Stanovit si hranice, to zní teoreticky jednoduše. Ale ve skutečnosti je to mnohem těžší – zejména pokud jde o blízké vztahy. Terapeutka Nedra Tawwabová si ve své knize Drama Free: A Guide to Managing Unhealthy Family Relationships klade za cíl pomoci čtenářům zvládnout to, co nazývá „nejběžnějším typem“ dysfunkčních vazeb – rodinné vztahy. Ačkoliv nás naši blízcí totálně vyčerpávají a máme často pocit odcizení, je logické, že většinou chceme najít způsob, jak si členy rodiny ve svém životě ponechat. Než se proto rozhodnete tyto vazby přerušit, doporučuje zodpovědět si následující otázky.
Cítím se bezpečně?
Cítíte se v blízkosti tohoto člena rodiny psychicky, emocionálně a fyzicky bezpečně? Poznamenalo váš vztah zneužívání? Tawwabová považuje bezpečnost za jeden z nejdůležitějších faktorů, které je třeba zvážit, když uvažujete o ukončení kontaktu. Fyzické násilí je zjevným důvodem. Mezi méně evidentní příklady hrubého chování podle Tawwabové patří také nadávky, ponižující poznámky, vyhrožování, mlčení, ignorování, nebo dokonce zesměšňování vašich upřímných pokusů vyjádřit své pocity. Pocit bezpečí může ohrozit také to, pokud má váš rodinný příslušník problémy s návykovými látkami, které způsobují, že se vzteká, řídí pod vlivem, nebo si domů vodí potenciálně nebezpečné lidi.
Ačkoliv existují obecně uznávaná měřítka pro to, co je považováno za toxické chování (fyzické týrání, kruté poznámky), „správný“ důvod nebo čas pro ukončení kontaktu vypadá u každého jinak.
Pokud máte pocit, že člen rodiny představuje hrozbu pro vás, vaše dítě, partnera či domácí zvířata, máte plné právo okamžitě ukončit kontakt – buď na delší dobu, nebo dočasně, než vymyslíte plán, jak znovu nastavit hranice. „Zdravé hranice vám dodávají klid, i když se druhá osoba nezměnila,“ píše Tawwabová.
Je jejich chování toxické, nebo jen obtěžující?
„Je tato situace opravdu škodlivá, nebo jen otravná?“ ptá se Tawwabová. Pokud se například snažíte podělit o špatné vzpomínky z dětství a váš sourozenec vás neustále přerušuje, aby vám, nebo i ostatním členům rodiny, řekl, že lžete a že se to nikdy nestalo, jde o toxicitu. Podobně špatné znamení je, pokud vás vždy přeruší uprostřed věty, protože zkrátka neumí správně naslouchat a má pocit, že teď je řada na něm. Jeho sebestřednost je otravná a frustrující, ale nemusí jít nutně o toxické chování. Naučit se vyrovnávat se s otravnými osobnostními rysy druhých je součástí života. Zkuste se s nimi podělit o to, jak se kvůli jejich jednání cítíte, nebo pokud se to nedaří, přehodnoťte, jak často se s nimi vídáte. To vám také může pomoci naučit se přijímat jejich otravné chování, radí Tawwabová.
Mluvil/a jsem s nimi o problému?
Když se s někým znáte od narození, může mít ten druhý pocit, že o vás ví všechno. To může v některých případech nahrávat dynamice, v níž se začnete dusit. Možná máte sourozence, který rád vypráví trapné historky z vašeho dětství, které vás uvádějí do rozpaků. Nebo maminku, která vytahuje vaši váhu, když se jen podíváte na zákusek. Ať už je situace jakákoliv, jakmile zjistíte, že byste rádi s nějakým takovým vzorcem skoncovali, je na čase se ozvat. Tím, že druhému dáte najevo, co vám vadí, mu zároveň dáte příležitost, aby se změnil, říká Tawwabová.
