Tlak na výkon, hluboce zakořeněné mýty o tom, jak má sex správně vypadat, i obavy z odmítnutí nebo zranění partnerova ega. To vše může vést k tomu, že místo upřímného sdílení volíme pohodlnější cestu mlčení nebo předstírání. A právě předstírání orgasmu je jedním z nejčastějších obranných mechanismů, které v intimních vztazích používáme.
Proč ženy – a občas i muži – sahají k tomuto zdánlivě nevinnému klamu? Co nám o nás samotných vypovídá a jakou cenu za něj dlouhodobě platíme? O tom všem jsme si povídali s Julií Gaiou Poupětovou, zkušenou sexuální koučkou, která se tématu věnuje už více než 16 let. Společně jsme probrali, co předstírání říká o našem vztahu k sobě samým, jak ho ukončit bez zbytečných dramat a proč je mnohdy důležitější naučit se dobře zvládat obyčejné partnerské konflikty než dokonalé sexuální techniky.
Jaké jsou nejčastější důvody, kvůli kterým ženy orgasmus předstírají? Jak to ovlivňuje jejich vztah k sobě samým i k partnerovi?
V různých studiích se uvádí, že zhruba 10 až 30 % žen předstírá nebo někdy orgasmus předstíralo. Otázkou ale je, při čem ho předstírají – nejčastěji jde o styk. A také co vlastně považujeme za předstírání orgasmu.
Je to situace, kdy si muž po sexu nejistě ověřuje, zda žena vyvrcholení měla, a ona mu z různých důvodů zalže? Anebo mluvíme jen o vědomém simulování projevu vyvrcholení přímo při milování? Často je cílem urychlit partnerův orgasmus, aby akt skončil rychleji.
Proč to ženy dělají?
Důvodů je několik. Častý je například tlak na výkon – představa, že jedině soulož je „správný sex“ a že oba partneři by při ní měli automaticky dosahovat vyvrcholení. K tomu se přidává neznalost vlastních potřeb, jejich podceňování nebo neschopnost je vyjádřit. Předstírání orgasmu je pak jednoduchou cestou, jak se vyhnout nepříjemným rozhovorům nebo konfliktům.
Reklama
Další důvod souvisí s mužským egem. Mnoho mužů považuje za důkaz své milenecké zdatnosti právě schopnost přivést ženu k orgasmu – často však velmi neefektivními metodami. Některé ženy jim chtějí dopřát pocit úspěchu a pro klid v domácnosti raději nehodlají ranit jejich city. Problém nastává, když vztah po letech skončí nevěrou ženy, a muž se zpětně dozví, že mu celou dobu lhala. Taková zkušenost pak může vážně narušit jeho sebevědomí.
Možnost, že i muži orgasmus předstírají, mnohé ženy se smíchem odmítají. Jak to je?
Podle studií přibližně 30–40 % mužů aspoň jednou v životě předstíralo orgasmus. Často to dělají tak, že zrychlí či zvolní dech, zastaví stimulaci a vydají typické zvuky, aby naznačili, že dosáhli vrcholu. Také mohou použít prezervativ. Vyhnou se tak trapnému pocitu nedostatečnosti ze svého selhání zejména tam, kde jejich sebevědomí stojí na schopnosti podat výkon a uspokojit partnerku.
Může být předstírání orgasmu i znakem toxického vztahu?
Ano, v některých případech ano. Pokud má jeden z partnerů narcistní nebo psychopatické sklony, může být předstírání orgasmu pro ženu mechanismem přežití. V takovém vztahu ale bývá předstírání jen malou částí mnohem hlubšího problému – a tam je nutné hledat úplně jiné cesty řešení.
Co byste poradila lidem, kteří se bojí, že přiznání předstírání orgasmu by mohlo ublížit jejich partnerovi nebo ohrozit vztah?
Důležité je si uvědomit, že předstírání při tak niterných záležitostech, jako je intimita a sex, poškozuje v první řadě duši a kvalitu života toho, kdo předstírá. Prvním krokem, který zpravidla řešíme se ženami, jež z tohoto začarovaného kruhu chtějí vystoupit, je uvědomění si, jak vlastně ubližují samy sobě, a rozhodnutí, že už to tak dál nechtějí. To je důležitý bod pro všechno ostatní.
Pak si obvykle povídáme o tom, jak nastavit bezpečné podmínky pro to, aby dokázaly vést s partnerem krůček po krůčku otevřenější dialog, a zároveň při tom zvládly své vnitřní strachy. Z mé zkušenosti je tento proces u každé ženy velmi individuální, takže neexistuje žádná univerzální rada.
Jak mohou partneři vytvořit bezpečné prostředí, kde je možné otevřeně mluvit o svých sexuálních prožitcích, aniž by se cítili souzeni nebo zahanbeni?
