Pouť do Santiaga s dětmi? Určitě, vše proběhlo hladce a stmelilo nás to, říká Erika Bach

Mnoho lidí se na Pouť do Santiaga vypraví, když má šrámy na duši, nebo si potřebují pročistit hlavu před důležitým rozhodnutím. Slyšela jsem dokonce názory několika lidí, kterým prý Svatojakubská cesta, jak se také téhle historické síti dvanácti poutních stezek říká, změnila život. Přestože většina lidí se rozhodne absolvovat tuto, místy poměrně náročnou, cestu samostatně, s partnerem či kamarády, byznys a life koučka Erika Bach si zvolila jiný, nevšední způsob. Rozhodla se pouť do Santiaga absolvovat se svými dvěma dětmi. O tom, co všechno jim cesta přinesla a jak ji zvládli, se dočtete v následujícím rozhovoru. 

Odkud kam jste šli a za jak dlouho?

Šli jsme portugalskou trasu tzv. Camino costal portuguesse, která vede z Porta až do Santiaga de Compostela a je dlouhá asi 280 kilometrů. Došli jsme ovšem jen na španělské hranice do města Caminha. Neměla jsem v plánu kluky táhnout tak dlouhou trasu vzhledem k jejich věku (9 a 11 let) a ani jsme neměli tolik času. Šli jsme osm dní, celkem kolem sta kilometrů, což je vzdálenost, která se oficiálně počítá, že jste ušli camino. V Portu jsme si koupili mušle na batoh, což je označení každého poutníka, a také credencial, což je taková průkazka, do které se sbírají po cestě razítka, která vám dají v označených infocentrech, kavárnách, hostelech, kostelech a ubytovnách pro poutníky.

Proč sis vybrala zrovna tuhle variantu? 

Vybrala jsem si portugalskou cestu podél pobřeží, protože je to moc krásná a také jednoduchá trasa pro děti. Není to náročný terén přes hory jako třeba ve Španělsku. Jdete víceméně po rovině a skoro celou dobu se jde podél pobřeží Atlantského oceánu. Všude jsou udělané dřevěné chodníky, cesta je relativně nová a krásně udržovaná. V dubnu, kdy jsme šli, bylo hezké počasí, ale ne moc horko. Zároveň všude kvetly květiny, a tak se nám šlo parádně.

Kluci se doma samozřejmě řežou a hádají, ale na cestě byli jak beránci. Velmi rychle pochopili, že jsme parta a musíme si pomáhat a vzájemně se povzbuzovat.

Jak se k tomu děti postavily? Vzniklo to na jejich popud?

Určitě ne, vzniklo to na popud můj. Starší syn měl náročnější období ve škole kolem přijímaček na víceleté gymnázium, tak jsem cítila, že by bylo dobré, aby si od toho odpočinul, a i já jsem si chtěla pár věcí srovnat v hlavě. Tak jsem omluvila kluky ze školy a jeli jsme na výlet. Kluci se těšili na dobrodružství. Předem jsem jim vysvětlila, co je čeká. Že si budeme nést batůžky a každý den pošlapeme deset až patnáct kilometrů. Asi úplně nevěděli, co přesně je čeká, ale chodí rádi, tak to nijak nebojkotovali.

Jak jste to fyzicky zvládali? 

Fyzicky jsme to zvládali velmi dobře, kluci byli šikovní. Já jsem se trochu bála, co na to řeknou má záda, která mě občas pobolívají, ale ta kupodivu i s těžkým batohem byla v klidu a chytla mě až po příjezdu domů. Takže jsem se na sto procent přesvědčila, že to je pouze psychosomatika. Jinak cesta probíhala hladce. Vždy, když bylo třeba, jsme zastavili, odpočinuli si, děti si pohrály u moře. Zastavovali jsme na jídlo a pití. Chtěla jsem, aby to děti bavilo a aby si z cesty odnesly pozitivní zážitek a ne negativní zkušenost. To se podařilo. Samozřejmě, že jsme na cestě zažívaly i nepohodlí, ale to k cestování patří. Jednou jsme zmokli až „na kost“, tak jsem pak celou noc sušila, hlavně boty. Naštěstí jsme neměli žádné puchýře nebo zranění až na běžné spálení od sluníčka.

A co psychika? Tvoje, dětí? Byly hádky, problémy, nebo jste to dávali dobře?

Mým záměrem pro cestu bylo strávit hezký čas s dětmi, ukázat jim další kout světa a také to, že je vše možné. Že vše, co si člověk přeje, je možné si i splnit. Já po té cestě toužila již dlouho, ale nikdy na to nebyl čas. A jsem moc ráda, že jsem ji šla s klukama. Stmelilo nás to. Kluci se doma samozřejmě řežou a hádají, ale na cestě byli jak beránci. Velmi rychle pochopili, že jsme parta a musíme si pomáhat a vzájemně se povzbuzovat. Cesta nás bavila, pozorovali jsme, jak se každý den mění krajina okolo nás, kluci hledali mušle (značení cesty), hledali restaurace, kde se najíme, studovali mapu a starší syn se dokonce učil s tím mladším násobilku a vyjmenovaná slova. Procvičili si angličtinu a přestali se stydět mluvit anglicky třeba při objednávání v restauraci. Taky si zahráli s místními dětmi fotbal a vše si domluvili rukama nohama sami. Byla to cesta plná svobody. To se nám moc líbilo.

