Povím vám příběh, který se skutečně stal… To zní extrémně tupě, že? Moment, chtěl jsem vás jen přilákat ke čtení. A jelikož to nestačilo, zkusím to ještě jednou.
„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi se mnou celý den nemluvil?“
„No, já jsem měl pocit…“
„No tak to je úplně jedno, protože tvoje pocity jsou stejně k ničemu.“
Lepší? Už mám vaši pozornost? Dobrá, můžeme pokračovat.
V hlavní roli: Manžel 55, Manželka 46
Začalo to jako vždy hezky. Strávil jsem půlku odpoledne přípravou na domácí romantickou večeři. Věděl jsem, že by to mohlo manželce vykompenzovat dlouhé hodiny, které v poslední době tráví v práci. Děti ve střídavce byly zrovna u „těch druhých rodičů“, takže se to tak nějak nabízelo.
Navštívil jsem tedy Naše maso (to je takový pražský řeznický tuzex) a vybral nový druh hovězího. Proč nový? Protože veverku, oponku, svíčkovou, to vše už jsem připravoval. Je třeba objevit něco nového, nějakou dosud nepoznanou část krávy, říkám si. Musíš ji neustále překvapovat, nesmíš z toho udělat rutinu. (Jestli si myslíte, že hovězí patří do kategorie „chlapark“ a mé představy o romantice jsou daleko od toho, co ženy chtějí, vězte, že některé mají krvavé maso rády.) Následovala zastávka v Bille, protože nerozumím vínu, a tam je takové oddělení, kde se nedá vybrat špatně.
V momentě, kdy se ženě vybaví nějaká křivda a ona ji znovu prožívá, se muži obvykle cítí v pasti. Vědí, že ji nedokážou uklidnit. Vědí, že ji nedokážou přeargumentovat. A hrstka z nich dokonce i ví, že z konfliktu nesmí odejít, protože to ženy nesnáší ze všeho nejvíc.
Další část příprav už se odehrávala doma, a kdyby šlo o projekt, položka by se jmenovala „grafická výroba originálního menu pro extrémně romantický večer“. V mém provedení to vypadalo tak, že jsem si půjčil dceřiny pastelky a čtvrtku, náhodně střídal barvy a vytvářel jídelní lístek, jehož popis měl být napůl ohromující a napůl vtipný. (Co vše se odehrává v chlapské hlavě, to budete koukat!). No, pak už zbývalo jen zkontrolovat pohyb manželky na NajdiIphone, aby se pokrmy akorát dovařily, a zapálit svíčky.
Plot twist
Očekávaný efekt se dostavil hned po příchodu. Její rozzářená tvář okamžitě zapomněla na upracovaný den a její hlasová frekvence se zvýšila o několik kilohertz. (Všimli jste si, že míra vašeho momentálního pocitu štěstí se projevuje vyšším hlasem?)
Večeře probíhala za postupné konzumace alkoholu a po třetí skleničce se na tváři manželky objevil dobře známý výraz. Ten ale bohužel nevěstil nic dobrého. Moc dobře jsem si uvědomoval, že alkohol v ní uvolnil jiný pocit, zasunutý hlouběji v jejím podvědomí, a já si přál, aby tam zůstal. Pozdě.
Ani nevím, čím jsem to spustil. Mohla to být nevinná věta, ale mohlo to být klidně i tak, že jsem v tom nehrál žádnou roli. Prostě byla najednou vzteklá, i když se ještě kontrolovala. (A sakra, teď nastane fáze, kdy ať řeknu cokoliv, dojde k eskalaci.) Taky, že došlo.
„Můžeš mi vysvětlit, proč jsi se mnou včera celý den nemluvil?“
„No, já jsem měl pocit…“
„To je úplně jedno, jaký jsi měl pocit, protože tvoje pocity jsou stejně k ničemu.“
V momentě, kdy se ženě vybaví nějaká křivda a ona ji znovu prožívá, se muži obvykle cítí v pasti. Vědí, že ji nedokážou uklidnit. Vědí, že ji nedokážou přeargumentovat. A hrstka z nich dokonce i ví, že z konfliktu nesmí odejít, protože to ženy nesnáší ze všeho nejvíc.
