Podmínky práce v supermarketech popisuje pro Flowee sociolog Tomáš Bek. Je pravda, že v řetězcích lidé ve jménu efektivity fungují „jak hadr na holi“? A věděli jste, že v českých supermarketech pracuje přes 60 tisíc lidí?
Letošní volby otevřely mimo jiné jednu zajímavou debatu. Začalo se diskutovat o práci, nízkých mzdách a budoucnosti místní ekonomiky tváří v tvář globální konkurenci. Některé strany se snaží držet prst na tepu doby a doporučují nastartovat podporu inovativních a technologických firem. Práce v takovýchto zaměstnáních je dobře ohodnocená, častokrát i smysluplná a pracoviště dokonce soutěží o nejpřívětivější pracovní prostředí. Má to ale jeden háček, tahle práce není pro každého. Vyžaduje vysoké vzdělání a také celoživotní sebevzdělávání. Do rozjetého vlaku se ale pro spoustu lidí nastupuje jen těžko.
Chudoba na dohled
Těch, kteří stále stojí na nástupišti, je nepoměrně víc. Pozornost si proto zaslouží i opačný pól trhu práce, kde se pohybují lidé méně kvalifikování nebo prostě ti, co v životě neměli tolik štěstí či odhodlání a práce je pro ně opravdu jen způsob vydělávání peněz. A tam začíná být situace vážná. Podle sociologa Daniela Prokopa má celých 40 % české společnosti chudobu na dohled. Nemohou si dovolit náhlý nenadálý výdaj a jeden týden dovolené v roce mimo domov. Zároveň jsou to ale lidé, kteří většinou práci mají. Není je ale schopná zabezpečit. Je důležité se ptát, jak vzniká taková situace a jak tyto práce vypadají.
Mezi typická nízkopříjmová zaměstnání patří práce pokladní v supermarketu. Odvětví supermarketů a hypermarketů zaměstnává nezanedbatelných 66 000 lidí, což je asi víc než procento ekonomicky aktivní populace. Zároveň je to sektor, který naprosto opanovaly nadnárodní společnosti. Ty ovládají 80 % trhu, což je nejvíc ve střední Evropě. Přestože se to nemusí na první pohled zdát, i tyto společnosti prostupují velké změny.
Model univerzálního pracovníka
Řetězce si osvojily flexibilizaci práce a užívají ji jako svou ústřední strategii pro snižování nákladů. Ponechme teď stranou využívání částečných úvazků. Daleko podstatnější změny se totiž odehrávají přímo v obsahu zaměstnání. Klasické pracovní pozice v dosavadní podobě zanikají a zaměstnání v řetězcích směřuje postupně k utváření modelu univerzálního pracovníka.
Toho je možné poslat v případě potřeby na jakýkoli úsek prodejny. Pokladní se tak příležitostně stávají uklízečkami, doplňovačkami regálů nebo skladnicemi. Paní Helena, 50letá zaměstnankyně supermarketu, nám popsala, jak to vypadá v praxi.
„Děláme všechno. Když nejsou v obchodě lidi, nesmíme sedět na kase, jdeme doplňovat zboží nebo třeba srovnat noviny. Někdy zůstávám i na přesčasy. A s těmi bývá problém. Stává se, že si musím o peníze říkat. Když si řeknu, tak je dorovnají. Nevím, jestli to dělají schválně.“
Někteří zaměstnanci tento posun vítají s tím, že je pro ně práce pestřejší. Jiní ovšem poukazují na zvyšující se nároky. Mají větší zodpovědnost a více věcí na práci. Jednotlivá zadání se navíc, jak ukazuje příklad pana Karla, skladníka a doplňovače regálů v předdůchodovém věku, dostávají do konfliktu. „Když je fronta, tak mě šéf často volá na pokladnu. Potom, co pomine nával, se zase vracím zpátky. Takhle se to ale může opakovat. Nevím pak co dřív, dělám chyby, nevím, co jsem kde u regálů skončil. Jsem jak hadr na holi.“
Kartičku máte?
Tyto změny navíc nejsou zaměstnancům kompenzovány zvyšováním mzdy. Naopak, mohou mít přesně opačný efekt. Flexibilizace směřuje spíše k tomu, aby jednotlivé úkony byly jednoduché a zaměstnanci tak byli lépe kontrolovatelní a nahraditelní. V dlouhodobé perspektivě tak pokladní přicházejí o svou kvalifikaci a nevyžadují se po nich žádné profesní dovednosti. Kontakt se zákazníkem se smrskává na jednoduchou rutinu: pozdravit, zeptat se na zákaznickou kartu, namarkovat, rozloučit se. Dříve přitom bylo potřeba ovládat zbožíznalství a zvládat komunikaci se zákazníky.
Flexibilizace práce pokladních má za následek propad jejich profesních dovedností a znalostí. Nízká kvalifikace navíc snižuje práh pro vstup do zaměstnání. Přestože se jedná o namáhavou a zatím stále ještě potřebnou práci, zaměstnavatelé díky nízké kvalifikaci zaměstnanců nejsou nuceni vyplácet důstojné mzdy. Zaměstnanci, se kterými jsme dělali rozhovory, brali mezi 12 500 a 16 000 Kč v hrubém za plné úvazky. V důsledku se tak pohybovali na hraně chudoby.
Autor: Tomáš Bek, sociolog
foto: Shutterstock