Ve 30. letech 20. století se armády různých zemí zabývaly tím, jak v případě potřeby získat obrněnou podporu i daleko za nepřátelskou linií. S velmi odvážným konceptem přišel například tehdejší Sovětský svaz. Tanky vyzbrojené kulomety měli vojáci zavěsit pod křídla velkého bombardéru, který by stroje jednoduše dopravil tam, kde bylo třeba. Tato varianta, byť technicky proveditelná, měla ale jednu zásadní chybu: tak velké letadlo potřebovalo k přistání dostatečně dlouhou a rovnou přistávací dráhu. Návrhů na "létající tanky" však bylo mnohem víc.
První a poslední vzlet
Americký inženýr J. Walter Christie například přišel s konceptem, v němž byla na tank připevněna dvojice křídel dvouplošníků, ocasní plocha a vrtule, vše poháněné motory tanku. Aby se tento hybrid dostal do vzduchu, potřeboval podle Christieho vzdálenost přibližně 100 metrů, přičemž poté byl schopen dosáhnout rychlosti až 160 kilometrů za hodinu.
„Pilot létajícího tanku nepotřebuje ke vzletu rovný povrch, který bombardovací letadlo vyžaduje,“ propagoval nadšeně svůj projekt. Americká armáda však jeho nápad odmítla. Nakonec ale na realizaci došlo, konkrétně díky sovětskému konstruktérovi Olegu Antonovi, který dostal tento koncept z rýsovacího prkna až do vzduchu.
Bombardér Tupolev s připojeným tankem sice vzlétl, musel však těžkopádné vozidlo předčasně pustit, aby nedošlo k havárii.
V roce 1940, pouhý rok před německou invazí do Sovětského svazu, byl Antonov pověřen, aby vypracoval návrh kluzáku, který by mohl přistávat s malými tanky. Zaujal ho ale Christieho design. Na základě amerického návrhu tedy začal tvořit prototyp létajícího tanku, který pojmenoval A-40. V této práci se rozhodl využít tank T-60, malý, rychlý stroj, používaný k průzkumu, na který byl přišroubován pár křídel a dlouhý ocas. Koncept spočíval v tom, že když se otáčela věž tanku, pohybovaly se i ovládací prvky na křídlech. Stačilo pohnout dělem doleva nebo doprava.
Na svůj první let se A-40 nakonec vydal v roce 1940. Bohužel neúspěšně. Bombardér Tupolev s připojeným tankem sice vzlétl, musel však těžkopádné vozidlo předčasně pustit, aby nedošlo k havárii. Pilot nakonec doklouzal k zemi a přistál na poli. Poté se mu podařilo demontovat křídla a ocasní plochy a odvézt tank zpět na základnu. Nakonec se ukázalo, že základní aerodynamika A-40 byla navržená správně. Nicméně první (a zároveň i jediný) let ukázal, jak obtížné je dostat tak těžké vozidlo do vzduchu.
Další neúspěšné návrhy
Antonovův vynález sice neuspěl, další návrhy létajících tanků však stále přibývaly. Japonsko, které se o koncept Christieho také zajímalo, představilo speciální lehký tank Ku-Ro. Stejně jako A-40 měl být tažen za velkým letadlem a uvolněn, aby se pak sám dostal na bojiště. Projekt ovšem nikdy nepřekročil fázi prototypu.
Britové přišli s jednodušším, ale o nic méně výstředním návrhem. Jejich koncept Baynes Bat měl na rozdíl od A-40 pouze jednu sadu křídel o rozpětí více než 30 metrů. Křídlo bylo posunuto dozadu, což je běžný rys, používaný u nadzvukových proudových stíhaček, představený o dekádu později. „Netopýr“ neměl ocas. Místo toho byl vybaven vertikálním stabilizátorem, který se podobal ocasním ploutvím ryb. Designéři jej připevnili na konec každého křídla.
Pilot Robert Kronfeld, který stroj testoval, později poznamenal: „Navzdory své neortodoxní konstrukci se letadlo ovládá podobně jako jiné lehké kluzáky s citlivým ovládáním. Je bezpečné ho pilotovat ve všech normálních fázích letu.“ Další testovací pilot Eric Brown však už tolik spokojený nebyl. Stěžoval si zejména na špatnou ovladatelnost a nedostatečný výhled. Plnohodnotná verze Batu nebyla nikdy vyrobena.
Osmdesát let po svém jediném letu se A-40 jeví jako historicky zajímavý koncept, který byl ale technicky slepou uličkou. Tank byl zranitelný a viditelný na míle daleko, jeho rychlost ve vzduchu i na zemi nebyla dostatečná. Nástup velkých vrtulníků a speciálních vojenských transportérů po konci druhé světové války pak za myšlenkou létajícího tanku učinil jednou provždy tečku.
Reklama
foto: Wikimedia Commons, zdroj: BBC