Paradoxně tohle téma často není až tak o studu a sexualitě jako takové. Párům, které tohle řeší, spíš zoufale chybí dovednosti efektivně řešit konflikt – a tím myslím i naprosto běžné situace, kdy se na něčem neshodnou.
Co tedy nejvíc brání tomu, aby partneři o sexu mluvili otevřeně?
Velkou roli hrají rodinné vzorce konfliktů, které si každý z nás nese. V řadě vztahů, kde dochází k předstírání orgasmu, se velmi často objevuje vzorec: „my se doma vůbec nehádáme“.
Člověk, který předstírá orgasmy, se v podstatě psychologicky a emočně pohybuje na hraně traumatu. A je úplně jedno, že se to týká jen této jedné, zdánlivě malé oblasti života.
Na kurzech a přednáškách proto lidi učím, že neřešit neshody a nechávat věci takzvaně vyhnít, i když vás zevnitř deptají a odpojují od vlastního těla, je de facto neřízený konflikt. A pokud ve vztahu dlouhodobě probíhá neřízený konflikt, vede to postupem času i k vážným zdravotním důsledkům. Takže opravdu dává smysl naučit se alespoň základní dovednosti pro řízení konfliktu – a nejen kvůli orgasmům.
Jak si ulehčit náročný rozhovor o sexu?
Důležité je také pochopit, že otevřený rozhovor na toto téma spadá do kategorie takzvaných „složitých rozhovorů“. Bohužel, vyhýbání se tomuto složitému tématu jeho obtížnost nijak nesníží. Prostě to bude těžké povídání, které vyžaduje odvahu. A je dobré počítat s tím, že to není jednorázový rozhovor, který všechno vyřeší. Naopak – má smysl si tohle „drama“ rozložit do vícero menších a zvládnutelných rozhovorů, tedy takových, které dokážete ustát lépe.
Existují specifické techniky nebo přístupy, které mohou lidé použít k tomu, aby více naslouchali svému tělu a zlepšili svůj sexuální prožitek?
Jistě, mindfulness praxe, vědomé techniky zvyšování citlivosti… Jenže tohle je podle mě až druhý krok. Člověk, který se od svého těla pravidelně a cíleně odpojuje, jen aby nemusel cítit své pocity – a to je přesně to, co se často při předstírání orgasmů děje – se v podstatě psychologicky a emočně pohybuje na hraně traumatu. A je úplně jedno, že se to týká jen této jedné, zdánlivě malé oblasti života – řekněme oblasti orgasmů.
Takže v první řadě je potřeba opravdu hodně zapracovat na obnovení pocitu bezpečí – naučit mozek klienta, zde spíš klientky, jak vytvořit a znovu zažít pocit bezpečí. Teprve potom má smysl pouštět se do jakýchkoliv dalších tělesných technik pro zlepšování intimity.
Může být předstírání orgasmu příznakem hlubších problémů, například nízkého sebevědomí nebo obav z odmítnutí? Jak tyto příčiny řešit?
Jistě že může. Lidé s nízkým sexuálním sebevědomím často pochybují o svém těle, přitažlivosti nebo schopnosti uspokojit partnera. Předstírání orgasmu je pak vlastně ochrana před pocitem selhání – že moje tělo nefunguje tak, jak by mělo.
Dalším faktorem je tlak na výkon. Společenské normy, které kladou důraz na orgasmus jako nutnou součást uspokojivého sexu, mohou vést k pocitu, že je potřeba předstírat, aby akt vypadal úspěšně.
Má tedy smysl pátrat po příčině, proč člověk předstírá?
Konkrétně tady nalezení příčiny a snaha ji řešit sama o sobě většinou k řešení problému nevede. Jasně, většina z nás je zvyklá takto uvažovat a vůbec nás nenapadne, že by na tom mohlo být něco špatně. Jenže co když realita vypadá jinak?
Řada lidí už soulož nevnímá jako jedinou cestu k potěšení a rozkoši. (foto: se svolením J.G. Poupětové)
Představte si, že příčinou vašeho nízkého tělesného a sexuálního sebevědomí je nepřijetí ze strany matky, podhodnocování ze strany otce, bezdotykové dětství a k tomu ne úplně pozitivní zážitky z prvních intimních vztahů. To všechno dohromady, protože start se prostě moc nepovedl.
Co tedy v takové situaci pomáhá nejvíc?
Jako kouč a terapeut věřím, že vám daleko víc pomůže rozvíjet konkrétní dovednosti, které vám umožní reagovat a chovat se jinak – a mít díky tomu i v reálných situacích jiné výsledky. To považuji za smysluplnější cestu, než se donekonečna rýpat v minulosti. Samozřejmě, věci, které vás traumatizovaly, je potřeba určitým způsobem zpracovat a zhojit, ale i tam v mé praxi pracuji především s rozvojem kompetencí klienta – tedy s tím, co může reálně ovlivnit tady a teď.