Chce to nicméně určitou ochotu ze strany druhého člověka, aby přiznal, že chápe, v čem je problém, a nabídl, co se s tím může pokusit dělat, podotýká Tawwabová. Dodává však, že ve skutečně dysfunkčních rodinách lidé často nejsou ochotni vaši stížnost ani vyslechnout, natož aby podnikli nějaké kroky. Mohou chtít problém smést ze stolu, nebo se vás dokonce pokusí přesvědčit, že problém je ve vás. Pokud jste opakovaně vyjádřili své obavy a druhá osoba je nechce řešit, je to znamení, že byste možná měli uplatnit nové strategie, například změnit vlastní očekávání, která od tohoto vztahu máte, a stanovit si pevnější hranice.
Upravil/a jsem svá očekávání?
„Často předpokládáme, že když mají rodiče v našem životě takovou roli, měli by být schopni nám poskytnout lásku a pozornost,“ říká Tawwabová. „Ve skutečnosti mnoho lidí nepečuje dobře o druhé ani o sebe. To nemá co dělat s námi, ale s nimi,“ dodává. Je možné, že se například nikdy nenaučili zdravě milovat ve své původní rodině nebo bojují se závislostí či duševním problémem. Pokud jste si připustili, že vám váš rodinný příslušník nedokáže dát to, o co jste ho žádali – důslednost, vlídnější slova, upřímnost – a zklamání vás nadále hluboce bolí, může to být další známka toho, že je dobré udržovat si určitý odstup.
Ve skutečně dysfunkčních rodinách lidé často nejsou ochotni vaši stížnost ani vyslechnout, natož aby podnikli nějaké kroky. Mohou chtít problém smést ze stolu, nebo se vás dokonce pokusí přesvědčit, že problém je ve vás.
Dávám si dostatek prostoru?
Řekněme, že se vaše rodina schází každou neděli na oběd, a vy z těchto posezení odcházíte v kalné mlze nelibosti, hněvu a smutku. Bez ohledu na případné výčitky ze strany tety nebo sourozence, co byste „měli“ dělat, je zcela v pořádku, když se rozhodnete těchto obědů účastnit například jen jednou za měsíc nebo klidně i za rok. Prosadili jste si hranici, abyste ochránili své vlastní duševní zdraví, vysvětluje Tawwabová. „Existuje mnoho způsobů, jak si vytvořit prostor, aniž byste museli ukončit vztah,“ dodává. Někdy máme pocit, že jen proto, že jde o rodinu, musí být naše vztahy blízké. To ale není pravda. Lidi, kteří nám z nějakého důvodu nedělají dobře, můžeme tolerovat jen příležitostně. „Jen se musíme naučit, jaká je naše osobní kapacita,“ radí Tawwabová.
Jsem skutečně připraven/a vztah ukončit?
Ukončení kontaktu je velmi osobní rozhodnutí. Pokud jste vyzkoušeli výše uvedené strategie a stále máte pocit, že jste dosáhli svého limitu, může vám přerušení vazeb s členem rodiny připadat jako jediná možnost. Pokud vám však neustále brání obavy z toho, co by se stalo, kdyby například zítra zemřel, nebo vaše pocity viny převažují nad touhou chránit své city, může to být podle Tawwabové znamení, že na přerušení kontaktů nejste zcela připraveni. „Myslím, že lidé jsou připraveni, když zvážili všechny možné faktory, a přesto chtějí vztah ukončit,“ nastiňuje. Odcizení může být dlouhodobé, anebo krátkodobé a sloužit jako pauza. Napravení vztahu po období bez kontaktu podle Tawwabové možné je, ale pouze tehdy, kdy oba členové rodiny za tu dobu vykonali značné množství vnitřní práce. A co je nejdůležitější, „musíte být schopni s nimi upřímně mluvit o tom, proč jste odešli,“ zdůrazňuje.
Ačkoliv existují obecně uznávaná měřítka pro to, co je považováno za toxické chování (fyzické týrání, kruté poznámky), Tawwabová říká, že „správný“ důvod nebo čas pro ukončení kontaktu vypadá u každého jinak. „Moje představa o tom, co je škodlivé a co urážlivé, může být jiná než vaše. Nemohu vám přesně říct, jak tuto situaci zvládnout. Musíte udělat to, co je nejlepší pro vás,“ podotýká.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Self.com