Dostal jsem se na Twitteru do slovního konfliktu, což není nic neobvyklého. Tentokrát to bylo kvůli podle mě nevinné poznámce. Reagoval jsem na poměrně útočný tvít vůči seniorům o tom, že jim jediným je u nás přilepšováno a mají se nejlépe. Chtěl jsem, abychom nepaušalizovali, protože znám seniory, kterým vůbec báječně není. Ale spustila se smršť plná především ekonomických zdůvodnění a čísel, kterak je úžasné být u nás seniorem.

Nehádal jsem se. V mých dvaceti byl taky každý nad třicet vlastně zbytečný dinosaurus, ve třiceti se to posunulo a tak dále, až se jeden přiblíží na dohled věku žab na prameni. A debaty s kamarády se obrátí a hrozbou světa se stávají ti mladší, kteří si ničeho neváží, málo pracují a divně se baví, protože to dělají jinak než my v jejich věku a vlastně i dnes.

Strnulá volba

Generační konflikt či nedorozumění tu byly odjakživa, stačí si přečíst staré řecké filozofy. I tehdy se měl svět zhroutit, protože mladá generace je změkčilá. Ale tehdy byly společnosti jako celek mnohem mladší. My stárneme. A problémem Česka začíná být, že výrazná část starší generace již delší dobu volí ustrnutí. Ať všechno zůstane tak, jak je. Což samozřejmě vede k větší naštvanosti těch mladších a na hádky vystavěné na sociální sítě to jen podporují.

Deset let nás přední politici přesvědčovali, že česká filozofie „smrádek, ale teploučko“ je správná, a my se tu v naší kotlince můžeme udělat pro sebe a není potřeba nic inovovat.

Politickou otázkou Česka tedy je, jak dodat starší generaci energii, aby tak urputně nebránila něco, co už stejně dávno skončilo. A na druhou stranu, jak nenechat zapadnout její zkušenosti ze slepých uliček, kterých si oni zažili dost a které dnes třeba v aktualizovaných podobách tak nadšeně doporučují jako řešení mnozí z mladších netrpělivých.

Reálná časová jednotka

Deset let nás přední politici přesvědčovali, že česká filozofie „smrádek, ale teploučko“ je správná, a my se tu v naší kotlince můžeme udělat pro sebe a není potřeba nic inovovat. Na rostoucím věku je nepříjemné, že konec je již reálnou časovou jednotkou, přátel nepřibývá a svět, tak jak jste jej znali, přestává fungovat. Ochranou toho starého a nepřijetím nového se snažíte sami sobě vrátit mládí nebo přinejmenším zastavit čas. Nejde to, ale ta iluze je přitažlivá. A postupem času roste počet situací, kdy se stáváte závislými na jiných. Někdo víc, někdo méně, ale věci ve vašem osobním životě se nemění k lepšímu. A protože svět začíná potřebovat jiné znalosti, než máte vy, vaše hodnota klesá. Překážíte. Vidíte chyby, kterých se společnost dopouští, ale popisujete je jazykem, kterému již mladší nerozumí, a varujete na základě příkladů, které jim nic neříkají.

A tak tu máme dvě generace, které nevidí perspektivu. Jedna proto, že vládnou staří, a druhá proto, že veřejnou diskusi ovládají mladí. Cesta ven vede přes ty starší. Jejich počet poroste, a tak předvolební sliby půjdou více k nim. Se všemi důsledky pro budoucnost. Cílem by tedy mělo být dodat naději generaci, která drží klíč k modernizaci Česka a nechce ho použít. Ani tentokrát nejde především o peníze. Ale o lidskou důstojnost a pocit užitečnosti. Říká se tomu otevřená společnost.

Související…

Pátek Karla Křivana: Co je to vlastně ta vize, která nám tak chybí?
Karel Křivan

foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek