Výjimečný talent často působí jako něco revolučního – člověk dělá něco způsobem, jakým to ještě nikdo před ním nedělal. Velká část velkých talentů ale ve skutečnosti stojí na základech takzvaných evolučních vylepšení. Tato vylepšení se vyvíjejí v průběhu času a často kompenzují slabiny a obavy. Ve svém článku pro Ted Ideas o tom píše profesor marketingu a přidružený profesor sociální psychologie na New York University Adam Alter.
Jako příklad dává nejlepšího fotbalistu světa – Argentince Lionela Messiho. Ten získal více Zlatých míčů, které se udělují nejlepšímu fotbalistovi roku, než kterýkoliv jiný hráč. Je nejlepším střelcem španělské La Ligy všech dob a v současné době má nejvyšší poměr vstřelených branek. Přes veškerou svou genialitu je ale pověstný také svou úzkostlivostí. Messi několik let před velkými zápasy na hřišti běžně zvracel. Po sérii neuspokojivých porážek národního týmu Messiho nešetrně kritizoval jiný bývalý argentinský velikán, zesnulý Diego Maradona, když naznačil, že je „zbytečné snažit se udělat vůdce z člověka, který jde před zápasem dvacetkrát na záchod“.
Zvládnutí úzkosti a nepříjemných pocitů, které následují po těchto neúspěších, je zásadní. A je to jeden z hlavních rozdílů mezi lidmi, kteří dosáhnou změny, a těmi, kteří se vzdají.
Být talentovaný ale neznamená být imunní vůči úzkosti. A mnozí z nejlepších hráčů světa se s ní potýkají právě proto, že od sebe tolik očekávají, podotýká Alter. Messi však nedovolil, aby mu jeho úzkost stála v cestě. Osvojil si proto obranný mechanismus, který se stal zároveň tajemstvím jeho taktické geniality. Messi je proslulý tím, že během úvodních minut utkání „nehraje“. A právě to je jeho evoluční vychytávka, která se vyvinula spolu s tím, jak hrál na stále vyšší úrovni. V úvodních minutách chodí sem a tam poblíž středu hřiště. Zatímco ostatní hráči běhají a někdy sprintují, Messi tráví většinu času chůzí a jen zřídkakdy se rozběhne víc než do pomalého běhu.
Během těchto prvních minut dělá dvě věci. Za prvé se uklidňuje. Pomalý vstup do hry je jeho způsob, jak si zajistit, aby byl po zbytek zápasu do hry plně zapojen. A možná částečně právě proto, že našel účinnější způsob, jak uklidnit své nervy, se vyřešil jeho problém se zvracením. Za druhé, tento čas tráví pozorováním soupeře, hodnotí jejich silné a slabé stránky či taktiku. Messi je pro svůj tým na začátku zápasu méně cenný, tato taktická pauza ale zvyšuje jeho hodnotu pro zbývajících 95 procent hry, vysvětluje Alter.
Tváří v tvář tichu
A jaké z toho plyne ponaučení pro nás? Když jste neklidní, ať už ve sportu, nebo v životě obecně, zastavte se. Zpomalte. Připravte se, radí Alter. Poznamenává ale, že zastavit se je těžší, než se zdá. Tváří v tvář tichu a úzkosti nám totiž instinkt říká, ať jednáme. Psychiatr a neurovědec Judson Brewer strávil velkou část své kariéry přemýšlením o tom, jak nedělat nic. Zhruba před patnácti lety vyvinul léčbu závislosti založenou na zvědomování. Jeho přístup vede závislé k tomu, aby odolávali vlnám úzkosti v okamžicích, kdy po dané věci touží. A to podle čtyř kroků. Prvním je rozpoznat, co vzniká. Druhý krok znamená dovolit tomu, aby to existovalo. Třetí krok spočívá v prozkoumání vlastních emocí a myšlenek (například „Co se teď děje v mém těle?“). Ve čtvrtém kroku si pak člověk všímá, co se děje v jednotlivých okamžicích.
Messi je pro svůj tým na začátku zápasu méně cenný, tato taktická pauza ale zvyšuje jeho hodnotu pro zbývajících 95 procent hry.
Jak Ted Ideas píše, Brewer uvedl, že jeho metoda byla inspirována přístupem klinické psycholožky Tary Brachové. Při testování tohoto přístupu Brewer pracoval s kuřáky, kteří se snažili přestat. Nikotin má poločas rozpadu přibližně dvě hodiny – to znamená, že pro začátek musí kuřáci odolat nutkání zapálit si po dobu dvou hodin. Brewer tvrdí, že kuřáci, kteří vydrží dvě hodiny bez cigarety, si vypěstují nové nekuřácké návyky a budou tyto úseky prodlužovat, dokud už nebudou mít nutkání si zapálit vůbec. Jednoduše řečeno – lidé se zbavovali své závislosti pomocí přístupu, kdy se naučili zastavit se ve chvíli, kdy je jejich tělo nejnaléhavěji nutilo jednat.
Alter podotýká, že ze všech čtyř Brewerových kroků je druhý – umožnění existence – možná tím nejkritičtějším. Nechat se unášet zážitkem zní jednoduše, protože to od vás nevyžaduje, abyste cokoliv dělali. Ale právě o to jde. Je to obtížné, protože jste nuceni nic nedělat, přestože máte nutkání jednat, vysvětluje.
Přes všechny výhody pozastavování se a příprav ale samozřejmě ne vždy všechno probíhá podle plánu. Messi prohrál nespočet zápasů a ne všichni Brewerovi kuřáci přestali. Zvládnutí úzkosti a nepříjemných pocitů, které následují po těchto neúspěších, je zásadní. A je to jeden z hlavních rozdílů mezi lidmi, kteří dosáhnou změny, a těmi, kteří se vzdají, píše Alter.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Ideas.ted