„Jsem buddhista. Modlím se ale i k Bráhmovi, Višnuovi a Šivovi, Ganéše a Sarasvatí,“ svěřil se mi srílanský tuk-tukář, zatímco jsme čekali na zbytek výpravy. Buddhismus může být monoteistické náboženství, ale pro Srílančany to neplatí. Při svátcích přestávají platit všechna pravidla. Místní, co vás běžně okrádají, připraví hostinu a mniši ukazují svaly.
Kořeny Srílančanů sahají do Indie, kolébky hinduismu. Nepochybně jste o této víře slyšeli, přinejmenším z filmu Indiana Jones a Chrám zkázy. Jedná se o náboženství, které nám dalo storukou Kálí, Ganéšu se sloní hlavou i řadu roztodivných démonů. Jen co by kamenem dohodil, v Nepálu, se ale narodil i Siddhártha Gautama, známý více jako Buddha, jehož učení se rozšířilo do celého světa a ani ostrovní národ nenechalo chladným. Podle statistik patří 70 % Srílančanů mezi buddhisty a 15 % mezi hinduisty (ten zbytek si mezi sebe rozdělili křesťané a muslimové). Většina místních buddhistů ale věří i v hinduistické bohy.
Tato dvě náboženství ostatně nejsou neslučitelná. Jejich základním pojítkem je například víra v reinkarnaci. Srílanští buddhisté k hinduistickým bohům přistupují jako k mocným entitám, které jim pomůžou, když se k nim budou modlit. Chrámy jim sice nestaví, ale není to potřeba, na ostrově jich už tak jsou stovky.
Celé to trochu připomíná situaci z Pratchettovy knihy Malí bohové: „Kálí sice neexistuje, ale radši se k ní pomodlím, jen abych ji nenaštval.“
Adamova hora vrhá při východu slunce stín ve tvaru trojúhelnku.
Skutečně velké srdce
Adamova hora (Adam´s Peak) se na Srí Lance těší velké úctě. Měří více než dva tisíce metrů, na její vrchol vede přes pět tisíc schodů a při východu slunce z neznámého důvodu vrhá stín ve tvaru rovnoramenného trojúhelníku (viděno na vlastní oči).
Zároveň je to posvátné místo pro buddhisty, hinduisty, křesťany i muslimy... čili pro všechny Srílančany. Shodou náhod jsme se na ni vydali zrovna během svátku, kdy na vrchol kromě turistů proudily i tisíce místních. Bylo neuvěřitelné pozorovat osmdesátileté babičky, jak se škrabou po schodech podpírány celou rodinou, jednonohého žebráka i bandu teenagerů, všechny rozhodnuté poklonit se otisku chodidla, který možná patřil Buddhovi, možná Šivovi a možná prvnímu muži na světě – Adamovi.
Abychom byli nahoře za úsvitu, vyrazili jsme už v deset večer. Když jsem v jednu ráno odpočíval na schodech a vyčerpaně upíral oči k zemi, kdosi mi do ruky vtiskl krabičku. „Co to je?“ podivil jsem se. „Tic Tac,“ usmál se na mě mnich a pokračoval v cestě. Bylo to jenom pár minut poté, co nám jiný mnich namaloval na čelo tečku a dal nám požehnání. Toho dne, na tomto místě byla celá srílanská logika postavená na hlavu. Zatímco doteď se z nás všichni snažili vymáčknout peníze, dnes se mohli přetrhnout, aby nás něčím podarovali. O půl hodiny později jsme narazili na veřejnou jídelnu. Kuchaři, zcela nadšení, že kolem prochází běloši, nás vecpali dovnitř, darovali nám obrovské porce extrémně pálivé rýže a ještě se omlouvali, že pro nás nemají příbory. Srílančané normálně jedí rukama. Nedovolili jsme si pozdní večeři odmítnout, i když nám z očí tekly slzy a každé zrnko pro nás bylo utrpením. „Na cestě zpátky jim musíme utéct,“ varovala mě kolegyně. Nepodařilo se nám to.
Srílanští mniši jsou sběhlí v bojovém umění i v motlitbách.
Buddhističtí mniši
V každém srílanském autobuse jsou speciální sedadla vyhrazená pro mnichy. Obvykle jsou obsazená, protože dopravní prostředky praskají ve švech.
Když ale nastoupil muž víry, těhotná žena se bez váhání zvedla, aby mu uvolnila místo. On se na ni usmál a sedl si. Gentlemany aby tu člověk pohledal. Mniši se na Srí Lance těší velké úctě. Měli by žít v celibátu, což ovšem mladým učedníkům nebránilo ukazovat svá vypracovaná těla a naparovat se před mými spolucestovatelkami. Ano, buddhističtí duchovní na Srí Lance cvičí bojová umění.
Nesmíme zapomínat, že zemi více než dekádu trýznila občanská válka, kterou rozpoutali menšinoví Tamilové, což jsou převážně hinduisté. Na jihu a ve středu státu, kde jsem se pohyboval, byla situace zcela klidná. Kostely, hinduistické i buddhistické chrámy nám byly otevřené (na mešitu jsem nenarazil). Zatímco jsme ale s místním tuk-tukářem testovali slovenskou slivovici, ukázal nám, že i on je trénovaný v bojových uměních. Protože i on byl ve válce...
foto: Shutterstock, Vojta Žák
