Šestnáct let jsem bydlel na Vinohradech a bylo to tam pěkné, všude blízko, jeden si rozhodně zvykl. Leč život je změna a rekonstrukce domu nutnost a všechno má svůj konec. Naštěstí se objevila možnost krásného místa u Vltavy, a tak jsem musel určit definitivní datum, kdy přesun nastane.
Všichni mě varovali, jak je stěhování šílené, ale když zbývalo do dne D čtrnáct dní, působilo na mě jako docela zajímavá a užitečná věc. Celé odpoledne jsem probíral šuplíky psacího stolu, nacházel fotografie dávno zapomenuté, různé pracovní artefakty, pozůstatky všech možných volebních kampaní, poznámkové bloky prázdné i plné receptů, zážitků z cest a nápadů měnit k lepšímu sebe i svět. Za dva dny byl stůl vyklizen, vše srovnáno, mnohé odloženo do odpadu a byl jsem spokojený, jak mi to stěhování odsýpá.
Buddha sem, Buddha tam
Pak jsem si dal pár dní oddych a jen jsem si objednal krabice a obrovské role bublinkové fólie. Optimisticky jsem začal knihovnou a celá operce dostala skluz. Já měl totiž před knihami spoustu maličkostí: malého Buddhu, kterého mi někdo dal, dalšího malého Buddhu, kterého mi také někdo dal, ale chybí mu kus ruky, zvonek z doby, kdy měl kamarád obchod s dovozovým porcelánem, a zbytek voňavé vánoční svíčky, kterou jsem na Tři krále nevyhodil. Taky fotky v rámečku, rámeček bez fotky, fotka bez rámečku, všelijaké podkovy a hvězdičky a postavičky. To vše se muselo zabalit do fólie a trvalo to tedy déle, než jsem čekal. Knížky do krabic šly rychleji, leč krabic ubývalo a knihy sice mizely z polic, ale jako by jich přibývalo všude kolem. Říkal jsem si, jestli je opravdu musím všechny ještě mít, ale již přestával být čas na nějaké probírání se jimi. To nejtěžší máš za sebou, teď už jen pár svetrů a košil a věci z kuchyně, tam jsou čtyři skříňky, to bude za den hotovo, říkal jsem si naivně.
Zbylé krabice se zaplnily všemi možnými věcmi, které jsem nikdy nepoužil, čas se krátil a já si říkal, že si už žádnou sklenku nebo hrnek nekoupím. Přitom toho člověk ve skutečnosti potřebuje tak málo...
Nikdy bych nevěřil, jak dlouho trvá jednoduchá činnost – vezmi hrníček, zabal hrníček do bublinkové fólie, ustřihni fólii, zalep fólii, dej ten vzniklý objekt do krabice, vyndej ho z krabice, protože jsi ji zapomněl vystlat něčím měkkým. A tak pořád dokola. Proklínal jsem se, k čemu jsem potřeboval tolik hrnků a hrnečků, ale bylo mi líto je vyhazovat, protože to jsou většinou dárky nebo připomínky míst, které jsem navštívil. Většinu z nich mám tedy v ruce v tomto bytě podruhé v životě a poprvé to bylo, když jsem se nastěhoval, ale nedá se svítit. A přece taky nevyhodím reklamní sklenku coca coly, když jsem si ji převezl až z New Yorku a přežila cestu letadlem i sem? Zbylé krabice se zaplnily všemi možnými věcmi, které jsem nikdy nepoužil, čas se krátil a já si říkal, že si už žádnou sklenku nebo hrnek nekoupím. Přitom toho člověk ve skutečnosti potřebuje tak málo...
Konec dobrý...
Po zabalení kuchyně jsem si řekl, že můžu večer s kámoši na pivo a za sobotu všechno zvládnu dobalit, vždyť už je to jen pár malých skříněk a oblečení, kterého moc nemám. A vyrazil jsem k Hrochovi. V sobotu pozdě dopoledne (v poledne) jsem se probudil a rozhlédl se po místnosti, rozpočítal zbylé věci a vyšlo mi, že do večera jsem hotov. V půl druhé ráno mi došlo, jak jsem se přepočítal, že to dobalit nelze a ostatně už ani není do čeho, a šel jsem tedy naposledy ve svém milovaném bytě spát. Ráno jsem kupodivu zvládl všechno zbylé naházet do nalezeného posledního prázdného pytle, přijeli stěhováci a do několika hodin jsem už nebydlel na Vinohradech.
Stěhování mělo ale i své pozitivní stránky. Vyhodil jsem asi polovinu oblečení a spoustu dalších zbytečných věcí. Jak se blíží chvíle přesunu, jste čím dál tím víc nemilosrdnější, a tak je pak v novém bytě překvapivě dost prostoru. Vstup do nové čtvrti vás nakopne. Všechno je pro vás nové, zajímavé a stojí za prozkoumání. A u Vltavy je krásně.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek