Když se zeptáte Stevena Langeho, co dělá, řekne vám, že se zabývá start-upy. Nebo že pracuje z domova. S menší pravděpodobností řekne to, co je vlastně nejpřesnější, tedy že je tátou v domácnosti.
Dvaapadesátiletý muž z amerického Ohia to přiznal pro britský server BBC. Třicet let pracoval v oblasti brandingu a vývoje produktů, než v roce 2020 tuto práci opustil a zůstal doma se svými dětmi. „Ale myslím, že bych to nikdy nikomu neřekl, nebo se tak nepředstavil,“ dodává. „Přistihl jsem se, že mám pocit, že musím vysvětlovat, že neskládám jen prádlo, nevařím večeři a nechodím nakupovat potraviny. Dělám i jiné věci.“
Cítí se tak, i když jasně vidí výhody svého rozhodnutí: navázal bližší vztah se svým dospívajícím synem, mohl pomoci s nově narozeným vnoučetem a umožnil své ženě, aby pokračovala v magisterském studiu.
Přetrvává stereotypní model
Otcové v domácnosti, jako je Lange, jsou stále častější. Například v USA se jejich počet od roku 1989 do roku 2012 téměř zdvojnásobil. Stále jsou však poměrně neobvyklí. Z amerických manželství má 5,6 % pracující matky a nepracující otce ve srovnání s 28,6 % rodin s pracujícími otci a nepracujícími matkami. V EU jsou otcové v domácnosti ještě vzácnější: přibližně jeden ze 100 mužů přeruší svou kariéru alespoň na šest měsíců kvůli péči o děti, zatímco to samé udělá jedna ze tří žen.
Tato relativní vzácnost znamená, že muži, kteří se takto rozhodnou, se mohou cítit jako podivíni, a někdy jsou přísně odsuzováni. Dokonce i v moderních kulturách se od nich stále očekává, že budou živiteli rodiny, a často jsou stereotypně považováni za méně schopné péče.
Bojuju s tím, že jsem ten chlap, který jen zůstává doma, chlap, jehož vydržuje žena, která chodí do práce a nosí domů prachy.
V zemích, jako jsou USA a Austrálie, se od ideálního otce očekává, že se bude zapojovat do každodenního života svých dětí více než v minulosti, říká Brendan Churchill, docent sociologie na australské univerzitě v Melbourne, který se zabývá výzkumem otcovství.
Přesto „model muže jako živitele rodiny přetrvává. V naší kultuře je denně posilován. Vzpomeňte si na reklamy v televizi nebo v novinách, které většinou ukazují nukleární čtyřčlennou rodinu,“ říká. A například mateřská dovolená je ve většině zemí stále mnohem štědřejší než otcovská dovolená.
Toto kulturní přesvědčení, že otcové by měli „chránit a zajišťovat“, může do hlav otců v domácnosti zasít zákeřný narativ.
Životní poslání? Táta
„Na střední škole jsem si nikdy nepředstavoval, že půjdu na vysokou a budu mít nějakou fantastickou kariéru. Byl jsem prostě vždycky nadšený z toho, že budu táta,“ říká 25letý Spencer Bouwhuis z amerického Utahu. „Vždycky jsem snil o tom, že budu otcem v domácnosti.“
Když se s tím měl ale někomu svěřit, nechtělo se mu. Tradiční model, ve kterém byl vychován – je členem Církve Ježíše Krista Svatých posledních dnů – zdůrazňoval, že otcové by měli zajišťovat rodinu, zatímco matky by se měly starat o domácnost. Když se ho ptali, co chce dělat v dospělosti, říkal, že si není jistý. „Prostě jsem si myslel, že když řeknu pravdu, reakce nebude pozitivní,“ říká.
Pokud mě chcete naštvat, zaručeně se vám to podaří, když se mě zeptáte, jestli hlídám svoje dítě. Protože ne, já ho nehlídám, já se o něj starám. Dělám to, co mám dělat.
Bouwhuis pracuje sezónně, staví paluby. V roce 2021, když se blížila zima, se s manželkou rozhodli, že na několik měsíců zůstane doma a bude hlídat jejich tehdy šestiměsíční a dvouleté dítě. Přestože bojoval se stejnými problémy jako každý rodič v domácnosti (vzpomíná zejména na rané období „vyhoření“ ze snahy balancovat vaření, udržovat dům v čistotě, prát prádlo a pečovat o děti), přesto to miloval.
Přestože se Bouwhuis vrátil k placené práci, stále je alespoň jeden nebo dva dny v týdnu hlavním pečovatelem. Pro jeho rodinu má tato dělba práce smysl. Říká, že jeho žena má díky tomu „větší chuť jít ven a pracovat“. Přesto se někdy přistihne, že bojuje s názorem, ve kterém byl vychován: „Prostě mám pocit, že bych měl být živitelem rodiny a měl bych chodit do práce na plný úvazek.“
Jako by mě sledovali
Také 43letý Eric Taylor zůstává doma a stará se o své dvouleté dítě. Jako doktorand v oboru klinické psychologie má flexibilně nastavenou práci z domova, zatímco jeho žena pracuje ve dvou zaměstnáních mimo domov. I on zpochybňuje svou roli. „Někdy mám pocit, že když třeba myju nádobí, sleduje mě nějaká mužská dohledová skupina a říká: Proč to děláš?“
Přestože Taylor své rodině finančně přispívá, někdy ho bodá pocit viny, že není hlavním živitelem. „Bojuju s pocitem, že 'nezajišťuju rodinu',“ říká. „Bojuju s tím, že jsem ten chlap, který jen zůstává doma, chlap, jehož vydržuje žena, která chodí do práce a nosí domů prachy.“
A co kdyby nevydělával vůbec nic a s manželkou by se rozhodli, že jeho hlavním přínosem pro rodinu bude péče o dceru? Taylor neváhá. „To bych nezvládl. Ne,“ říká.
Neschopnost či lenost?
Vnitřní hlas, se kterým někteří otcové v domácnosti bojují, je jen jednou z těžkostí. Náročné je totiž také to, jak je jejich role přijímaná ostatními.
Zatím neexistují žádné důkazy toho, že by muži pečující o děti byli pro tuto roli hůře vybaveni než ženy. A nedávný výzkum ukázal, že otcové stejně jako matky prožívají při vstupu do rodičovství transformativní změny hormonů a nervových sítí, což jim zřejmě pomáhá k tomu, aby byli více pečující a empatičtí. „Ženy nejsou přirozeně matkami o nic víc než muži otci... To, co způsobuje, že nám něco připadá přirozenější, jsou naše očekávání,“ říká Churchill. Přesto se někteří muži a ženy stále domnívají, že otcové by neměli být pečovateli na plný úvazek.
Samotní otcové se ne vždy cítí být vybaveni k tomu, aby byli otci na plný úvazek – ne proto, že by nechtěli, ale protože mají pocit, že na to nemají znalosti nebo dovednosti, nebo protože se domnívají, že pro ženy je to přirozenější.
Na Maltě opustil 36letý Manrico Bugeja před šesti lety práci učitele francouzštiny, aby mohl zůstat doma se svými dětmi, kterým jsou nyní čtyři a šest let. On i jeho žena chtěli, aby jejich děti byly raději s rodičem než navštěvovaly školku, a jeho žena, účetní, měla vyšší plat.
Jasné rozhodnutí? Ne pro každého. „Naši blízcí nám říkali: Proč si nevezmeš práci na částečný úvazek, abys vydělával tolik jako ona?“ říká Bugeja. „A pak se najdou tací, kteří řeknou, že jsem líný.“ Zaslechne lidi, jak říkají: „Nechápu, jak může muž nechat svou ženu pracovat.“
Jiné typy stereotypů, i když jsou zdánlivě mírnější, mohou být ještě zhoubnější. Jedním z příkladů, se kterým se ztotožňuje mnoho otců, je dotaz cizích lidí nebo známých, zda „hlídají“ své děti, například na dětském hřišti nebo v obchodě s potravinami. „Pokud mě chcete naštvat, zaručeně se vám to podaří, když se mě zeptáte, jestli hlídám svoje dítě,“ říká Taylor. „Protože ne, já se o něj starám. Dělám to, co mám dělat.“
Táta dělá chyby
V americké Montaně se 38letý Kyle Rasmussen stará o své dvě děti na plný úvazek. Vzpomíná si, jak své dceři upekl borůvkové muffiny, které si brala do školky jako svačinu. „Jedna z maminek mi velmi gratulovala, že jsem to dokázal,“ říká.
Stereotyp otců jako rodičů na částečný úvazek se vynořuje i v jiných ohledech. V Londýně opustil 39letý Paddy Cameron práci barmana, aby mohl zůstat doma se svým tříletým a jeden a půlletým synem. Když po šesti měsících zapomene například přinést jednomu z nich na hřiště dostatečně teplou bundu, necítí se jen špatně, že na to zapomněl. Má pocit, že je odsuzován.
Prostě buďte tátou, kterým chcete být. I kdyby to mělo znamenat, že se vyhnete stereotypům, zůstanete doma a budete rodičem na plný úvazek.
„Říkám si: Dívají se na mě, protože jsem táta, a táta tyhle věci nedělá správně,“ říká. „To, co se považuje za normu, je, že táta tohle úplně nezvládá, nebo že o děti běžně nepečuje, takže pár věcí pokazí. Takže když se to pak opravdu stane, máte pocit: Všichni se na mě dívají, protože jsem táta.“
Přirozenost neexistuje?
Podle australského výzkumníka Churchilla jsou oba tyto postoje, stejně jako názor, že muži by neměli být rodiči v domácnosti obecně, běžné. „Samotní otcové se ne vždy cítí být vybaveni k tomu, aby byli otci na plný úvazek – ne proto, že by nechtěli, ale protože mají pocit, že na to nemají znalosti nebo dovednosti, nebo protože se domnívají, že pro ženy je to přirozenější,“ říká, že tento názor vychází z „hluboce zakořeněných představ o pohlaví a péči“.
Tyto názory však mohou být toxické. „Představa muže jako živitele rodiny a stejně tak ženy jako přirozené pečovatelky nebo matky může škodit mužům a otcům, protože jim brání se do péče zapojovat,“ říká Churchill.
Pokud otcové méně často pečou borůvkové muffiny, je to jinými slovy i proto, že to od nich jako společnost neočekáváme.
Odbourávání stereotypů o otcích v domácnosti není dobré jen pro otce, kteří tuto roli zastávají. Je to něco, co může být osvobozující pro všechny muže. „Je mnohem více otců, kteří chtějí být otci, ale brzdí je společenské představy a stereotypy. A to jim neumožňuje být otcem, kterým chtějí být,“ říká Taylor. „Prostě buďte tátou, kterým chcete být.“ I kdyby to mělo znamenat, že se vyhnete stereotypům, zůstanete doma a budete rodičem na plný úvazek.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: BBC.com