Nějak to dopadne
Ano, v čistě teoretické rovině existuje možnost, jak takovou situaci deeskalovat. Měl by přijít empatický přístup, důkazy lásky, slova o porozumění. Prostě sdílení pocitu, který ve vaší ženě právě vře. To je ale jen teorie. V praxi se mužům spíš vaří žluč z toho, že vědí, kam tohle vede, že jsou v pasti a že z ní není cesta ven.
„Tak jo,“ pronesla vysokým hláskem, což znamenalo, že je vyhráno.
Mé chabé pokusy o smír smíchané s obhajobou (muži, nikdy se uprostřed hádky neobhajujte!) očekávaně vyústily nejprve ve sčítání všech hříchů z minulosti a následný odchod do truc-kabinetu. V našem případě do prázdného dětského pokojíčku.
Zůstávám sedět u stále hořících svící, zírám na nedopité víno a zkouším si přehrát v hlavě moment, kterým jsem situaci způsobil. Zkouším to několik minut, ale ať to probírám zleva nebo zprava, pořád nemůžu přijít na to, co jsem udělal a za co bych se měl omlouvat.
No nic, řeknu si. Jdu do opuštěné ložnice a pustím si na Netflixu Kravaťáky. Tajně doufám, že se žena za hodinu nebo dvě objeví ve dveřích a omluví se vysokým hláskem, že to možná přehnala, protože je přepracovaná.
Objevila se. Ale až ráno. A s hlasem, posazeným dost basově. „Tys mě tam nechal samotnou celou noc?“
Mé chování a katastrofální výsledek jsem tedy vyhodnotil jako nefunkční model. Příště to musím udělat jinak.
Pokus č. 2
O tři měsíce později se situace opakuje. Dalo by se říci, že jako přes kopírák. Jen tu večeři jsem ještě ani nezačal vařit. Když se za ní opět zavřely dveře od truc-pokojíčku, vzpomněl jsem si na Netflix a v duchu tuhle možnost okamžitě zamítnul. Místo toho jsem vyrazil do kuchyně a tam urputně vařil, smažil a griloval.
Po dvou hodinách jsem s tácem plným vonícího jídla slavnostně vkráčel do pokojíčku a položil bifteky se salátem na noční stolek. „Dík,“ pronesla, aniž by zvedla oči od mobilu. (Později při analýze pomocí elektronické tužky jsem se dozvěděl, že jsem se „schovával za jídlo, choval nemužně a neuměl se vlastní ženě podívat do očí a omluvit se“. Proto jsem tuto variantu, stejně jako tu předchozí, ze svého arsenálu řešení škrtnul.)
Pokus č. 3
O další tři měsíce později se situace opakuje znovu a já už neváhám ani minutu. Zhruba po čtyřech minutách vcházím do truc-pokoje, přikleknu k dětské posteli, podívám se jí do očí a pronesu: „Lásko, promiň, choval jsem se jako debil, pojď, pustíme si film.“
Pokud se vzorce drobných nespravedlností opakují, v ženském emocionálním podvědomí se křivdy sčítají.
„Tak jo,“ pronesla vysokým hláskem, což znamenalo, že je vyhráno. Okamžitě vstává a odchází se mnou za ruku do ložnice.
Ležíme vedle sebe, koukáme na film, a když začne druhá hodina stopáže, otočí se na mě a pronese: „Víš, já se taky někdy chovám jako kráva.“
Aha! Tak to je ten algoritmus, který musím zakonzervovat, křičím v duchu vítězně. Když se včas omluvím a nic neprotahuju, nakonec (po určité expoziční době) přizná chybu i manželka a oba jsou spokojení. Bohužel jsem zapomněl na malý detail. Neznal jsem odpověď na klíčovou otázku, která v tuto konkrétní situaci sice ještě nepřišla, ale dohnala mě v dalším kole. (Nemyslete si, že tím, že jsem to napotřetí zvládl, to celé končí).
