Zamilujete se na střední nebo na vysoké škole. Žijete spolu několik let, ale děti nemáte, protože se chcete věnovat kariéře, cestovat, zkrátka se zatím zbytečně nevázat. Vztah trvá pět, osm nebo i deset let a poté se rozpadne. Je to kvůli tomu, že jste neměli potomky, nebo byste se rozešli stejně?
Ve společnosti ještě nikdy v minulosti nežilo tolik párů, které by spolu dobrovolně byly řadu let, aniž by se aktivně pokoušely o potomka. V době, kdy se podle statistiky každé druhé manželství rozpadá, se nemůžeme divit tomu, že se mladým do sňatku a plození dětí dvakrát nechce. Český katolický psycholog Jeroným Klimeš se domnívá, že právě naše dítka jsou nejsilnějším pojítkem vztahu.
V pátém roce se buďto rozejdete, nebo se známost bez vážnější vnější příčiny začne samovolně rozpadat.
Vztah bez reprodukce nedává smysl
Klimeš vychází z evoluční psychologie a bezdětným vztahům dává periodu pěti let. V pátém roce se buďto rozejdete, nebo se známost bez vážnější vnější příčiny začne samovolně rozpadat. Psycholog také prohlásil, že pojítkem vztahů jsou děti a ekonomické poměry. „Příjemné city a láska jsou jakýsi evoluční bonus, takové mazadlo, aby to dobře jelo,“ říká.
Jeho slova nepotěší kromě romantiček ani feministky. Soběstačné ženy s dostatečným příjmem totiž mohou od partnera kdykoliv odejít a ekonomické důvody jako pojítko dvou lidí tak také ztrácejí význam. Drží každou dvojici pohromadě skutečně jen nutnost uživit hladové krky svoje a svých dětí, nebo máme v dnešní době konečně šanci vybrat si partnera podle svého gusta?
Romantický ideál a sériová monogamie v jednom?
Naproti Klimešově chladně racionálnímu pohledu můžeme postavit ideál romantických filmů. V zásadě platí, že největší vášeň a romantiku zažíváme na začátku vztahu, málokomu ale vydrží do konce života. Je to přirozené a ve chvíli, kdy se ze vztahu přitažlivost k partnerovi zcela vytratila a se svým protějškem žijeme pouze ze setrvačnosti, můžeme mluvit o přechozeném vztahu.
Spousta lidí pak partnery střídá po oné zhruba pětileté periodě. Další teorií totiž je, že člověk je sice tvor monogamní, být celý život s jedním partnerem je pro něj ale z výše uvedených důvodů nevyhovující. A tak mění jednoho partnera za druhého, udržuje se ve stavu konstantní zamilovanosti. Tomu se říká sériová monogamie a podle některých odborníků je pro člověka zcela nejpřirozenější strategií.
Dnes se mezi dvacátým a třicátým rokem proměňujeme jiným způsobem než naši rodiče. A to, že díky odkládání rodiny máme i o nějakého toho dlouhodobého partnera navíc, k tomu zkrátka patří.
Prodloužené dětství
Trendem dnešní doby je, že maturanti automaticky odcházejí na vysokou a nástup do práce a s tím spojené osamostatnění se od rodičů a vstup do dospělosti se v dnešní době prodlužuje leckdy až do třicátého roku života. To je dalším faktorem, který ovlivňuje rozpadání vztahu. Přeci jen je velký rozdíl, dokud spolu partneři jenom randí, a když se konečně rozhodnou společně vstoupit do života se vším všudy, tedy i se společným bydlením. Mnoho vztahů tuto zkoušku, kdy jste každý den spolu a vyžaduje se od vás zodpovědnost, jednoduše nezvládne.
Nelze říct, že by dnešní dvacátníci byli méně vyspělí než jejich tatínci, odlišná životní zkušenost ale v určitých rysech osobnosti udělá své. Zatímco otec již ve dvaceti pracoval a staral se o ženu a dítě, jeho syn zažívá nejlepší studentská léta, kdy si kromě náročného zkouškového užívá života a poznává svět. Zkušenost svého otce zakusí až později. Zkrátka dnes se mezi dvacátým a třicátým rokem proměňujeme jiným způsobem než naši rodiče. A to, že díky odkládání rodiny máme i o nějakého toho dlouhodobého partnera navíc, k tomu zkrátka patří. Na druhou stranu, jak můžete říct, jaká je vaše nejoblíbenější zmrzlina, když jste za celý život vyzkoušeli jen jednu?
Čtěte také:
Teorie podobnosti. Nehledejte jen hezký protějšek!
Kamarád taky rád aneb proč tolik lidí končí ve „friendzone“?
foto: Pixabay