Chcete poznat pravé Toskánsko? Stačí vyrazit za vínem na Moravu

Takové domácí vězení zvané lockdown nemusí být úplně špatné. Samozřejmě tehdy, pokud máte možnost cestovat alespoň po Česku, tedy přesněji řečeno po Čechách a Moravě. A také tehdy, když mají otevřeny hospody nebo (jako v našem případě ještě na přelomu září a října měla) vinařství. Krásná zvlněná krajina, typické moravské vesničky, pohodoví lidé – to všechno najdete v Moravském Toskánsku. No a pak samozřejmě i to výborné víno.

Všichni (i v Praze) známe vinařskou oblast Pálavy nebo okolí Velkých Bílovic, Velkých Pavlovic a Čejkovic. A právě tři poslední obce včetně třeba Kobylí leží na jižní hranici zvlněných vrchů plných vinic, kterým se říká Moravské Toskánsko.

Středozemí u Brna

My jsme ale trochu netradičně zamířili na sever této oblasti, tedy do okolí Kyjova a konkrétně do vesničky s poetickým názvem Archlebov. Tady totiž zrovna otvírá své nové "sídlo" vinařství SPIELBERG. A když Toskánsko, tak se vším všudy.

"Vyzvednu vás přímo v Kyjově, to bude nejlepší. Taky nevím, jak byste se vraceli zpátky," naviguje nás someliér vinařství Martin Lehečka. To se nakonec taky ukáže jako dobrý nápad. Martin nás tedy nabírá v Kyjově, kde jsme se ubytovali (a samozřejmě dostali od pana domácího na uvítanou víno), a veze nás asi sedm kilometrů na severozápad, vlastně směrem zpátky na Brno. Už nad Kyjovem se začíná krajina vlnit a je jasné, co je hlavní plodinou na svazích. Ani ne za čtvrt hodiny jsme na místě.

V Archlebově vzniká penzion pro hosty, kteří si libují v moravské krajině, vínu, ale nechce se jim třeba jezdit v cyklistických pelotonech kolem Pálavy.

Pod jedním ze svahů se rozkládá ještě novotou zářící budova jako vystřižená odněkud ze středomoří. Obloukové klenby obří terasy, chybí tu jen to moře a možná hlasitější řev cikád, abyste si přišli jako na dovolené. Je vidět, že se tu ale ještě maká. Okolí hlavního sídla má být plné zahrad a zeleně, jak se na Toskánsko sluší. A přímo na dohled v Archlebově vzniká penzion pro hosty, kteří si libují v moravské krajině, vínu, ale nechce se jim třeba jezdit v cyklistických pelotonech kolem Pálavy.

Galerie, hudba i viněty

A cože tu bylo dřív? "No, taková docela vyhlášená diskotéka. Sjížděli se sem borci v mokasínách z celého kraje a bylo to tu docela drsný," vypráví Martin. V interiéru ale už devadesátky ani zašlou slávu diskotéky nic nepřipomíná. I uvnitř si připadáte jako v lepším přímořském podniku s noblesní atmosférou. Nádherný kulturní sál (dříve asi parket pro Děti ráje a Hurikány), který si dnes kvůli originálním lustrům říká Křišťálový, všude nové parketové podlahy (parkety z Vídně byly kupodivu levnější než ty z Hodonína, poznamenává Martin), ochozy a v patře terasa s výhledem na okolní kopce a ves.

Dole přímo vedle samotné výrobny vína je zašitý typický sklípek, vhodný pro malé skupinky milovníků dobrého vína.

Prohlížíme všudypřítomné obrazy slavného zlínského malíře, sochaře a také básníka Jaroslava Kovandy, kterého do Archlebova táhnou jeho rodinné kořeny. Mimochodem, k umění má místní vinařství hodně blízko. Konkrétně také k hudbě. A to k hudbě k vínu celkem netradiční. Jednu z vinět navrhoval například zpěvák Dan Bárta nebo Oto Klempíř, oba shodou okolností frontmani kapely J.A.R. A koncert (samozřejmě spojený s mluveným slovem, protože zpívat už se v té době moc nemohlo) Dana Bárty a tria Roberta Blazara (jazzového hudebníka a basisty J.A.R.) tu zahajoval provoz a tak trochu i ukončoval letní sezónu.

