Lev Tolstoj začíná svůj slavný román Anna Karenina takto: „Všechny šťastné rodiny jsou si podobné: každá nešťastná rodina je nešťastná svým vlastním způsobem.“
Tento bizarní úvod nabízí různé interpretace. Nejběžnější z nich je, že každá společnost nabízí zavedený, relativně standardní vzorec, který přináší lidem – jako jednotlivcům i jako členům rodin a společenství – ty nejpříznivější výsledky. Dodržování těchto obecných zásad pak v podstatě poskytuje nejlepší vyhlídky na štěstí. Lidé, kteří se od těchto rámců odkloní, třeba tím, že hledají romantické vzrušení nebo osobní prospěch, tak činí na vlastní nebezpečí.
Hrdinky odsouzené k záhubě, jako je Anna, jsou základem románů devatenáctého století. Většina z nás, moderních čtenářů, obdivuje jejich snahu najít štěstí, zdánlivě navzdory všem předpokladům. Jsme rádi, že se zmírnila omezení, kterým čelily – omezení vlastnictví majetku, zaměstnání, vzdělání, politického projevu, nezávislosti pohybu atd. Kdo by se chtěl vrátit do 70. let 19. století, ať už v carském Rusku, nebo kdekoli jinde?
Nebezpečí spočívá v tom, že nás tyto rutiny mohou potlačit, dokonce umrtvit. Koneckonců současná společnost je orientovaná na změny; a to platí zejména pro mladší generace. Jedna věc je mít soukromou ložnici nebo oblíbené křeslo. Něco jiného je cítit nutkání být tam noc co noc. V určitém okamžiku zvítězí pud stimulace. Chovanec uteče.
Přesto se podivujeme nad Tolstého výzvou. Existuje skutečně nějaká ideální forma vztahu, o kterou bychom měli všichni usilovat? Neexistuje v naší pluralitní, rychle se měnící společnosti mnoho stejně legitimních forem vztahů? Nemůžeme najít štěstí různými způsoby, dokonce i v oněch singulárních odnožích, před nimiž nás varuje? Na tyto otázky se snaží odpovědět ve svém článku pro Psychology Today profesor sociologie Thomas Henricks.
Moderní láska
Na rozdíl od lidí v tradičních společnostech se my lidé na Západě bereme z lásky. Jakékoli jiné důvody jsou podezřelé. Očekáváme, že budeme „zamilovaní“ po slušnou část této doby. Pokud se do svého partnera nezamilujeme, ptáme se sami sebe: Proč bych s ním měl být?
Tento přístup je usnadněn tím, že nyní už jsou rozvody vcelku běžné. Církve se o ně už téměř nestarají. Obecné stigma rozvodu se do značné míry vytratilo. I pro rozvedené ženy je poměrně snadné najít si práci a žít samostatně. Mají také možnost najít si nového manžela nebo partnera, přičemž tyto šance se díky internetu ještě zvýšily.
V tomto kontextu končí rozvodem přibližně 40 % českých manželství. Na druhou stranu téměř 80 % rozvedených lidí se někdy znovu ožení. Jinými slovy, zdá se, že většina z nás zůstává manželství oddána. Problémem je tedy spíš konkrétní osoba, kterou jsme si vzali.
Možná proto, že s uzavřením manželství čekáme déle a že střídáme partnery, asi 60 % lidí uvádí, že jsou v manželství šťastní. A tato míra štěstí odpovídá procentu lidí žijících v manželství, kteří tvrdí, že jsou se svým životem obecně spokojeni.
Podle Henrickse existují různé způsoby, jak být šťastný, a různé životní styly, které toto hodnocení podporují. Na základě toho pak uvádí čtyři typy moderních manželství.
1. Manželství založené na práci
Kdo říká, že se praktické základy manželství rozpadly? Pro mnohé je manželství namáhavým závazkem, výzvou, která se zintenzivňuje s příchodem dětí.
Nebezpečí hravého manželství však spočívá v tom, že neustálé hledání novinek a potěšení je často povrchní a sebezničující. Nová vzrušení jen obtížně překonávají ta stará. Kolikrát můžeme jet do Řecka, vyměnit kuchyňskou desku a koupit si kajak?
Běžně oba partneři pracují mimo domov, někdy jen proto, aby obstarali základní životní nezbytnosti. Nespočet hodin stráví přípravou jídla, praním prádla a vyřizováním pochůzek. Děti jsou převáženy sem a tam. Ani zvládnutí těchto každodenních záležitostí nestačí. V ideálním případě se vytvářejí přebytky – na vzdělání dětí, na důchod a na nenadálé pohromy.
Takové manželství připomíná podnik. A manželé, kteří třeba sedí na verandě s drinkem v ruce, jsou na své úspěchy právem hrdí.
Nebezpečí podle sociologa vzniká, když takový podnik přestane prosperovat nebo změní směr. Děti vyrostou a odstěhují se. Ekonomické potíže ohrožují vše, co bylo vybudováno. Lidé stárnou a stěhují se do menších prostor. Jeden z partnerů se unaví nebo prostě ztratí odhodlání. Co se stane pak?
2. Rituální manželství
Pro většinu z nás je manželství klíčovým prvkem naší identity. Chápeme se jako manželé, složky páru. Když se bereme při veřejném obřadu, dáváme si sliby před celým společenstvím. Naši přátelé a rodinní příslušníci mají běžně eminentní zájem na tom, abychom si toto pouto udrželi. Úctyhodný manžel či partner je společenským přínosem.
