Nenuťte batole dělit se o hračky. Potlačuje to jeho základní instinkt

Pokud jste někdy měli doma malé děti, dobře to znáte. Váš sladký andílek najednou s výrazem rozzuřeného buldoka plácá lopatičkou jiné dítko po hlavě, tahá mu z buclatých prstíčků kyblíček s pískem a neartikulovaně ryčí cosi, co je však srozumitelné pouhým pohledem: tohle je moje a teď si to beru. Než zakročíte a použijete své více či méně liberální výchovné metody, zamyslete se. Podle odborníků tím často napácháte víc škody než užitku.

Sdílení batole nechápe

Batolata až do věku zhruba dvou let fungují na principu „teď a tady“. Dobře to demonstruje takzvaná separační úzkost, kdy si pečující rodič v extrémních případech doslova ani nedojde na toaletu nebo pro kávu do kuchyně, aniž by mu dítko z pokoje, kde spolu do té chvíle byli, nepředvedlo překvapivě velký hlasový rozsah, zaměřený převážně na velmi vysoké tóny.

Dítě, zažívající separační úzkost, právě ztratilo rodiče z dohledu. Což o to, nejpozději v pubertě si začne přát, aby se tak dělo co nejčastěji. Pro batole je to ale konec světa – má pocit, že se máma nebo táta už nikdy nevrátí. A stejné je to i s hračkami. Když je má batole sdílet, znamená to pro něj, že se hračky trvale vzdává. Oblíbená hračka je přitom jeho „součástí“, díky níž formuje vnímání sebe sama. Půjčit hračku kamarádovi má tedy v batolecích očích dopady katastrofy intergalaktického rozsahu.

Jděte příkladem

Žádné rozumové argumenty jejich rozhodnutí (Je to moje!) nezmění. Své jednání ještě nedokážou regulovat. Koučka rodičů Judy Arnallová k tomu dodává: „Instinkt batolat ohledně vlastnictví jim důvěrně známých věcí nebo osob je skoro až zvířecí. Je to ale zcela přirozená a žádoucí fáze jejich vývoje, kterou se rodiče někdy v dobré víře snaží v dětech potlačit.“ Není tedy vůbec nutné zasahovat pokaždé, když si váš benjamínek syslí svoje hračky na hromádku a nikomu na ně nedovolí ani sáhnout.

Batolata, kterým se rodiče aktivněji věnují, mají více receptorů oxytocinu, což znamená, že v budoucnu budou odolnější vůči stresu a frustraci.

Pokud se rozhodnou mít něco jen pro sebe, zkuste se s nimi podělit o „svou vlastní oblíbenou hračku“ (ne, tu z ložnice nechejte v šuplíku) a na oplátku je požádat o tu jejich. Pak si s jejich hračkou hrajte před nimi. Tím jim ukážete, že jejich věci stále patří jim, i když je nesvírají pevně v rukou.

Vše má svůj čas

Jakmile to batole pochopí, přestane být majetnické. Čím více podpory od svého okolí bude mít, tím snadnější ten proces bude. Vše je o trpělivosti a o tom, aby měli vaši potomci možnost objevit radost ze sdílení na vlastní pěst. Zásadní je také dítko vyslyšet, pokud mu někdo nějakou věc vzal. Dítěti, které hračku sebralo, můžete například poradit, aby si příště vyžádalo svolení k jejímu použití, než aby si ji bralo násilím. I když máte toho rozmazleného fakana, který chtěl vašemu Samíčkovi/Emince/Sofince hračku ukrást, chuť zadupat šest stop pod zem.

Na pilu ale netlačte. Pohled vašeho potomka na svět se časem vyvine a možná si sdílení dokonce oblíbí, jakmile zjistí, že mu přináší potěšení. Sdílení totiž v těle uvolňuje hormon štěstí oxytocin. A je tady ještě jedna věc: studie naznačují, že batolata, kterým se rodiče aktivněji věnují, mají více receptorů oxytocinu, což znamená, že v budoucnu budou odolnější vůči stresu a frustraci.