Moc se mi poštěstilo, že můžu být doma v Loučkách zrovna, když se vytáčí první letošní med – to přetavené bohatství jara, co voní tolika vůněmi, kolik květů do něj věnovalo svůj hvězdný prach. Pro mě je to vždycky zázrak. Miluji tu atmosféru, jak to v našem malém včelíně bzuní a klokotá, když se včelkám vkrádáme do spižírny.
Med se líně odvaluje po plástvích. Však jen do chvíle, než roztočím medomet a odstředivá síla jej v mžiku rozežene do všech světa stran. Medový déšť se ševelením dopadá na boky bubnu, ze kterého už už stoupá nezaměnitelná vůně. Tekuté zlato při tom všem slastně ochutnávám, porovnávám a občas úpím, když nebohou včelu dostanu svou neopatrností do úzkých a žihadlo projede kůží jako akupunkturní jehla.
Už dávno kvůli tomu ale nebrečím, naopak mám radost, že se mé tělo budí z nečinnosti a startuje sebeléčebný proces. Navíc, když teď díky bylinkářce Renátě Jahodové, z jejíhož semináře mám ještě čerstvé dojmy, vím, jak otok po bodnutí zmírnit. Poté, co mi taťka vytáhne z ucha žihadlo a jed, přikládám rozžmoulaný jitrocel a mokrou hlínu, která vzápětí horkost nasaje. To je úleva. Díky bohu za ty dary.
Vždyť já jsem se zamilovala
Zamilovala do bylinek. Podruhé v životě. Poprvé coby děvčátko, co si z lučního kvítí pletlo věnečky, psalo pohádky O víle jasmínového keře, obdivovalo v ranní trávě blyštivé drahokamy na lístkách kontryhelu nebo s mocným zaříkáváním míchalo všelijaké lektvary ve světnici pod lískou. Jak jen jsem mohla zapomenout! Od té doby, co jako malá velká holka vařím a ověřuji si, jak bylinky léčí, radí a těší, rozpomínám se na svou dávnou lásku a hledím na známé květy i zcela opomíjený plevel s úctou a vděčností.
A dějí se mi věci
Snad je to tím, že věřím na synchronicitu, Jungův termín pro nevysvětlitelné náhody, a mám občas to potěšení, že mě provází. Snad je to mou přirozenou pozorností k těmto jevům. Čemu totiž věnujeme pozornost, to se nám zrcadlí v realitě. Ale kdo ví, třeba i pročištěním jídelníčku se čistí kanály, kudy k nám chodí tajné zprávy. A že teď chodí, stejně jako lidé, na které si sem tam vzpomenu. Zažívám příhody, které jakoby mi potvrzovaly, že všechno se vším souvisí, že jsem ve správný čas na správném místě a že náhody prostě neexistují. Zrovna teď mám v těchhle legráckách žně.
To bylo tak
Před pár týdny jsme byli s ekodrogerií na festivalu Světového dne těhotenství. Bylo krásně, a tak jsem si v rozverné náladě vyplnila tiket do tomboly. Tolik jsem zatoužila vyhrát, až mě síla toho přání překvapila. Jenže své jméno jsem po slosování nezaslechla. Touha jakoby se mi však přesto vkradla do snu. Zdálo se mi, že slyším pořadatelku vyhlašovat mé jméno. Jenomže ono znělo nějak jinak. Volala: „Moula! Moula!“ :-)
No, museli byste to slyšet. „Taková ostuda!“ Probudila jsem se ráno s kňouráním: „Tak ono si moje podvědomí myslí, že se jmenuju Moula!“ Rozčarování trvalo však jen do doby, než jsem si uvědomila, jaký mám ale smysl pro humor.
Byla by to obyčejná historka, kdyby mi v mailové schránce za dva dny nepřistál dopis s výhrou – poukazem na lekci tantrické jógy pro ženy s příznivými účinky na hormonální rovnováhu. Zaradovala jsem se a pak mi došlo, že právě na podobné cvičení mě mamka posílá už tři měsíce a já stále odkládala se po něm porozhlédnout. Měla pravdu, bylo úžasné.
Představuji si, co by na tuhle příhodu asi řekl náš učitel Nam Singh, který je ze své zkušenosti taoistického mnicha přesvědčen, že ve snech přijímáme vzkazy všichni a naprosto přirozeně. Stačí je jen zaznamenat, přemýšlet o nich a pozorovat, smysl se pak prý už ukáže sám. Že je to neuvěřitelné? A přesně proto nás to přitahuje. Stejně jako magie rituálů, které mi teď spolu s tématem ženské síly vstoupily do života.
Objevování ženské síly
Okouzluje mě ryzí prožitek a poselství, které rituály předávají. Naplňují pocitem tolik hledané sounáležitosti a potřeby stát pevně ve svém středu. Evě Leňové, jež nás v Akademii léčivé výživy jen tak mimoděk do ženských kruhů zasvěcuje, patří můj velký dík. Její vedení kruhu na oslavu lásky a plodnosti v předvečer Prvního máje mě inspirovalo k přípravě vlastního iniciačního rituálu pro mou kamarádku, nastávající nevěstu. Měl ji připravit na vnitřní proměnu a dodat jistotu i podporu před velkým dnem. Ačkoliv žádná ze zúčastněných mladých žen neměla s kruhem zkušenosti, přistoupily k němu nečekaně soustředěně a vážně. S povzbuzenou sebedůvěrou jsem nás trpělivě a citlivě dovedla k cíli a nebudu lhát, když prozradím, že z našeho spojení vzešlo kouzlo, které bylo dojemnou tečkou za rozlučkovou oslavou.
Tento zážitek snad ještě umocnil můj tajný sen stát se vědmou a babkou kořenářkou, přesně takovou, o jaké píše Kateřina Tučková v Žítkovských bohyních. Nedávno jsem celá šťastná navštívila ten nádherný kraj, kde lidé obklopeni panenskou přírodou žili v nekonečné bídě a utrpení. Kraj, kde v zájmu zachování rovnováhy hmotnou nouzi vyvážilo bohatství duchovní, když se vyvoleným po ženské linii předávalo z pokolení na pokolení umění zázračně uzdravovat. Věřím, že každá z nás má střípek toho daru. A cítím, že jsem na správné cestě k tomu ho objevit.
Text: Veronika Veselá
foto: Shutterstock, zdroj: Akademie léčivé výživy