Když děti opouští domov, měli bychom si jako rodiče uvědomit, že je pouštíme do světa, ne ze světa. Když se na to podíváme touto optikou, snadněji se s novou situací vypořádáme. Jako rodiče potřebujeme zejména uznat emoce, které jsou s tím spojené. Nebojujte se sebou. Úleva přichází v momentě, kdy si přiznáte to, co cítíte: bezmoc, strach, vztek, lítost, smutek, pocity viny nebo snad selhání, že jste mohli být lepšími rodiči?
Chcete-li dosáhnout stavu psychické svobody, nepotlačujte se, šli byste tím proti své přirozenosti. Negativní emoce jsou normální, prožijte je, jen v nich nezůstávejte příliš dlouho. Pro další životní fázi udělejte sami se sebou „pracovní“ dohodu a ptejte se: kam by mělo mé prožívání směřovat? Ve své léčitelské praxi jsem zjistila, že velká část společnosti umí prožívat a zvládat negativní emoce, ale ještě si nezvykla žít radost, mír, lásku a optimismus či harmonii.
Respekt jako klíč
Vyberte si z palety pozitivně laděných emocí a podporujte je v sobě každý den. Třeba jemným dechovým cvičením, pohárkem vody s mátou nebo čerstvě vypresovaným pomerančem. Když jsem já sama z domova pouštěla první dítě, šla jsem si zatancovat a svůj tanec jsem věnovala dceři. Velmi se mi pak ulevilo.
Dětem také pomůže, když od nás rodičů uslyší: „Schvaluji cestu, jakou sis vybral/a.“ Tato slova dětem napoví, že nám jde o to, aby byly šťastné v tom, pro co se rozhodly. Chválíme jejich volbu, ať už je jakákoliv. Někde uvnitř sebe fandíme jejich životu. Vidíme, že dokážou jít vlastní cestou. Když upustíme od odsuzování, nebudeme se cítit opuštění, protože se nám otevře velká životní obrazovka, kde uvidíme mnohem víc. Je normální, že děti žijí mimo naše představy. Bránit jim v tom blokuje jejich potenciál a sebedůvěru. To, jakou cestu si vybraly, je jejich zodpovědnost, protože ony ji budou žít.
Odchod dítěte ze světa
Když žena porodí světu dítě, je to první bolest. Druhá životní bolest matky je, když se děti odstěhují ze společného domova. A třetí prožívanou bolest představuje odchod dítěte ze světa. Duše dětí nemohou jinak, než následovat svoji cestu a božský dech, přestože vědí, že způsobí rodičům bolest a zármutek. Vědomí dítěte vnímá události na Zemi jako zkušenost. Vědomí - Duše přitom existuje i poté, co opustí fyzické tělo.
Důležité je, aby žena po odchodu svých dětí navázala nové kontakty s okolím, upevnila vztah k sobě a udržovala kontakt s psychickou částí sebe, kterou projektovala do dítěte. Může si položit otázku: „S čím jsem své dítě spojovala?“ Pokud viděla v dítěti přítomnost, lásku, pravdu či radost, měla by vědět, že to nikam nezmizelo. Podporovat tyto hodnoty v sobě může i nadále. Ve fyzické realitě je pak dobré provozovat činnosti, které ženu baví. Uzavřít se do samoty či být vůči světu zahořklá, to není cesta k životní spokojenosti.
Chovej se k sobě laskavě a trpělivě nezávisle na tom, co si asi myslí ostatní lidé nebo čemu jsi věřila dosud.
Negativní emoce měníme tak, že pozvedneme mysl do klidného stavu vědomí s vírou v hlubší duševní i duchovní sílu. Pokora k životu není o pokoření, nýbrž o vyrovnání se s bolavými zkušenostmi.
Když žena příliš prožívá nezdary a nemoci svých dětí, ubližuje sama sobě. Dlouhotrvající tragické postoje a pocity viny pak plodí těžkost, hořkost, svázanost. Těmito pocity žena dusí samu sebe a zapomíná na své vnitřní schopnosti a dary. Takto nezvládnutý čili nepochopený vývojový úkol duše pak přináší psychické potíže a opakované životní výzvy. Radost a láska potřebuje k růstu uvnitř každého člověka volnost a prostor. Žít životy dětí nelze, přestože jejich život matka spolutvořila několik měsíců.