Od kultury nás na terase odtrhl první chlaďák s první lahví bílého. Lehoučký ryzlink jen tak na start před degustací, která nás čeká v takzvaném Degustariu (při vyslovení toho slova začne člověk kdo ví proč slintat) vedle hlavního sálu. Kromě degustaria je tu ještě kavárna s terasou, kde se dá posnídat a dát si nějaký dezert, a dole přímo vedle samotné výrobny vína je zašitý typický sklípek, vhodný pro malé skupinky milovníků dobrého vína nebo třeba pro team building (což se nevylučuje). Další letní restaurace se staví před hlavní budovou.

Degustace v Degustariu

Kromě vídeňských parket obdivujeme ještě křišťálové lustry v hlavním sále a pak už se nenápadně přesouváme k samotné degustaci. Ta je složená z dvanácti "chodů". A pěkně od lehkého bílého muškátu až po archivní červené. No a všechno to prokládáme povídáním a skvělým domácím sýrem. Přitom se dovídáme i místní zajímavé až skoro autentické historky a mýty. Bohužel ne ty z diskotéky, ale třeba ty, které se vztahují k vínu Le Petit Chat, tedy k výbornému a taky prý místními oblíbenému "kuvéčku" s černou kočičkou na vinětě.

Za těch sedmnáct let, co vinařství existuje, posbíralo jen o něco méně cen než vinaři vinných hroznů.

Jméno je prý zvolené na počest bitvy tří císařů u nedalekého Slavkova. "Francouzští vojáci z Napoleonovy armády naháněli místní moravský holky a volali na ně „le petit chat“, což znamená „kočička“. No a foneticky se to po pár letech vyvinulo a vznikl tak dnes nepříliš slušný výraz...,“ vypráví Martin romantickou historii názvu místního populárního vína. No, ono "kuvéčko" se každopádně skládá ze čtyřiceti procent odrůdy Chardonnay ze stejného poměru Pinot blanc a z dvaceti procent z Mlynářky, tedy pro fajnšmekry z Pinotu meunier. No a pokud Pinot blanc vyměníme za Pinot noir, dostaneme vlastně základ pro šampaňské. Jenže šampaňské se dá vyrobit jen v oblasti Champagne. Tak tu uvažují alespoň o šumivém víně. Jo, a to Prosecco je taky vlastně jen předražená módní záležitost. Ale kočička je kočička.

Bavíme se o soutěžích, kterých se účastní jak Martin jako sommelier, tak i velice úspěšně místní víno. Za těch sedmnáct let, co vinařství existuje, posbíralo jen o něco méně cen než vinaři vinných hroznů. Jenom loni získalo na prestižní soutěži AWC Vienna devět ocenění. V roce 2017 se zase vinařství SPIELBERG z Archlebova stalo Vinařem roku a takhle by se dalo pokračovat, kdyby nebylo zábavnější to víno pít.

BIO, organický a autentický

Z Martina pak nenápadně páčíme sommelierské triky a fígle, dovídáme se o tom, jak se v soutěžích boduje, jak se dá zvládnout ochutnat čtyřicet až šedesát druhů vín za den a že nejstarší víno, které kdy ochutnal, bylo z roku 1930. Ovšem to místní Zweigeltrebe z roku 2003, kdy vinařství SPIELBERG vzniklo, které jsme chutnali na závěr, bylo taky vynikající. Ještě probíráme kromě těch šumivých další vinařské trendy. Třeba jaké rozdíly jsou mezi BIO vínem, organickým vínem a autentickým vínem.

Ten, kdo tvrdí, že jeho vína jsou "autentická", tím většinou obhajuje to, že jsou ta vína vlastně hnusná. Organická vína jsou hipsterským trendem z Londýna a Berlína a BIO vína mohou být fajn, jsou ovšem náročná na péči a ta se promítá i v ceně. "My se nacházíme těsně pod tou hranicí BIO, ona má ale tu nevýhodu, že na tu vinici musíte víckrát, víckrát tam tedy projíždíte technikou, což vám udusává vzácnou zeminu. Všechno má svá pro a proti. Podle mě je to ale hlavně tak, že když vám padne do oka vinař, tak vám pak chutnají i jeho vína," říká nám Martin už na cestě do Kyjova.

