Odborníci odhadují, že slýchání hlasů ve vlastní hlavě se týká zhruba 13 % dospělé světové populace. Tzv. sluchové halucinace tedy nejsou nic tak neobvyklého. V některých případech jsou pouze dočasné a zcela neškodné, v jiných se může jednat o známku vážnějšího duševního nebo neurologického onemocnění. Zvukové halucinace se nemusí nutně týkat pouze slýchání hlasů, (verbální halucinace) – existuje i druh, při kterém dotyčný slyší různé zvuky nebo hluky, které ve skutečnosti neexistují.
Slyšíš to taky?
Způsob vnímání sluchových halucinací se u jednotlivých lidí výrazně liší; někomu prochází přímo ušima či povrchem těla, někomu se odehrávají v mysli, nebo je slyší odkudkoliv z prostoru kolem sebe. Vyskytovat se mohou jak na denní bázi, tak i jako ojedinělé epizody.
Může se jednat o jeden jediný hlas z jednoho zdroje, nebo více hlasů z více zdrojů. Liší se v tom, co říkají a jestli jsou pro danou osobu známé či neznámé. Hlasy pak mluví přímo k této osobě, nebo popisují probíhající událost, případně ji k něčemu nabádají. V extrémních případech mohou dokonce přikazovat, aby si postižený fyzicky ubližoval, nebo aby ublížil lidem ve svém okolí.
Sluchové verbální halucinace nejčastěji postihují lidi trpící schizofrenií a posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD), stejně tak se ale mohou vyskytnout u lidí, kteří žádnými psychickými problémy netrpí.
Zvuky a hluky v rámci sluchových halucinací pak také přicházejí v mnoha podobách. Nejčastěji se jedná o hudbu, zvuky přírody a zvířat nebo o různé málo výrazné zvuky v pozadí. Přicházet mohou odkudkoliv z prostoru od extrémně hlasitých zvuků až po ty velmi tiché.
Jak moc je to normální?
Když se někomu svěříte s tím, že slyšíte hlasy, dost často se stane, že vás bude považovat za blázna. Naše kultura je postavená na tom, že ego by mělo být ve všech případech „pánem domu“, a pokud někdo nedrží svůj mozek na uzdě, je považován za šílence. Učebnice psychiatrie se naštěstí v tomto ohledu pomalu, ale jistě mění.
V případě, že sluchové halucinace zažijete během usínání nebo během probouzení, pak je to považováno za naprosto normální jev a nemáte žádný důvod k obavám. Hypnagogické a hypnopompické halucinace, jak se označují, totiž zažije alespoň jednou za svůj život až 70 % lidí.
Hlavní rozdíl je v tom, že nyní se rozlišuje mezi opravdovým slyšením hlasů a lidskou interpretací takových situací. K podobným sluchovým zážitkům se od 80. let minulého století přiznává stále více a více lidí s tím, že se dokázali s hlasy vypořádat i bez toho, aby se nutně obraceli na psychiatra.
V případě, že sluchové halucinace zažijete během usínání nebo během probouzení, pak je to považováno za naprosto normální jev a nemáte žádný důvod k obavám. Hypnagogické a hypnopompické halucinace, jak se označují, totiž zažije alespoň jednou za svůj život až 70 % lidí. Pokud ale hlasy a zvuky slýcháte i v bdělém stavu, pak se může jednat (ale není to vždy pravidlem) o příznak duševního či neurologického onemocnění. V takovém případě byste vždy měli navštívit odborníka a nechat se vyšetřit.
Podpůrné skupiny a jejich práce
Mezinárodní hnutí Hearing Voices Movement (HVM) se snaží svou činností rozbít stigma, které se k tomuto stavu společensky váže. Psycholožka Magali Molinié, která v roce 2011 spoluzaložila francouzskou síť pro porozumění hlasu, říká: „Hnutí HVM vede kampaň za opuštění modelů, které tyto zkušenosti patologizují.“ Členové těchto uskupení pak preferují názor, že hlasy jsou skutečné, nesou význam a souvisí s traumatem, ačkoliv se názory na jejich vysvětlení liší.
Mezi alternativy psychiatrické léčby, které HVM prosazuje, patří tzv. skupiny pro slyšení. Ty se v současné době nacházejí ve více než 30 zemích a jen ve Spojeném království jich je přes 180. Tyto skupiny nemají žádný stanovený terapeutický cíl. Místo toho fungují jako mikrospolečnost, ve které se členové mohou bezpečně svěřit se svými zážitky. To vše je součástí nového trendu posilování postavení pacientů a poskytovatelů zdravotní péče, který doporučila Světová zdravotnická organizace.
Účastníci těchto skupin v průzkumu uvádí, že se cítí lépe, protože cítí naději, jsou méně osamělí a úzkostní a celkově mnohem šťastnější. Skupiny jim poskytují podporu, kterou jinde nemohli najít, stejně tak užitečné informace, které jim pomohly jejich zkušenosti pochopit. Většina z nich se navíc nyní cítí být schopna pomoci dalším osobám, které mají stejný problém. Ačkoli to není cílem, u několika účastníků se slyšení hlasů dokonce snížilo.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek