Zoufalé středověké morové časy vyžadovaly zoufalé léky. Takzvaný dýmějový mor je způsoben bakterií Yersinia pestis, přenášenou blechami hlodavců. To ovšem nebylo až do roku 1894 známo, a tak se středověké morové epidemie připisovaly nejrůznějším příčinám od božího hněvu po migrující ptáky. Některé pokusy o morovou léčbu a prevenci byly absurdní a odporné. Je nepravděpodobné, že postiženým prospěly, spíš naopak.
Ocet, česnek a cibule
Ve Francii si získaly oblibu octové lektvary. S jejich používáním začaly gangy zlodějů, kteří, ačkoliv drancovali domy mrtvých, nikdy neonemocněli. Obvyklé složení těchto lektvarů zahrnovalo kromě octa česnek a různé „tajemné“ byliny. Ochranu před morem mělo zajistit natírání lektvaru na tělo, ale třeba i omývání mincí v něm. Vzhledem k dezinfekčním vlastnostem octa, které byly známé už ze starořeckých dob, a antimikrobiálním vlastnostem bylin, koření a česneku lze snad tuto léčbu označit jako jeden z pragmatických a veskrze vědeckých prostředků boje proti moru.
Dalším způsobem bylo potírání těla syrovou cibulí. Lidé doufali, že cibule z těla vytáhne infekci a zároveň zabrání šíření nemoci. Cibule sice asi neléčila, ale byla aspoň neškodná. Zaskočený a bezbranný svět se ovšem uchýlil k mnoha bizarnějším a potenciálně škodlivějším opatřením, která často pravděpodobně jen urychlila přechod nakaženého na druhý břeh.
Když se pouští žilou
Na základě teorie řeckého lékaře Galéna (žil v letech 129–210 n. l.) o čtyřech tělesných tekutinách, tedy černé žluči, žluté žluči, hlenu a krvi a nutnosti udržovat mezi nimi rovnováhu pro dobré zdraví, bylo běžným léčením pouštění žilou. Tehdy šlo o běžný postup, užívaný proti prakticky všem nemocem. K jeho provedení se hojně používaly speciální nože, aplikovány byly také pijavice, bohužel ale nikoliv s příliš povzbudivými výsledky. Pouštění žilou působilo pouze další oslabení nemocného těla a pravděpodobně také šíření infekce kvůli nesterilním nástrojům.
Předpokládá se, že prášek z rohu jednorožce, který bohatí důvěřiví lidé pili, byl ve skutečnosti vyroben z klů narvala nebo rohu nosorožce. Pokud nebyl k dispozici, používali drcené smaragdy nebo pitné zlato.
Teorie miasmatu, tedy zkaženého vzduchu, který je příčinou všemožných infekcí, dala vzniknout dalšímu opatření, ke kterému se lidé ve velkém uchýlili během Velkého moru v letech 1665 a 1666, který propukl v Londýně. Pro „čištění“ vzduchu byly na příkaz úřadů ve dne v noci udržovány velké ohně jak na veřejných prostranstvích, tak v domácnostech. A navíc, aby lidem proudil do plic „čistý“ vzduch bez choroboplodných zárodků, mnoho Londýňanů začalo kouřit dýmku a nutilo k tomu i děti.
Kuřecí biskup a lidský exkrement
Jedním z nejpodivnějších způsobů léčby moru však byla tzv. Vicaryova metoda. Z kuřecího biskupu bylo odstraněno peří a živé zvíře pak bylo touto obnaženou zadní částí přiloženo a připevněno k pacientovým zduřeným uzlinám. Logikou tohoto podivného léku byla středověká víra, že kuřata dýchají právě biskupem, který dokáže vytáhnout toxin ven. Jediným faktickým účinkem však mohlo být to, že kuřecí bakterie šířily další infekce do již tak oslabeného těla.
Zdaleka nejodpornější léčba moru vyžadovala, aby se zanícené uzliny rozřezaly a ošetřily obkladem z lidských exkrementů. Na otevřené rány byli v dobré víře, že zlou nemoc zaženou, přikládáni také hadi. Stejně tak se věřilo, že proti moru pomáhá mrtvá vysušená ropucha, jež se nosila zavěšená kolem krku. A měla pomáhat dokonce i poté, co dotyčný zemřel. Bohatí měšťané se snažili utíkat do izolace na venkovské statky, kde ovšem nemoc často šířili dále. Na výběr měli i mnoho drahých léků. Například drcené smaragdy nebo pitné zlato. Ani to podle dostupných zdrojů příliš nepomáhalo.
Pak tu byly takzvané rohy jednorožce, které byly rozemlety na prášek zvaný alicorn a smíchány s vodou, aby je mohli důvěřiví boháči vypít. Předpokládá se, že prášek byl ve skutečnosti vyroben z klů narvala nebo rohu nosorožce.
Skupiny flagelantů či česky „sebemrskačů“, které vycházely z přesvědčení, že mor je božím trestem za hříchy spáchané člověkem, pak chodily po ulicích svlečené do pasu a bičovaly se, což bylo něco jako veřejné pokání. Biče měly často mnoho ocasů a v sobě hřebíky. Takže hrozila spíš jen možnost další nákazy.
Čeho je moc, toho je příliš
Papež nakonec bičování zakázal jako neúčinné, lze ale předpokládat, že než se tak stalo, procesí flagelantů a náboženská procesí věřících, kteří prosili o Boží milosrdenství, se zasloužili o účinné šíření moru i na místa, kam jej ještě nestihly přenést blechy.
Z příchodu moru byli už od onoho 14. století často obviňováni židé, mrzáci, cikáni a další marginalizované komunity, a to často na základě obvinění, že touto nemocí otrávili veřejné studny. Buď byli zahnáni, nebo mučeni a zabiti. Tehdejší papež Klement VI. však celkem logicky poukázal na to, že jelikož se mnoho židů samo nakazilo morem, nemohou být za něj zodpovědní.
Mezitím se odpadní voda a smetí nadále schraňovaly na volném prostranství. A i těla mrtvých se hromadila na ulicích, než byla odvezena do masových hrobů. Podmínky byly ideální pro krysy, které se množily a množily, a mor řádil dál a hledal si další populace. Stále se opakující morové epidemie skončily teprve koncem 17. století, možná s nástupem lepší hygieny. Účinný lék v podobě antibiotik ovšem přišel až mnohem později a ještě v roce 2021 zemřelo na světě na mor asi 5 000 lidí.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Ancient Origins