Protože je půl desáté a i na Moravě řádí koronavirus, stihneme si dát jen dvojku v místním šenku na náměstí, abychom konstatovali, že jsme sice doteď pili víno lepší, ale pořád jsme na mnohem vyšší úrovni než u rozlévaného vína v běžné hospodě v Praze. Ráno už se chceme jen zastavit na pár fotek, případně dokoupit zásoby do karantény. A hlavně se potkáváme s majitelem vinařství Jaroslavem Javornickým. Ten si vlastně k vínu tak trochu odskočil od výroby müsli.

Když ne burčák, tak aspoň moštíček

Vinařství SPIELBERG vzniklo na pozemcích bývalého JZD Žarošice. Má nějakých 65 hektarů vinic. Ty jsou ostatně vyobrazené na ryté dobové mapě v našem oblíbeném Degustariu. JZD Žarošice by byl pro víno sice romantický název, ale majiteli Jaroslavu Javornickému, který do té doby nedaleko provozoval výrobnu na müsli, se víc líbil dobový název kopce, který leží mezi Archlebovem a Žarošicemi a na jehož svazích roste samozřejmě víno. "Tak to vás rád vidím! Pojďte do sklepa, zrovna nám přivezli nové hrozny," vítá nás majitel, když se snažíme toskánskou budovu nafotit tak, aby vypadala, že je na Moravě.

Nejvyšší rating mělo jednoznačně Moravské Toskánsko. Poměrně vysoko jsme hodnotili taky červený Cabernet Cortis s etiketou Oto Klempíře a samozřejmě i kočičku.

I ve sklepě se mezi lisem, fermentačními nádobami a sudy na archivované víno pohybujeme zásadně se skleničkou. Ti šťastnější z nás v ní mají burčák (ta tekutina opravdu nevypadá jako to, co prodávají v metru na I.P. Pavlova), řidiči pak čerstvou šťávu z hroznů. Na panu Javornickém je vidět, že tuhle práci miluje. Možná ještě o něco víc než müsli. "Ročně tu vytočíme nějakých 150 až 200 tisíc litrů vína. Proto máme prodejnu i v Praze. Teď jde hlavně o to, aby se lidi naučili jezdit sem," říká pan Javornický. "Dáte si ještě burčáček?"

Vypadá to, že bychom se tu dokázali bez problémů zaseknout ještě na další den a Jaroslav Javornický by nám v tom určitě nebránil. I když to byl zážitek rychlý a intenzivní, tak si s majitelem slibujeme, že se sem brzy vrátíme. Až přejdou všechny ty korony. A protože se už o dva týdny po našem návratu dovídáme, že ta korona jen tak nepřejde a že se všechno (až na pár vyvolených podniků pro vyvolené politiky) zavře, dá se i během lockdownu nakoupit na SPIELBERGovském e-shopu. Nakoupit se tu bezpečně dá nejen do vlastní zásoby, ale třeba i známým a blízkým k Vánocům. Z inspirativních dárkových balíčků, ale i vánočních a silvestrovských kolekcí si snad vybere každý.

Loučíme se tedy s tím, že nás tu určitě někdy ještě uvidí. V létě by měl být nakonec hotový i penzion v Archlebově, takže pak budou ty přejezdy či (spíš přechody z poenzionu na vinařství a zpátky) snesitelnější.

Jinak vlastně ještě dlužíme naše bodování přechutnaných vín z Degustaria. Jsme sice jen "odborníci z Prahy", ale nejvyšší rating mělo jednoznačně Moravské Toskánsko. Poměrně vysoko jsme hodnotili taky červený Cabernet Cortis s etiketou Oto Klempíře a samozřejmě i kočičku, která je ale podle přítomných pánů spíš pro kočičky. A jak říká sommelier Martin Lehečka: "Každému chutná něco jiného. A kdyby to tak nebylo, tak by ta vinařina byla docela nuda." My jsme se rozhodně nenudili.