který drží vztah pohromadě, je vzájemné přátelství. Je to tolik připomínaná komunikace, na základě které by si měl pár důvěrně rozumět. Slovo „důvěrně“ je důležité. Rozhovory typu, kdo co nakoupí a kdy se bude uklízet, tam nepatří, jakkoli i provoz domácnosti se musí řešit. Ale nemělo by zůstat jen u toho. Vztah není firma. Hluboká a intimní komunikace o niterných věcech, pocitech, bolestech, obavách a vlastní zranitelnosti je základem každého vztahu, ať už v něm jsou děti, nebo ne.
„Šanci mají vztahy, v nichž se naslouchá, vciťuje a odpouští. V nichž se daří alibisticky nekličkovat mezi nejrůznějšími podobami projekcí a vzájemného obviňování. V nichž oba zúčastnění přijímají odpovědnost za své vlastní prožívání,“ uzavírá Labusová.