Pokud jste nikdy u žádné činnosti nebo rozhovoru neměli pocit, „přesně tuhle situaci už jsem jednou zažil“, řadíte se k malému procentu lidí, kteří nikdy na vlastní kůži nepocítili déjà vu. Co ve skutečnosti stojí za jeho vznikem?
Již viděné
Déjà vu je výraz francouzského původu a v překladu znamená „již viděné“. Jedná se o termín, který pravděpodobně vymyslel a poprvé použil v roce 1876 francouzský filozof Émile Boirac. Hrál si s myšlenkou, že tento pocit vyvolává pozůstatky již dávno zapomenutých vjemů. Dnes existují laboratorní důkazy, že nejasné podobnosti mezi dvěma situacemi nebo prostředími mohou k prožití déjà vu skutečně vést.
Doktor Vernon Neppe pak v roce 1983 déjà vu definoval jako „subjektivně nepřiměřený dojem důvěrné známosti současné zkušenosti s neurčitou minulostí“. Pokud to trochu zjednodušíme; máte pocit, že zažíváte něco, co jste s téměř naprostou jistotou nikdy nezažili.
Neurolog Jean Khoury, který se tímto jevem podrobně zabývá a zkoumá jeho možné spojitosti se zdravotním stavem člověka, popisuje déjà vu následovně: „Váš mozek si vytvoří pocit, jako byste určitou situaci již někdy prožili.
Dosaženo je toho tak, že účastníkům jsou promítány různé virtuální scény, které mezi sebou mají určité, byť nepatrné podobnosti. Jednat se může například o umístění nábytku vzhledem k obrazu, který visí na zdi. Prohlížení těchto něčím si podobných scén vyvolává pocity déjà vu.
Ale nejste schopni vzpomínky plně obnovit a zároveň nedokážete plně identifikovat skutečnou situaci. Obvykle dochází k nesouladu mezi pocitem známosti a skutečností, že daná situace by vám neměla připadat známá.“
Mozek iluzionista
I když z vás prožití déjà vu nedělá kouzelníka, cestovatele v čase nebo věštce, dochází k jisté formě iluze. Tu nemá na svědomí nikdo jiný než náš mozek. Samotný pocit je konkrétně způsoben nefunkčním propojením mezi částmi mozku, které hrají klíčovou roli při zapamatování a vybavování myšlenek.
U některých lidí s demencí se tento pocit obeznámenosti objevuje, aniž by si ale chybu uvědomovali. V těchto případech se mohou lidé chovat tak, jako by už vlastně všechno viděli a znali. Stěžují si, že každý pořad v televizi je repríza, nebo odmítají navštívit lékaře, protože jsou přesvědčeni, že už u něj byli.
Kognitivní psycholožka Anne Clearyová z Coloradské státní univerzity společně s kolegy vyvinula způsob, jak pocit déjà vu uměle vyvolat v laboratoři. Dosaženo je toho tak, že účastníkům jsou promítány různé virtuální scény, které mezi sebou mají určité, byť nepatrné podobnosti. Jednat se může například o umístění nábytku vzhledem k obrazu, který visí na zdi. Ve studii z roku 2009 bylo tak zjištěno, že prohlížení těchto něčím si podobných scén vyvolává pocity déjà vu častěji než prohlížení scén nepodobných.
Může déjà vu značit zdravotní rizika?
Když čas od času prožijete déjà vu, není to nic neobvyklého nebo zdraví nebezpečného. Nejčastěji se s ním mohou setkávat lidé ve věku 15 až 25 let. Pak pravděpodobnost, že ho zažijeme, postupně klesá. Vědci také vypozorovali, že k déjà vu dochází častěji ve večerních hodinách a o víkendech.
V některých případech se však může jednat například o příznak temporální epilepsie, záchvatového onemocnění, které začíná v oblasti spánkového laloku mozku. Déjà vu spojené s tímto typem epilepsie je také často spojeno se ztrátou vědomí, třesem, kousáním do jazyka, únikem moči a zmateným chováním.
„Déjà vu je u zdravých jedinců poměrně vzácný jev, který se obvykle vyskytuje maximálně několikrát do roka,“ vysvětluje doktor Khoury. „Pokud se však objevuje častěji nebo je spojeno s jinými příznaky, je důležité se jím zabývat a situaci probrat s lékařem.“
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Scientific American