Ženy jsou odpojené od své přirozenosti, říká novodobá šamanka Karaimi

Karaimi je stejně krásná a tajemná jako její jméno. Říká se o ní, že umí léčit duše, ženy zasvěcuje do tajemství tvůrčí síly a pomáhá jim hledat ztracené spojení s moudrostí Země, kterou považuje za živou bytost. Se šamankou, která se narodila v Čechách a nyní o sobě s úsměvem říká, že je světoobčanka, jsme strávily příjemné dvě hodinky v kavárně Imperial. A zatímco odpolední slunce do oken vnášelo měkké světlo, Karaimi mi se zaujetím vyprávěla o úloze žen v současném světě i o svém přesvědčení, že skrze vzájemnou spolupráci a úctu k Zemi můžeme společně změnit svět.

Vnitřní krása je to, co muže nejvíc přitahuje. Muži jsou v mnohém citlivější než ženy a potřebují se s námi cítit bezpečně.

Také jsme se dostaly k počátku její spolupráce s indiánským kmenem Kogi, který žije v horách Sierra Nevada. “ Má první cesta do Kolumbie započala v roce 2017. Tehdy jsem potřebovala být sama, mít odstup od své práce a posunout se dál. Zúčastnila jsem se rituálů a ceremonií. Na té poslední jsem zažila vzácná pochopení a přišla mi zpráva “Následuj cestu černého jaguára”. Po návratu do Čech mi někdo poslal link na film Aluna, právě o kmeni Kogi a jeho příslušnících, kterým se říká “jaguáří lidé”. Tehdy mi došlo, že je mám najít. Po pár měsících jsem se vrátila do Kolumbie a začala další etapa mého vývoje, za kterou jsem velmi vděčná.

A spolupracujete s nimi doteď...

Ano, kvůli nim jsme také založili nadační fond ŽIVÁ ZEMĚ. Podařilo se nám je pozvat do Čech na slunovratovou ceremonii, kterou každoročně u nás pořádáme, a vybrat od dárců potřebnou částku jako příspěvek na koupi pozemku pro několikagenerační rodinu duchovního vůdce mama Manuela. Pozemek je dostatečně velký, mohou zde opět pěstovat plodiny pro svou obživu a hlavně jejich duchovní vůdce může nerušeně pokračovat ve své spirituální práci pro Zemi.

Hlavním cílem fondu je ale šířit jejich učení, a to tak, abychom ho mohli začlenit do svého každodenního života, vědět, jak pečovat o zemi a o naše životy, aby byly smysluplné a zdravé. Jde o propojení dvou na první pohled neslučitelných světů – světa vědění, že vše je živé, má svého ducha, kterému je třeba naslouchat, se světem moderním, kde převažuje pragmatičnost a často nevědomý konzum, který už vnímáme jako běžný standard, ale který je v důsledku ničivý a pro naši blízkou budoucnost naprosto neudržitelný. A to je pouze jeden z důvodů, proč jsem byla ke Kogi přivolána, po setkání s nimi se v mnohém má práce změnila.

Můžete o kmeni Kogi říct víc?

Každý původní kmen má na starost něco, o co pečuje pro zemi a celé lidstvo. A Kogi mamos ze Sierra Nevady říkají, že stráží zemskou spiritualitu planety, vyrovnávají a udržují principy harmonie všeho živého. Jsou v komunikaci se svými předky, pracují se živly a jsou těmi, kdo tady na zemi byli mezi prvními. Nazývají se Starším bratrem. Kogi otevírají a chrání vysoké vědomí a pro mě jsou zázrakem velmi vzácného odkazu, který když pochopíme, tak přežijeme.

Víte, když se Kogi narodí děťátko, jejich duchovní vůdce – mamo ví, který předek přišel. Právě díky tomu jsou v nepřerušeném spojení se silou tvoření, a když pak vedle nich sedíte a ztišíte se, cítíte, s kým máte tu čest. Ztělesňují vnitřní mír a v duchu neustále pracují, dívají se na věci jinak. Jsou totiž v nitru čistí, a ta jejich čistota přesně reflektuje všechno to, co my v sobě máme v chaosu a co ještě čisté není. Je to jako stát před tím nejvyleštěnějším zrcadlem. Setkání s nimi, když vám ho dovolí (jsou vůči lidem nepřístupní), je neuvěřitelně silné a dojemné.

Zmiňovala jste duchovní vůdce mamos...

Ano, dle mé osobní zkušenosti to jsou jedni z nejduchovnějších lidí vůbec. Jsou skromní a oddaní službě světa. Mají úplně jiný život než ostatní. Jejich práce je vysoce spirituální, jsou to vědomí strážci, rádci, léčitelé a také soudci. Už v raném dětství je vezmou do jeskyně, kde absolvují až devítiletý výcvik v naprosté tmě. Mají speciální dietu a vycházet mohou jen v noci, takže třeba až do doby dospívání nevidí denní světlo. Jsou vyučováni nejstarším mamem přes příběhy o tradicích a historii, také prochází mnoha zkouškami. Když potom poprvé spatří přírodu, mají mimosmyslové vnímání, vidí takzvaně za závoje iluzí. Dokáží hovořit se zvířaty, ptáky, rostlinami, vodou a především kameny. Ovládají řeč světa. Civilizace však neúprosně prostupuje i do Kogi kmene, je tedy jen otázkou času, jak dlouho svou, už teď tak křehkou, tradici udrží.

