Gender a matematika: Otázku, komu to víc myslí, nastolila panenka Barbie

V Česku vedeme nekonečnou diskusi, jestli maturita z matematiky má být povinná, nebo ne. A jestli povinná, tak pro koho, respektive pro které školy. Naštěstí se u nás nemluví o tom, zda by měli z matematiky maturovat chlapci a dívky by z ní třeba byly vynechány. To ve Spojených státech vypukl v roce 1992 skandál. Společnost Mattel, která vyrábí panenky Barbie (které mimochodem už svým vzhledem jsou tak trochu na hraně), uvedla na trh edici panenek Teen Talk Barbie. Panenky obsahovaly hlasovou schránku s naprogramovaným sortimentem frází jako například „Chceš jít nakupovat?“, „Dobře, potkáme se v obchoďáku“. Ovšem nejproblematičtější byla věta „Výuka matematiky je těžká...“

S tímhle ovšem výrobce Mattel narazil. Byl obviněn, že šíří mýtus o tom že ženy mají nižší schopnosti ve vědě, technice, inženýrství a matematice. Protestovaly oborové organizace učitelů a profesorů matematiky, ovšem mýtus přetrvává. Nakolik je oprávněný, začal zkoumat tým z Carnegie Mellon University (CMU) pod vedením profesorky psychologie Jessicy Cantlonové. Vědci komplexně zkoumali vývoj mozku mladých chlapců a dívek, aby vyhodnotili biologické genderové rozdíly v matematické způsobilosti malých dětí.

Matematické schopnosti byly mezi dětmi rovnocenné a nevykazovaly rozdíl v pohlaví nebo věku.

Za pomoci magnetické rezonance měřili mozkové aktivity u sto čtyř malých dětí ve věku tří až deseti let (z čehož bylo pětapadesát dívek), zatímco zkoumané děti sledovaly vzdělávací video s jednoduchými matematickými úkoly. Kromě toho tým porovnával mozkové aktivity dětí se skupinou třiašedesáti dospělých (z toho pětadvacet žen), kteří sledovali stejné úkoly.

Rozdíly? V podstatě žádné

Vědecký tým také porovnal výsledky testů, které mají odhalit rané matematické schopnosti, pro děti od tří do osmi let u devadesáti sedmi zkoumaných dětí (z toho padesát dívek), aby mohl zjistit míru vývoje porozumění základním matematickým problémům. Výsledkem bylo to, že matematické schopnosti byly mezi dětmi rovnocenné a nevykazovaly rozdíl v pohlaví nebo věku. Tým také nenašel genderový rozdíl mezi matematickou schopností a mozkovou vyspělostí – chlapci i dívky zpracovávali informace stejně a byli také stejně zapojeni při sledování vzdělávacích videí.

Rodiče tráví více času s mladými chlapci při hrách, které zahrnují prostorové vnímání. Mnoho učitelů také tráví více času s chlapci během výuky matematiky.

Magnetická rezonance, tedy její vyhodnocení, nevykazovala žádný rozdíl. Chlapecká a dívčí mozková zralost byla navíc statisticky ekvivalentní ve srovnání s muži nebo ženami ve skupině dospělých. Vědecký výzkum se tedy neshoduje s obecným míněním a dětské mozky fungují podobně bez ohledu na pohlaví jejich „majitelů“. Děti, na rozdíl od dospělých, také ještě netrpí nějakými předsudky, které by druhé pohlaví diskriminovaly.

Můžou za to rodiče a učitelé

Co je ovšem bohužel jisté, je to, že děti jsou často, co se týče jejich matematických schopností, oběťmi očekávání jejich rodičů. Studie ukazují, že rodiče tráví více času s mladými chlapci při hrách, které zahrnují prostorové vnímání. Mnoho učitelů také přednostně tráví více času s chlapci během výuky matematiky. Tohle vše prohlubuje rozdíly mezi chlapci a děvčaty. Předsudky se pak nabalují na sebe jako sněhová koule na svahu a jsou příčinou případné genderové nerovnosti.

Výsledkem je to, že společnost a kultura odvádějí dívky a mladé ženy od znalostí ze světa vědy, inženýrství, technologií a matematiky. Kdo ovšem na tom všem vydělal, i když s tím třeba nepočítal, byli první majitelé (majitelky) Teen Talk Barbie, která říkala onu osudovou větu. Panen bylo vyrobeno asi tři sta padesát tisíc a stály nějakých pětadvacet dolarů. Dnes jich podle odhadu existuje asi setina a jejich sběratelská cena prozatím vzrostla na pět set dolarů.