Jak již bylo řečeno výše, rodičovství situaci komplikuje. Manželé se mohou navzájem zanedbávat, ale nesmí opustit své děti. Pokud jsou role otce a matky (a zejména ta druhá) vykonávány dobře, stávají se čestnými statusy. Mnozí si tyto identity rozšíří o roli prarodičů.
V rituálním manželství se na tyto identity a vzájemné povinnosti členů rodiny hodně dbá. Je třeba zdůraznit, že se nejedná o obecné povinnosti, ale o závazky vůči konkrétní rodině. Každá příbuzenská skupina je mikrokosmem svého druhu, který má svá vlastní pravidla. Ložnice, koupelny, kuchyně, jídelny i kůlny: všechna tato místa jsou vymezena pravidly, která určují, kdo a v jakou denní dobu tam může dělat jaké věci.
Nebezpečí vzniká, když manželský podnik přestane prosperovat nebo změní směr. Děti vyrostou a odstěhují se. Ekonomické potíže ohrožují vše, co bylo vybudováno. Lidé stárnou a stěhují se do menších prostor. Jeden z partnerů se unaví nebo prostě ztratí odhodlání. Co se stane pak?
Je pohodlné mít vlastní pokoj nebo místo u stolu. Rutiny – a rituální manželství na ně kladou zvláštní důraz – nám dávají pocit bezpečí a pomáhají nám poznat, kým jsme. Nebezpečí spočívá v tom, že nás tyto rutiny mohou potlačit, dokonce umrtvit. Koneckonců současná společnost je orientovaná na změny; a to platí zejména pro mladší generace. Jedna věc je mít soukromou ložnici nebo oblíbené křeslo. Něco jiného je cítit nutkání být tam noc co noc. V určitém okamžiku zvítězí pud stimulace. Chovanec uteče.
3. Hravé manželství
Co kdyby byli manželé, kteří chodí na různá místa a dělají různé věci, jako když spolu chodili? Zastánci tohoto přístupu trvají na tom, že život je o zkoušení nových věcí, riskování a zábavě. Manželství by nemělo být konečným bodem mladistvého dobrodružství. Mělo by být jeho odrazovým můstkem.
Z televize, filmů a zkomercionalizovaného internetu se nám tohoto přístupu dostává v hojné míře. Rádi se díváme na mladé lidi – ideálně chytré a dobře vypadající, jak čelí různým výzvám. Reklama prodává novinky, vzrušení a uspokojení, které přichází, když ostatní lidé tato rozhodnutí potvrzují.
„Zábavné páry“ jsou ty, které neustále něco podnikají, třeba jedou na Island s karavanem. Po návratu z cest se baví s přáteli. Hlučné bary a restaurace, koncerty a sportovní akce jsou pro ně nezbytné. Nechť je k dispozici loď nebo vozidlo s pohonem všech kol. Dejte nám alespoň poker, šipky a cornhole. Často nechybí ani alkohol nebo něco jiného na povznesení nálady.
Jako znalec lidských her určitou část z toho podporuji. Nebezpečí hravého manželství však spočívá v tom, že neustálé hledání novinek a potěšení je často povrchní a sebezničující. Nová vzrušení jen obtížně překonávají ta stará. Kolikrát můžeme jet do Řecka, vyměnit kuchyňskou desku a koupit si kajak? Jednou z možností je změnit společníka, s nímž tato dobrodružství podnikáme.
4. Společné manželství
Naše kultura oslavuje myšlenku, že manželství je posvátná smlouva mezi dvěma lidmi, která staví do popředí sdílenou intimitu a trvalou vzájemnou podporu. Pro jednotlivce to znamená opustit dosavadní sebestředné rutiny a brát v úvahu starosti i přání druhého. Kriticky důležitý je vztah a to, co z něj každý z nás získá.
Ve společných manželstvích si lidé cení chvil strávených dohromady, i když to znamená, že vedle sebe sedí u televize nebo potichu leží v posteli. Na rozdíl od hravého manželství, které klade důraz na stimulující aktivity, tito partneři oslavují sbližování. V ideálním případě rozšíření rodiny o děti nebo starší blízké osoby tento přístup nezmění.
Jeden můj dobrý přítel se mi jednou svěřil, že jakýkoli čas strávený bez manželky považuje za promarněný. Teď už jsou dlouho rozvedeni, za roky společného života se jeden druhému zkrátka odcizili. To je ovšem nebezpečí idealizované lásky. Lidé jsou nestálí, mají choutky, které neberou ohled na milovanou osobu. Důvěrnosti, které sdíleli po mnoho let, vyprchají. Navázání vztahu s někým jiným jim pak dá pocit, že jsou naživu a autentičtí.
Měl bych zde naznačit, že většina manželství je kombinací těchto typů. Ta nejúspěšnější v sobě mohou uplatňovat všechna čtyři témata. Uvědomte si také, že manželství běžně procházejí jednotlivými fázemi, kdy nejdříve převládá jeden typ a pak zas druhý. Manželství se rozpadají, protože se manželé nedokážou shodnout na tom, jaký život chtějí sdílet, a protože si navzájem vyčítají, že tuto vizi nepodporují. Podobně jako Tolstého Anna se lidé domnívají, že mají právo na něco lepšího, než je stávající uspořádání. Budoucnost, nevyhnutelně idealizovaná, je lákavá.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Psychology Today