Kogi v dokumentu Aluna varovali lidstvo před hrozící katastrofou. Jak vidí budoucnost lidí v současnosti?

Informace, které od mamos mám, jsou smutné, ale říkají, že naděje je. Záleží jen na nás.

Vím, že to je o spojení se se Zemí, což je pro mnoho lidí velmi abstraktní až pohádkové. Ale to je ta realita, která nám unikla, a za kterou planeta už hodně zaplatila narušeným ekosystémem. Je to o respektu k rostlinám, zvířatům, vodě, o dávání a vracení. O vidění skutečnosti, že každá událost má svou příčinu a následek. Že se nic neděje náhodou a že jsme tvůrci naší budoucnosti, a to úplně každý bez výjimky. Je také důležité mít na paměti nejvyšší cíl, kterým je dobrý a zdravý život pro všechny.

Hodně pracujete se ženami. Co konkrétně my ženy tedy děláme špatně?

Jednoduše děláme i to, co nemáme, i když za to vlastně nemůžeme. Jsme už po mnoho generací odpojené od své přirozenosti a nectíme posvátný rytmus Země ani její cykličnost. S tím se pojí nezvládnuté a přemrštěné projevování emocí nebo naopak jejich potlačování. Také životní nenaplněnost, ztráta vitální energie, která se může projevit otupělostí až depresí.

Ženy z kmenů, se kterými v Kolumbii pracuji, například netrpí premenstruačním syndromem nebo problémy v menopauze. Od určitého věku dospívání jsou dívky do ženství zasvěcovány velmi přirozenou cestou přes mámy a babičky vyprávěním si příběhů a vysvětlováním souvislostí. Nestydí se za své dospívání, naopak je hrdě a radostně prožívají a těší se na vše, co je, jakožto na ženy čeká. Také se učí, jak pracovat s přírodou a se sny. My jsme daly příliš důrazu na vnější krásu a zapomněly, jak pečovat o tu vnitřní, která nikdy nestárne, naopak vrůstá do moudrosti a míru.

Je důležité si uvědomit, že i když jsme ve velkých městech spokojené a máme kolem sebe krásné věci, chodíme na jógu a zdravě se stravujeme, tak to ještě neznamená, že jsme napravily vztah k Zemi a jsme s ní v kontaktu.

A je vůbec v naší moci, abychom to spojení se Zemí znovu obnovili?

Ano, ale je třeba začít se Zemí znovu komunikovat, pravidelně se očišťovat a umět přijímat, to je klíč. Vždyť všechno co máme, pochází z její hmotné podstaty přes jídlo, vodu, oblečení, stavební materiál, také z ní čerpáme pohonné hmoty atd. Bereme to jako samozřejmost. Je to jako by nám máma dávala vše co má, a my si to neuvědomovali a ani jí za to nikdy nepoděkovali.

Jak by vám jako matce bylo? Jsme dostatečně inteligentní, abychom si všimli, že je třeba začít věci měnit. Potřebujeme jít zpět ke kořenům, ke zdroji životních sil. A když se tam dostaneme, víme, co je špatně a co dobře, aniž bychom to vymýšleli a analyzovali. Potom začíná přirozené učení, otevírá se intuice, začínáme více prožívat a máme chuť pomáhat, aby bylo ostatním také dobře. Započne osobní proměna, která přináší značnou úlevu a stavy doposud nepoznané svobody. Cítíme, že Země má svůj rytmus a jdeme podle něj. Pak už není nuda a strach, ani úpadek energie, protože skrze nás pořád koluje živá a tvořivá síla.

Jak bychom my ženy měly přistupovat k mužům?

Je třeba je respektovat a naučit se s nimi komunikovat přes své pocity, nepotlačovat sebe sama. Ptala jsem se hodně mužů, co se jim zdá na ženách nejpřitažlivější. A skoro všichni řekli, že jejich přirozenost. Vnitřní krása je to, co muže nejvíc přitahuje. Muži jsou v mnohém citlivější než ženy a potřebují se s námi cítit bezpečně.

Reklama

Muž roste tím, jak mu žena důvěřuje a žena se stává sama sebou tím, že jí muž dovolí, aby dala průchod svým emocím. Že ji za ně nesoudí, nebere si je osobně a ví, že každý jsme úplně jiný. Vzájemná láska pokud je opravdová vytváří mosty, které vše spojí a udrží.

Mnoho žen vidí partnerský vztah jako životní prioritu…

Partnerství je pro ženu důležitá, až životní záležitost. Mělo by však být o lásce a ne o závislosti. Je dobré se vzájemně doplňovat, ale předurčeným účelem bytí a setrvávání spolu je růst a vývoj každého samostatně. Pro mě je vysokým stupněm projevené partnerské lásky dát si tu největší vzájemnou a na nikom nezávislou svobodu a důvěru. Vztah dvou lidí je uměním, který se učíme celý život, nikdo z nás se nenarodil jako odborník. A je to právě láska, kdo “šéfuje” a vyzývá nás k prožívání letů i pádů, opět a znovu a pokaždé úplně jinak. Láska je požehnáním, pro které bychom měli mít stále otevřené dveře našeho srdce.

Celý rozhovor si můžete přečíst v dubnovém vydání časopisu Nový Fénix, se kterým Karaimi dlouhodobě spolupracuje.

foto: Archiv Karaimi, zdroj: Haluzice