Stokrát nic umořilo...
Ještě během toho samého týdne jsem udělal prakticky tu samou chybu. Něco jsem řekl, tuším, že jsem začal větu zájmenem „já“, což přirozeně vyvolalo očekávanou reakci: „Opět mluvíš o sobě, ale celý svět se netočí kolem tebe.“ Vlastně je to jedno, co je spouštěč, když to vede ke stejným výsledkům… No a nastává další varianta situace, v níž se muži opakovaně ocitají, a ani tu neumí vyřešit.
Co se odehrává v mužském mozku? Přece se nemohu stejnými slovy omlouvat za to samé, co jsem provedl předevčírem. Přece nemůžu přijít, přikleknout a pronést během osmačtyřiceti hodin podruhé tu samou větu: „Miláčku, promiň, choval jsem se jako debil, pustíme si film?“
(Po dalším kole analýzy pomocí elektronické tužky, to už vám mohu, milé dámy, prozradit, jsem došel k šokujícímu závěru: Ano, můžu. Dokonce ani nevadí, že použiju nachlup stejná slova.)
Reklama
Donekonečna samozřejmě tento mechanismus omluvy používat nelze, to jsem pochopil, když jsem se dopustil „toho něčeho“ znovu, a to hned následující týden. Když jsem totiž s překypující jistotou pronesl tu kouzelnou formulku, žena se na mě podívala a řekla: „A víš ty vůbec, za co se omlouváš?“
Jelikož jsem odpověď neměl, začal blekotat a hledat správné odpovědi jako nepřipravený žák u tabule, velmi rychle jsem se dostal do fáze jedna celého příběhu, který vám tady vyprávím. A můžeme začít znovu.
Epilog
Za návodem na správné omlouvání stojí samozřejmě pochopení, jak rozdílně muži a ženy vnímají křivdy. Pokud se vzorce drobných nespravedlností opakují, což se děje ve většině případů, v ženském emocionálním podvědomí se křivdy sčítají. To sice platí i pro muže, ale ženské mysli vládne generální pocit nedoceněnosti, který se pak rozděluje na jednotlivé drobné křivdy, jež ten hlavní pocit jen umocňují.
Každý manželův drobný přešlap pak posiluje vztek a bezmoc, které ji ovládnou. Dalo by se říci, že univerzálně platí: Pokud muž dopustí (špatným chováním a špatnou komunikací), že se žena cítí málo milovaná, že není dost princezna, že muži na ní dost nezáleží, přivlastní si pomyslný seznam minikřivd a při emocionálním přetlaku je na partnera vypustí všechny najednou. Nespravená myčka, zapomenutý svátek, nezaplacená složenka, pasivita při vymýšlení víkendového programu, nedostatek zájmu či neúčast na třídních schůzkách… To už je pak zcela jedno, jak velkou důležitost zmíněné položky opravdu představují.
Mužský způsob vnímání křivdy funguje zcela jinak. Neumí posoudit, které z ženských výčitek jsou důležité a které jen zástupné (a do vyčítání se kvalifikovaly jen proto, že se tam momentálně hodí). Právě kvůli tomu, že muži neumí odhadnout, co je příčinou partnerčiny nespokojenosti, dochází ke konfliktům. Správný způsob omluvy pak musí stát na uvědomění, že žena se necítí centrem partnerova vesmíru. Musí rovněž stát na velkorysosti. Místo defenzivního chování a obhajoby dobrých skutků, které muž pro ženu vykonal, stačí upřímná rovná omluva, která většinou zlomí ten zmíněný centrální pocit opomíjenosti. Všechny ty doplňkové minikřivdy rázem zmizí, pokud partnerka nabude pocitu, že její muž je stále ten, který ji miluje.
No a pak třeba… za pár hodin… si posype hlavu popelem i ona a vesmírná rovnováha je opět nastolena.
