„Láska není emoce,“ řekla biologická antropoložka Helen Fisher. „Je to mozkový systém, jeden ze tří, který souvisí s pářením a reprodukcí.“ Právě kvůli druhým dvěma systémům jsou lidé schopni nevěry, i když si natolik vážíme lásky. Chcete vědět víc?
V roce 1998 přiznala nevěru téměř polovina vdaných žen a mužů v Česku. O deset let později to bylo 34 % žen a 55 % mužů. Výzkum z roku 2012 naznačuje, že nevěra je typická pro 40 % všech Čechů. Poslední výzkum z roku 2014 zase naznačuje, že nevěrných bylo v Česku 54 % ženatých mužů a 49 % vdaných žen. Dopátrat se přesných čísel je prakticky nemožné, dá se z nich ale vyčíst, že alespoň třetina Čechu byla někdy nevěrná.
Zadaní a nevěrní
Párování je charakteristickým znakem lidstva, v monogamních párech žijeme už celá staletí. Demografická ročenka zaměřená na světovou populaci ukazuje, že mezi lety 1947 a 1992 se přibližně 93,1 % žen a 91,8 % mužů oženilo nejpozději ve věku 49 let. Zároveň ale 20–40 % mužů a 20–25 % žen bylo někdy svému manželovi či manželce nevěrných. Jak je to možné, když je láska univerzálně prohlašována za nejkrásnější cit na světě, kulturně ji ctíme a uznáváme a věrnost je obvyklým morálním dogmatem? Podle Helen Fisher je to všechno otázka biologie.
Části mozku zodpovědné za lásku
Lidé mají tři primární mozkové systémy zodpovědné za lásku:
1) Sexuální pud se vyvinul tak, aby motivoval jedince k vyhledávání široké řady sexuálních partnerů.
2) Romantická láska se vyvinula, aby motivovala jedince soustředit jeho sexuální energii na konkrétního partnera, a tím šetřila čas strávený namlouváním a energii organismu.
3) Partnerská vazba se vyvinula proto, aby spolu pár vydržel alespoň tak dlouho, než počne dítě.
Tyto 3 základní nervové systémy interagují spolu i s dalšími systémy mozku v nesčetné myriádě flexibilních vzorců. Nabízí tak celou řadu vnitřních motivací, emocí a vzorců chování nezbytných pro kontrolu a organizaci naší reprodukční strategie. A právě tato architektura mozku zajišťující naši reprodukci je zodpovědná na to, že jsme schopni se romanticky zamilovat a zároveň cítit sexuální touhu k jinému partnerovi.
Nevěra napříč světem
Nevěra byla obvyklá v mnoha různých kulturách – antickém Řecku a Římu, předindustriální Evropě, historickém Japonsku, Číně a indickém světě, mezi Inuity, kmeny v brazilské džungli a Nigérii, Tasmánii a jinde. Existují různé druhy nevěry. Výzkumníci rozšířili její definici tak, aby zahrnovala nevěru sexuální, romantickou a jejich kombinaci. Ačkoliv v celém světě panuje univerzální nesouhlas s tímto chováním, nevěra existuje dál. Může za ni řada psychologických, kulturních a ekonomických proměnných. Přitom nemusí být nutně znakem nešťastného vztahu. Co se týče spojitosti mezi nespokojeností v partnerství a nevěrou, 56 % nevěrných mužů a 34 % nevěrných žen hodnotí své manželství jako „šťastné“ nebo „velmi šťastné“.
Psycholožka Jitka Douchová dokonce řekla: „Pokud se nevěra udrží jako vztah zaměřený pouze na intimitu a nedojde k velkému zamilování, tak je to nevěra konstruktivní. Může to být něco, co dává lidem dobrou náladu a přináší i pozitivní energii do manželství. Dokonce se díky mimomanželskému sexu výrazně zkvalitňuje sex manželský.“ Těžko ale říct, jestli s takovým argumentem obstojíte před svým partnerem.
Čtěte také:
Jsme manželé a randíme s jinými, no a co! Kam až může zajít polygamie?
Až 50 % svazků končí v Čechách rozvodem. Jak nespadnout do této skupiny?
Šokující názor kněze: Nemáte děti? Váš vztah nepřežije pětiletku
foto: Shutterstock, zdroj: IDEAS. TED.COM