Papež Pius II., narozený jako Enea Silvio Bartolomeo Piccolomini (1405 – 1464), byl hlavou katolické církve zvolen 19. srpna 1458 a v úřadu zůstal až do své smrti v roce 1464. Narodil se v Corsignanu poblíž Sieny do vznešené, ale zbídačené rodiny. Když mu bylo 18 let, opustil rodinnou farmu a studoval rétoriku a občanské právo v Sieně. Poté sloužil jako sekretář biskupa z Ferma, byl svědkem disputace mezi basilejským koncilem a husity vedenými Janem z Rokycan. V roce 1435 byl poslán na tajnou misi do Skotska, aby sjednal mír mezi králem Jakubem I. a arcibiskupem Jindřichem Wardlawem.
Světské radosti svatého muže
Piccolomini si v těchto raných letech užil četná dobrodružství, bohatý milostný život a zplodil minimálně jedno nemanželské dítě. Byl také neméně plodným spisovatelem, zajímalo ho mnoho témat, psal spisy náboženského i filozofického charakteru. Začínal ale s milostnou literaturou, což bylo tehdy v módě. Jeho nejdelším a skutečně nadčasovým dílem je jeho autobiografie nazvaná Komentáře, což je dosud jediná autobiografie napsaná papežem v době pontifikátu.
Napsal i Historii českou, historickou studii věnovanou českým zemím, které z pohledu diplomata dobře znal. Zajímavostí je, že jeho rod později vlastnil náchodské panství ve východních Čechách. Piccolominiho Historie česká se na dlouhou dobu stala základním zdrojem poznatků o českých dějinách a o husitském hnutí, které autor samozřejmě ostře odsuzoval. Piccolomini navštívil české země osobně v roce 1451 jako císařský velvyslanec, podíval se i do Tábora, hlavního města husitů.
Den naší smrti se blíží a teď musíme uvažovat ne o tom, jak žít, ale jak zemřít. Já jsem hřešil příliš mnoho.
Příběh O dvou milencích (zájemci si mohou obstarat české vydání z roku 1990) je román doplněný erotickými ilustracemi a je stejně jako osudy autora silně provázaný s českými zeměmi. Piccolomini totiž dříve jako biskup terstský a papežský nuncius nejen osobně navštívil Čechy, ale jako papež vedl dokonce jednání s králem Jiřím z Poděbrad. Už v roce 1442 se blíže seznámil s říšským kancléřem, vladařem chebským a loketským Kašparem Šlikem.
Když byl Piccolomini později požádán, aby sepsal něco o lásce, nedokázal nevyhovět. Napsal rozmarný boccacciovský příběh z doby, kdy Kašpar Šlik doprovázel císaře Zikmunda na jeho korunovační cestě po Itálii. Tehdy při uvítání v Sieně spatřil mezi čtyřmi patricijkami sličnou Lukrécii. Ta byla rovněž císařovým oblíbencem na první pohled oslněna a neváhala využít ženské úskočnosti a pohotovosti, aby obelstila žárlivého manžela.
Piccolomini neskrýval své sympatie s důvtipnými milenci, Siena v jeho vyprávění není nic menšího než město Venušino a Euryalus nikdo jiný než mladý Kašpar Šlik. Lukrécie je vdaná za žárlivého starce, a protože s milencem nemůže komunikovat jinak, vyměňují si vášnivé milostné dopisy, které vyjadřují jejich hluboké touhy.
Pokání muže víry
Jak autor a pozdější papež stárl, prošel hlubokou osobní změnou a oddal se náboženství. Někomu by se také mohlo zdát, že čelil krizi středního věku. V roce 1444 každopádně napsal svému příteli: „Den naší smrti se blíží a teď musíme uvažovat ne o tom, jak žít, ale jak zemřít. Já jsem hřešil příliš mnoho. Teď se znám, kéž není pozdě. Zatím je mi čtyřicet a blíží se den spásy, čas pokání.“
Piccolomini kdysi psal o plamenech lásky, o pár let později prohlašoval: „Když vidíš ženu, mysli si, že vidíš ďábla.“ Po vysvěcení o dalších pár let později se jako papež Pius II. usilovně snažil indiskrétnost svého mládí potlačit, ale k jeho nemalému zděšení se román O dvou milencích stal jednou z nejprodávanějších knih 15. století.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Ancient Origins