Diskutovat společensky relevantní témata je už od pradávna nedílnou součástí konverzace a pro člověka tak naprosto přirozenou činností. Podle výsledků několika nezávislých výzkumů muži věnují řešením záležitostí druhých zhruba 55 % času všech jejich konverzací, ženy pak až 65 %.
Evoluce drbání
Někteří vědci označují drby jako důkaz kulturního učení, a dokonce tvrdí, že našim předkům pomohly v jistých situacích přežít. Jako první začal tuto teorii rozvíjet britský evoluční psycholog Robin Dunbar, který drby přirovnal k groomingu, prostředku sbližování, známému mezi primáty. Místo toho, abychom ze sebe navzájem obírali špínu a blechy, se ale jako lidé socializujeme pomocí konverzace. Dunbar tvrdí, že drby nám otevírají možnosti efektivně šířit důležité informace, a to do značně rozsáhlých sociálních sítí.
„Drby v širším slova smyslu hrají řadu nejrůznějších rolí při udržování sociálně funkčních skupin,“ vysvětluje David Ludden, profesor psychologie na Georgia Gwinnett College. „Kdybychom nebyli schopni diskutovat o osobních a sociálních tématech, nebyli bychom schopni udržet společnost v takovém stavu, v jakém je dnes. Jsme mnohem sociálnější než naši evoluční předchůdci, takže získávat informace o lidech od jiných lidí může být velmi užitečné, a to hlavně v případě, že je tato síť příliš velká na to, abychom ji sami pozorovali,“ dodává.
Co to dělá s tělem
V rámci studie, publikované v roce 2015 v časopise Social Neuroscience, se výzkumníci zaměřili na reakce mozku u lidí, kteří slyší pozitivní a negativní drby o sobě, svých nejbližších přátelích nebo celebritách. Když účastníci studie slyšeli drby, které se týkali jich samotných, ať už pozitivní nebo negativní, vykazovali větší aktivitu v prefrontální mozkové kůře. Ta je klíčová pro schopnost orientovat se ve složitém sociálním chování.
Pokud se ve vašem okolí nachází někdo, kdo podvádí nebo svým chováním znevýhodňuje a shazuje ostatní, je na místě o něm s ostatními hovořit i v těchto negativních konotacích.
Vyšší aktivitu v této části mozku bylo pak možné pozorovat i v případě, že subjekty poslouchaly negativní pomluvy obecně, i pokud nezahrnovaly je samé. Autoři výzkumu to spojují s naší přirozenou touhou být svým okolím vnímán pozitivně a do společnosti zapadnout bez ohledu na to, jestli naše chování bude skutečně odrážet naše pocity. Studie dále ukázala, že negativní a oplzlé drby o celebritách aktivují u subjektů kaudální jádro, které lze představit jako centrum odměn v mozku. Z toho vyplývá, že skandály veřejně známých osobností jsou pro nás jakousi formou zábavy, i když možná lehce zvrácenou.
Z fyziologického hlediska je třeba rozlišovat aktivní a pasivní účast v drbání ostatních. Matthew Feinberg, odborný asistent na Rotmanově škole managementu na Torontské univerzitě, společně se svými kolegy zkoumal tuto problematiku ve studii z roku 2012. Když se její účastníci pouze dozvěděli o nějaké formě protispolečenského chování nebo o chování, které bylo nespravedlivé vůči jiné osobě, zvýšil se jejich srdeční tep. Když ale měli možnost se do drbání konkrétní osoby nebo situace přidat sami, došlo k snížení srdečního tepu a uklidnění celého organismu.
Kdy drbat
Feinberg dále upozorňuje, že některým typům drbů bychom se měli vyhýbat. Hlavně těm, jejichž jediným účelem je škodit. To zahrnuje například pomlouvání na základě vzhledu nebo některých jiných aspektů, které daná osoba může jen velice těžko ovlivnit. V takovém případě nejenže se vy sami nic nenaučíte, ale prospěch z toho nemá ani nikdo jiný. Spíše naopak.
Pokud se ale ve vašem okolí nachází třeba někdo, kdo podvádí nebo svým chováním znevýhodňuje a shazuje ostatní, je na místě o něm s ostatními hovořit i v těchto negativních konotacích. Kolektivní kritika by měla ostatní členy společnosti varovat a chránit před důsledky chování dané osoby. A protože se drby téměř vždy dostanou i k tomu, o kom se na prvním místě vedou, může to v některých případech sloužit k sebereflexi i nápravě chování a celé situace.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Time