Může trauma, které pociťujeme, pocházet od našich už dávno mrtvých příbuzných? Touto otázkou se nedávno zabývali psychologové, psychiatři i další lékaři na vzdělávací akci „Grand Rounds“ v Boston Medical Center, zaměřené na mezigenerační trauma. Píše o tom The Washington Post.
„Domnívám se, že trauma je jádrem mnoha problémů v oblasti duševního zdraví,“ podotýká pro server klinická psycholožka a specialistka na traumatologickou terapii Sandra Mattarová, která zmíněnou debatu vedla. Dobrou zprávou podle odborníků nicméně je, že stejně jako se může přenášet z generace na generaci trauma, může se předávat i odolnost. Její využití však často vyžaduje hlubší porozumění původnímu zdroji traumatu a cest jeho přenosu v rodinách a společnosti.
Mezigenerační trauma může pramenit z biologie, naučeného chování, nebo dokonce z kolektivních zkušeností dané skupiny. Některé výzkumy naznačují, že trauma může ovlivnit DNA člověka a potenciálně tak mít dopad na zdraví budoucích generací, píše The Washington Post.
Trauma z holocaustu
Vědci zkoumali, zda se u přeživších holocaustu a jejich dětí projevily změny takzvaných epigenetických markerů – chemických značek, které se připojují k DNA a mohou zapínat nebo vypínat geny, což následně může ovlivnit dědičné vlastnosti nebo nemoci. Tyto studie, které vedla ředitelka Centra pro psychedelickou psychoterapii a výzkum traumat na Icahn School of Medicine v Mount Sinai Rachel Yehudaová, porovnávaly vzorky krve lidí, kteří zažili hrůzy holocaustu, se vzorky krve Židů žijících během války mimo Evropu. Pomocí molekulárních analýz vědci objevili důležitý rozdíl – matky přímo vystavené holocaustu vykazovaly změny v aktivitě úseku DNA, který se podílí na regulaci stresové reakce. Jejich děti, které nebyly přímo vystaveny holocaustu, tyto změny vykazovaly také.
Mnoho lidí, kteří přežili holocaust, si totiž podle něj vytvořilo názor, že svět je nebezpečné místo, kde se kdykoliv mohou stát hrozné věci. A jejich děti tento strach podvědomě přejaly.
Důsledky tohoto výzkumu nejsou zdaleka jednoznačné. Naznačují ale, že rány způsobené prostředím jedné generaci se mohou přenášet na další. Podle vývojového a klinického psychologa z University of Massachusetts Chan Medical School ve Worcesteru Eda Tronicka to ale není traumatický zážitek, který se předává dál, nýbrž úzkost a pohled na svět, který mají přeživší. Mnoho lidí, kteří přežili holocaust, si totiž podle něj vytvořilo názor, že svět je nebezpečné místo, kde se kdykoliv mohou stát hrozné věci. A jejich děti tento strach podvědomě přejaly. „Děti jsou jako detektory úzkosti,“ podotýká Tronick. A tyto signály zachycují a přizpůsobují se jim. V reakci na chování rodičů „tělo dítěte již začíná vnímat svět jako nebezpečný, i když v tak nízkém věku nebezpečí nechápe,“ vysvětluje psycholog.
Zneužívání v dětství
Výzkumy ukazují, že také zneužívání v dětství může hluboce ovlivnit budoucí generace. Vědci se dotazovali dobrovolnic ze studie Nurses' Health Study na míru týrání, kterému byly v dětství vystaveny – zda je někdo bil páskem, zanechával jim na těle modřiny nebo je sexuálně či slovně zneužíval. Výzkumníci zjistili, že násilí se dlouhodobě otisklo na některých dětech. Konkrétně u potomků žen, které zažily těžké zneužívání v dětství, byla míra deprese 1,7krát vyšší a míra chronické deprese 2,5krát vyšší než u dětí matek, které takové zneužívání nezažily. „Zneužívání v dětství má hluboký dopad na duševní zdraví dospělých, které pak může ovlivnit i členy rodiny,“ uvádí hlavní autorka studie a vedoucí vědecká pracovnice na Harvard T.H. Chan School of Public Health Andrea Robertsová.
Vyléčení mezigeneračního trauma
Podle odborníků je k překonání generačního traumatu často zapotřebí komplexní přístup, který se skládá z několika kroků:
1) Uvědomění: Psycholog z Bay Area Jason Wu, který je potomkem uprchlíků, říká, že prvním krokem je budování uvědomění. Člověk totiž někdy může být v důsledku generačního traumatu přesvědčen, že není dost dobrý. „Ale později si může uvědomit, že zdrojem tohoto přesvědčení je neustálá kritika a nedostatek vřelosti nebo pochvaly ze strany jeho rodičů a možná prarodičů,“ říká.
Studie naznačují, že i děti, které nezažily pěkné dětství, mohou tuto historii překonat, pokud si v dospělosti vědomě osvojí pozitivní výchovné strategie u svých vlastních dětí.
2) Terapie mysli a těla: Bylo zjištěno, že při traumatu jsou účinné somatické terapie nebo terapeutická fyzická cvičení, jako je například jóga. Stále častěji se také používají expresivní umělecké terapie využívající pohyb, hudbu nebo výtvarné umění, které pacientům pomáhají najít způsoby, jak se s traumatem vyrovnat, tvrdí spoluzakladatelka centra ARTrelief, které tyto terapie založené na umění poskytuje, Cécile Rêveová.
3) Změna rámce: Autorka Stephanie Fooová se ve své knize What My Bones Know (Co vědí mé kosti) vyrovnává s osobní historií zneužívání. Poté, co jí byla diagnostikována komplexní posttraumatická stresová porucha, zkoumá, jak se trauma může dědit z generace na generaci. Foo říká, že pro ni bylo důležité přerámovat škodlivé příběhy, kterými byla v dětství krmena. „Hlas mé matky říkal: 'Jsi bezcenná, nemilovaná, hloupá',“ popisuje. „Myslím, že podstatou uzdravení byla snaha přepsat toto vyprávění na něco láskyplnějšího, shovívavějšího a laskavějšího,“ přibližuje.
4) Prolomení kruhu: Studie naznačují, že i děti, které nezažily pěkné dětství, mohou tuto historii překonat, pokud si v dospělosti vědomě osvojí pozitivní výchovné strategie u svých vlastních dětí.
5) Aktivismus: Podle odbornice na léčbu traumat a prezidentky Americké psychologické asociace Themy Bryantové je také skvělým nástrojem, jak překonat traumata způsobená násilím nebo rasismem, přímé řešení jejich zdrojů – například prostřednictvím aktivismu či právní cestou.
6) Mluvte o tom: Důležité může být i to, jak se o traumatu v rodinách mluví. „Mlčí se o traumatech? Nebo je trauma částí rodinného příběhu a každý se k němu hlásí?“ táže se odborná asistentka zdravotnických studií na Bentley University ve Walthamu ve státě Massachusetts Arielle Scogliová. „Druhá varianta rozptyluje stud spojený s traumatem a začleňuje ho do příběhu,“ dodává.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Washington Post