Upřímná omluva dokáže opravdové divy. Podle koučky Diane Barth je v případě, že se pohádáme, nesmyslné nosit na usmíření květiny nebo si dávat dárky. Nikdo si totiž nepřeje být kupován. To, co skutečně potřebujeme, je, aby ten, který nám ublížil, pochopil naše utrpení.
Jak je možné, že některé omluvy jsou pro nás přijatelné a jiné nikoliv? Proč nemají některé osoby problém se omluvit, zatímco pro jiné je to takřka nemožné? Jak to, že někdo umí odpouštět, a jiný v sobě naopak drží zášť? Podle Diane Barth spočívá odpověď na tyto otázky v tom, jaké vztahy máme s lidmi, které považujeme za důležité. Z toho totiž vyplývá, jak se cítíme a za jaké se považujeme. Mechanismus ospravedlnění se pak odvíjí od těchto vztahů, které náš pocit bezpečí, důvěru v sebe i v ostatní lidi buďto posilují, nebo narušují.
Pochop mé rozrušení
Pokud nám tedy někdo ublíží, chceme mít jistotu, že chápe, jak jsme se kvůli tomu cítili. Potřebujeme vědět, že se daný čin nebude opakovat. Dočkáme-li se místo omluvy toho, že nás ten druhý naopak obviňuje ze svého chování, nic se tím neuzavře. Stejně to funguje v případě, když se nás druhý raději pokusí ukonejšit darem. „Zvládneme mnoho bolesti, dokud bude akceptována a naše pocity budou uznávány,“ tvrdí Diane Barth.
Kdo se omluví první?
V případě konfliktů, především v partnerských vztazích, hrají lidé často hru na to, kdo se omluví dřív. Může to vypadat následovně:
Ona: „Včera večer jsi mi nedal vědět, že přijdeš pozdě. Víš, že se bojím. Byla jsem tak nervózní, že jsem celý večer nemohla nic dělat. Mohl jsi alespoň poslat zprávu.“
On: „Ale ty jsi byla minulý týden přece také venku a také jsi mi nedala vědět.“
Ona: „Říkala jsem ti přece, že ten den pravidelně chodím ven s kamarády.“
On: „No vidíš a ty mě zbytečně kontroluješ.“
Ona: „To není pravda. Jenom chci, abys byl trochu zodpovědný. Je ohleduplné dát vědět, že přijdeš pozdě.“
V této konverzaci se oba z páru za každou cenu snaží vyhnout se uznání vlastní viny.
Nadměrné ospravedlňování se však napáchá více škody než užitku. Ostatní vás mohou považovat za slabého a nejistého jedince.
Omlouvám se. Je něco špatně?
Nadbytečné ospravedlňování se může ale napáchat stejnou škodu, jako když se omluvit neumíme. Diane Barth líčí zkušenost Amy Lee, které se osvědčilo neustále se omlouvat v její rodině. V zaměstnání ale s tímto přístupem narazila. „Konverzaci jsem často začínala a končila slovy promiňte. Promiňte, že vás obtěžuji. Promiňte, mám pro vás špatnou zprávu. Promiňte, že se vyskytl tento problém. Promiňte, že se ptám,“ popisuje Amy.
Nakonec za ní přišel samotný výkonný ředitel. „Přestaňte říkat promiňte. Nemusíte to dělat, pokud jste neudělala nic špatného. Kolegové a zákazníci si budou myslet, že jste si nejistá, když se budete pořád omlouvat,“ vysvětlil jí. V tom, co Amyina rodina považovala za běžnou slušnost, viděli zkrátka její kolegové nedostatek sebedůvěry. Kromě toho může časté omlouvání se způsobit, že již nebude tolik uvěřitelné, ale ostatní ho budou vnímat pouze jako prázdnou frázi.
Jak se správně omluvit
„Až se příště budete muset omlouvat, udělejte to bez zbytečných vytáček. Sami navrhněte řešení problému a snažte se postupovat konstruktivně. Pozorujte reakci svého partnera a vyslechněte ho. Zjistíte, že to je ten nejlepší druh omluvy. Ostatně to je podstatou důvěry – opravit škody, které jsme napáchali na partnerově důvěře, a vyjádření upřímné lítosti člověku, na kterém nám záleží,“ dodává koučka.
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today