Co bys doporučila lidem, kteří se do Santiaga s dětmi vypraví?

Ať si sbalí co nejméně věcí, aby neměli těžký batoh, každé deko se pronese. Je dobré mít nepromokavé oblečení a základ jsou tedy určitě dobré boty. Jinak toho člověk opravdu moc, alespoň pro tuto trasu, nepotřebuje. Je dobré také posoudit fyzickou zdatnost dětí, aby se pro ně cesta nestala trápením. A důležitá je i trpělivost a pevné nervy, protože ne vždy se vše podaří tak, jak si člověk naplánuje nebo přeje. Já se snažila co nejvíce být teď a tady a dobře odhadnout, co jsme schopni za ten den ujít. Kde přespíme, jsem vždy řešila den dopředu. Kdybych šla sama, tak bych to určitě nechala probíhat daleko volněji, a kam bych došla, tam bych došla, nebo bych se hecla. S dětmi jsem nechtěla tolik riskovat. Chtěla jsem, abychom byli v bezpečí a cestu si užili.

Jak jste se během cesty zabavili?

Klukům jsem koupila míč, se kterým si každý večer ještě kopali fotbal. Zapojila se jejich kreativita a vymýšleli jsme si různé příběhy, jak jednou koupíme třeba hotel někde u moře a budeme z něj mít rodinný podnik. Hráli si virtuální hry, jakože jsou bojovníci a musejí chránit maminku na cestě. Prostě nás to moc bavilo, bylo to naprosto boží. Také jsme se toho hodně naučili o cizí zemi a kluci si rozšířili obzory. 

Vzpomeneš si nějakou vtipnou/zajímavou příhodu, která se vám po cestě stala?

Hned první den se k nám připojila jedna Němka, studentka psychologie, a malý Honzík se jí rozhodl naučit česky. Ukazoval jí po cestě věci a říkal je v češtině a ona jemu anglicky, tak se takhle navzájem učili asi dvě hodiny, než jsme se odpojili a šli každý jinou cestou. Jindy jsme si zase po cestě stopli na pár kilometrů traktor, který jel zrovna na pole z jedné vesnice, tak měli kluci zážitek. Těch zážitků bylo spousta.

Potkali jste nějaké zajímavé lidi? 

Po cestě jsme potkávali poutníky, ale jen s několika z nich jsme se dali do řeči. Ne každý se chce na cestě družit a my také ne vždy měli náladu si s někým povídat. Prostě je to jako v životě, člověk lidi potkává, s některými se zdrží na kus řeči na pár let a pak se jejich cesty rozejdou, někteří mu zůstanou jako přátelé na celý život. Každopádně jsem byla na cestě asi jediná, kdo šel s dětmi, takže to byla docela rarita. Jedna paní na ubytování mi i řekla, že ještě nikdy děti na caminu neviděla. Portugalci mají rádi děti, takže místní obyvatelé také hodně podporovali. Nějaká paní nám dokonce dala citrony, které měla na zahradě, když jsme procházeli malou vesničkou. Dělali jsme si pak limonádu.

Spousta lidí bere cestu do Santiaga jako nějaký zlomový okamžik v životě. Co znamenala pro tebe?

Asi až třetí nebo čtvrtý den jsem se úplně uklidnila, uvolnila se a začala si užívat přítomnost. Doma stále někam spěchám a mám hodně povinností, zároveň musím myslet na hodně věcí, jak v práci, tak kolem rodiny. To na cestě odpadlo a já se tak mohla soustředit jen na sebe a kluky. Během cesty se mi pak lépe hodnotilo, jak chci mít věci ve svém životě, a přicházely ke mně i nové nápady. Například mě napadl nový směr, kterým je travel koučink, tedy spojení cestování a koučinku, což jsou dvě věci, které mě moc baví, a zároveň mohou pomoci lidem udělat si pořádek v životě, získat nadhled. Cesta někam je zároveň i cesta k sobě. Také více chodím se svými klienty na koučovací procházky do přírody a zapojujeme do koučování přírodu a všechny smysly. Je to další rozměr, který se mi na tom všem líbí a dává mi smysl. V létě budu pořádat koučovací procházky v Českém ráji a na podzim pořádám svou první cestu do Maroka pro klienty. Kdo by měl zájem, je vítán.

Šla bys do toho s dětmi příště znovu, nebo už raději sama/až ještě víc povyrostou?

Určitě bych do toho šla s nimi znovu. Na konci mě kluci dokonce prosili, ať ještě prodloužím letenku, že chtějí dojít až do Santiaga, tak snad se nám to jednou podaří. Nyní si necháváme krásné vzpomínky. Jsem moc ráda, že jsem do toho s klukama šla!

Reklama

foto: Se svolením Eriky Bach, zdroj: Autorský článek