Jak byste vysvětlila člověku, který předstírá orgasmus, že je v pořádku nemít pokaždé dokonalý sexuální prožitek a že to není selhání?
No, a právě tohle bych opravdu nikdy nedělala, protože to absolutně neodpovídá reálné motivaci, která ženy při předstírání orgasmu obvykle pohání. Vážně, nikdy.
V první řadě bych se dívala na vnitřní motivaci – zda v tom hraje roli aspekt bezpečí nebo moci, jaké konfliktní vzorce z rodiny jsou ve hře a jestli ve vztahu nejsou náznaky toxického prostředí. Takové věci fakt nevysvětlíte a nezměníte pouhým racionálním rozhovorem.
Když pochopíte, co samotné předstírání jako druh ochranného chování danému člověku přináší, teprve pak se můžete začít bavit o rovnici: co mi to dává a co mi to bere – a jak dosáhnout obdobného výsledku s menšími ztrátami.
Každý člověk má své důvody, proč se chová tak, jak se chová. A pokud se je snažíte přebít vysvětlováním, aniž byste je skutečně pochopili, jen plýtváte energií a zdroji – svými i druhé strany.
Může být přiznání předstírání orgasmu začátkem hlubšího pochopení a transformace sexuálního vztahu?
Zcela určitě. Nebo já to alespoň vnímám tak, že každý problém může být zároveň příležitostí ke změně a růstu. Jenže když se jedná o témata spojená se sexualitou, často zasahují hluboko do naší osobní integrity. A právě proto, alespoň podle mé šestnáctileté zkušenosti s prací s lidmi, se to musí dělat po malých krůčcích, které dávají dostatek bezpečí a času na postupné zpracování jednotlivých fází.
Jak takový rozhovor začít?
Ideálně třeba nějak takhle: „Víš, lásko, potřebovala bych si s tebou popovídat. Bude to pro mě trochu těžší rozhovor – tím myslím, že to pro mě samotnou nebude úplně jednoduché. A proto bych od tebe potřebovala při tomhle povídání podporu, trpělivost a pohlazení, protože s tvojí oporou to zvládnu líp. A pak třeba můžeme společně začít mluvit o tom, co bychom s tím mohli společně dělat jinak.“
Existuje nějaké propojení mezi schopností dosáhnout orgasmu a širším konceptem sebelásky a přijetí vlastního těla?
Na tohle bych asi mohla odpovídat hodně složitě a dlouze… Takže zkusím něco trochu jednoduššího, ano?
Řekněme, že orgasmus je moment, kdy většina z nás musí alespoň na malou chvíli ztratit kontrolu. Předstírání orgasmu je naopak stav, kdy si nedovolím pustit kontrolu ani na zlomek vteřiny svého života.
Julie Gaia Poupětová
Známá česká sexuoložka, lektorka a koučka, která se dlouhodobě věnuje osvětě v oblasti sexuality, intimity a partnerských vztahů. Je jednou z prvních certifikovaných sex kouček v České republice a proslavila se svým otevřeným, srozumitelným a velmi lidským přístupem k tématům, která byla ještě donedávna spíše tabu. (foto: se svolením J.G. Poupětové)
Takže ano, orgasmus nám při ztrátě kontroly dává příležitost alespoň na chvíli přijmout sebe sama autenticky, v prožitku bez hodnocení a soudů. Na chvíli jsme skutečnými aktéry proudu života a nejen diváky – byť sedícími v první řadě. Orgasmus nám umožňuje zažít opravdovou esenci živosti.
A abychom tuhle esenci mohli přijímat, potřebujeme se někdy dosytit přijetím z vnějšího světa – a možná se vůbec naučit přijímat přijetí, abychom ho pak dokázali dát sami sobě. A také odložit strach z toho, kým bychom se jako živá bytost mohli stát v hlubokém vzrušení.
Jak se proměňuje předstírání orgasmu ve světě, kde se čím dál více mluví o sexuální pozitivnosti a otevřené komunikaci o intimitě?
Já osobně vnímám, že v posledních letech se to skutečně mění. Řada mladších lidí už nevnímá soulož jako jedinou cestu k potěšení a rozkoši. Také se čím dál víc mluví o tom, co je přirozené pro ženskou fyziologii a jak ženy běžně prožívají orgasmy – často snadněji jinými způsoby než čistě při pohlavním styku.
Tohle všechno do vztahů přináší mnohem svobodnější podmínky pro otevřené rozhovory o tom, co vlastně v intimitě chceme zažívat a co je pro každého z nás opravdu důležité. A když je na jedné straně otevřenost a na druhé přijetí, nemáte vlastně důvod předstírat.