Zkušenost posiluje
Přivedla jsem na svět tři dcery. Když nejstarší z nich opouštěla domov, spustilo to ve mně mnoho emocí - zármutek, lítost, vztek i smutek. Vypořádat se s nimi bylo náročné, protože jsem s tím ještě neuměla pracovat tak jako dnes. Chyběla mi zkušenost a praktická znalost. První propuštění dítěte do světa mě ale připravilo na další. Poučila jsem se z toho, přestala s tím bojovat a začala praktikovat pravidelnou duševní hygienu.
Chválím cestu mou,
chválím srdce mé,
božství mě objímá, plné víry v sebe,
božstvím plni jsme.
Při odchodu druhé dcery jsem si uvědomila, že odchod dítěte z domova nemusí provázet drama. Vím, že nikdy a nikde nejsem sama. Zjistila jsem to při pobytech v horách. Nemusím v sobě prožívat opuštění, dokážu být sama se sebou. Ano, poplakala jsem si i po druhé, ale pak negativní emoce a pocity zmizely. Nejvíc se mi ulevilo ve chvíli, kdy jsem se stočila do klubíčka a ujistila samu sebe, že je bezpečné prožívat znovu mně známé emoce strachu a žalu. Uznala jsem své pocity jako součást síly ženy. Kolotoč emocí se mnou sice zamával, ale po nějaké době se dostavil klid, neutrální pocit, a dokonce mezi slzami prosvitl i zářivý vnitřní úsměv.
V mé druhé dceři jsem už od jejího narození viděla sluníčko. Působila jako smíšek, byla „mojí radostí“. K mému překvapení na tom ale při odchodu z domova nebyla o moc lépe než já, přestože někde uvnitř věděla, že jde správnou cestou. Ujistila jsem ji, že její cestu podporuji a stojím při její volbě s tím, že důvěřuji inteligenci života.
Vytvoření vnitřní oázy
Dnes dokážu žít radost a důvěru v sobě. Začínám ráno, když otevřu náruč a vystavím tvář slunci. Nadechnu se světla a s každým nádechem sytím své tělo čerstvým vzduchem. Přijímám energie nového dne, posiluji srdce úsměvem ze slunce i sebe. Pleť ženy vypadá jako po božském liftingu, když září.
Vnitřní úsměv také působí léčivě na nervovou soustavu, uvolňuje krevní oběh. Případné napětí v těle uvolňuji protahovacím cvičením a vytřepáváním paží a nohou či jemnými poskoky na místě a chůzí. Léčbu emocí podporuji bylinnými preparáty v kapslích nebo čajích a hojným popíjením vlažné vody.
„Schvaluji cestu, jakou sis vybral/a.“ Tato slova dětem napoví, že vám jde o to, aby byly šťastné v tom, pro co se rozhodly.
Se zavřenýma očima vcházím do vnitřní oázy, o kterou pečuji každý den. Když se stane, že mysl poklesne, zastavím se, abych rozpletla zamotané klubko myšlenek. Večer před usnutím procházím pozorně své tělo, navštívím postupně každý jeho koutek, obdařím ho vděčností a úsměvem. Po takovém rituálu se tělo lépe regeneruje, orgány se lépe okysličují a prokrvují. Vitalita těla narůstá, imunita zůstává funkční.
Nyní už vím, že když někdo opustí náš život či s námi přestane sdílet společnou domácnost, je to součástí plánu jeho životní cesty, jakožto i důsledek předešlé volby. V takových chvílích je tedy dobré si uvědomit, co jsme si do člověka, který se od společné cesty odpojil, projektovali. Jaká jeho kvalita nám po vzájemném odloučení chybí? Co přebývá? Čemu jsme se při společné cestě naučili?
Mějme na paměti, že tyto hodnoty se nikam neztrácí. Láska a klid jsou uvnitř nás stále, stačí se jim otevřít.
Reklama
foto: Archiv Oldřišky Kališové (se svolením), Shutterstock, zdroj: Oldřiška Kališová, Nový Fénix