Loni se objevily záznamy o tom, že v letech 1966 až 1970 byla zavedena nitroděložní tělíska 4500 žen i dívek, a to bez jejich vědomí nebo souhlasu. Některým bylo jen 13 let, uvádí agentura Reuters.
Grónsko bylo až do roku 1953 dánskou kolonií, nyní je polosuverénním územím Dánska s 57 tisíci obyvateli. V posledních letech se obvinění ze zneužívání pravomocí dánských úřadů vůči obyvatelům bývalé kolonie objevilo více.
Grónsko však v této otázce rozhodně není výjimkou. Na celém světě byly ženy lékařským personálem nuceny podstoupit trvalou a nevratnou sterilizaci. Za „nehodné“ reprodukce jsou často považovány chudé nebo stigmatizované ženy. Pachatelé jsou jen zřídka hnáni k odpovědnosti a oběti se málokdy dočkají spravedlnosti za toto násilné zneužívání svých práv.
Nucené sterilizace jsou závažným porušením lékařské etiky a lze je označit za akty mučení a krutého, nelidského a ponižujícího zacházení. Násilné ukončení reprodukční schopnosti ženy může vést k extrémní sociální izolaci, neshodám v rodině nebo opuštění, strachu z lékařů a celoživotnímu zármutku, vysvětlují stránky nadace Open Society Fund.
Rasové a etnické menšiny
Terčem nucené nebo vynucené sterilizace jsou velmi často ženy patřící k rasovým a etnickým menšinám, jako jsou Romové nebo domorodí obyvatelé. Příslušníci romské menšiny byli nuceně nebo násilně sterilizováni v minulosti v České republice, v Maďarsku a na Slovensku.
Romky se často informaci o vlastní sterilizaci dozvídaly po císařském řezu. V jiných případech byl rodícím ženám ke sterilizaci předán souhlas k podpisu. To bývalo však provedeno narychlo, souhlas byl třeba ručně psaný, sotva čitelný nebo používající neznámý jazyk či výrazy v latině.
Nucená a vynucená sterilizace může být natolik závažná a diskriminační, že splňuje mezinárodní právní definici mučení.
Open Society zmiňuje konkrétní příběh těhotné maďarské Romky s přezdívkou „A.S.“. Ta vyhledala lékařskou pomoc poté, co se u ní dostavilo silné krvácení. Bylo jí řečeno, že plod zemřel a ona potřebuje okamžitý císařský řez. Když ležela na operačním stole, byla požádána, aby podepsala formulář se sotva čitelnou poznámkou, psaný částečně latinou. Po operaci se A.S. zeptala lékaře, kdy bude moci znovu otěhotnět. Lékař přiznal, že ji během operace sterilizoval. A teprve poté prozradil, že formulář, který podepsala na operačním sále, byl oprávněním k zákroku.
V šedesátých a sedmdesátých letech byly nedobrovolně sterilizovány také tisíce původních obyvatelek USA. Mnohdy byly ubezpečovány, že je operace vratná, ačkoliv tomu tak nebylo. V některých případech nevěděly, jaký zákrok je na nich prováděn. Ve Spojených státech měla v minulosti více než polovina států nějakou formu eugenického zákona. V roce 2011 stát Severní Karolína vytvořil pracovní skupinu, která má zvážit odškodnění pozůstalých obětí nucené sterilizace. Mnohé z nich byly také černošského a latinskoamerického původu. Například jedné ženě, která před pracovní skupinou vypovídala, bylo v době sterilizace 14 let. Řekla: „Musím ze sebe dostat to, co mi stát Severní Karolína udělal. Rozřezali mě, jako bych byla prase.“
Chudé ženy
V roce 2009 podala americká žena pobírající sociální podporu žalobu na nemocnici, protože byla bez svého souhlasu sterilizována při císařském řezu. Mnozí lidé se shromáždili ve prospěch lékařů a označili oběť za „dávky pobírající odpad“, který si sterilizaci zaslouží. Takové urážlivé a diskriminační komentáře charakterizují postoje k chudým ženám v mnoha částech světa, zmiňuje dále Open Society Fund. Ženy jsou obviňovány z toho, že samy svou chudobu udržují. Stigma chudoby se ještě prohlubuje, když se ženy dopouštějí kriminalizovaného chování. Například americká nezisková organizace Project Prevention platí ženám užívajícím drogy za sterilizaci nebo za přijetí dlouhodobé antikoncepce. V roce 2010 se projekt rozšířil do Velké Británie a Keni.
V Evropě stále dochází k nucené sterilizaci žen se zdravotním postižením, ve většině zemí EU je totiž legální.
V Indii zase existují takzvané sterilizační tábory. Jeden takový byl součástí programu plánování rodiny v Uttarpradéši, který podporovala Světová banka a americká vláda. Chudé a negramotné ženy byly do procesu udělování souhlasu uvrženy ve spěchu. Byly požádány, aby na formulář souhlasu otiskly svůj palec, aniž by jim byl přečten jeho obsah a aniž by jim byl postup vysvětlen. Ženy byly informovány pouze o sterilizaci, nikoli o žádných jiných možných dlouhodobých metodách plánování rodiny. Nový indický vládní program údajně platí lékařům ze soukromého sektoru za každou provedenou sterilizaci. To vytváří silnou motivaci k jejímu vynucování.
Ženy s HIV
HIV pozitivní ženy mohou žít dlouhý a produktivní život. Při správné medikaci a léčbě je pravděpodobnost, že žena přenese HIV na plod, prakticky nulová. Navzdory pokroku v léčbě zdravotníci pravidelně nutí HIV pozitivní ženy ke sterilizaci. Takové praktiky byly zdokumentovány v Chile, Dominikánské republice, Mexiku, Namibii, Jihoafrické republice a Venezuele. Podle neoficiálních zpráv však dochází k nucené sterilizaci HIV pozitivních žen úplně po celém světě. V Jihoafrické republice a Dominikánské republice zdravotníci údajně mylně informují ženy, že pokud budou pokračovat v těhotenství, přenesou HIV na svůj plod. Ve skutečnosti nucená a vynucená sterilizace nikdy není legitimní metodou prevence přenosu HIV z matky na dítě.
„Pokud nejste schopné mít děti, jste v africké kultuře ostrakizováni. Je to horší než HIV,“ říká Jennifer Gatsiová z organizace Namibian Women’s Health Network.
Ženy se zdravotním postižením
Handicapovaným lidem jsou pravidelně upírána i ta nejzákladnější lidská práva. Zdravotníci často nevyžadují informovaný souhlas se sterilizací nebo potratem, protože se domnívají, že lidé se zdravotním postižením nemají právo odmítnout lékařské zákroky, že by neměli mít děti nebo že nedokážou pochopit zákrok a jeho důsledky. Údaje o jejich nucené a vynucené sterilizaci a potratu chybí, protože zdravotníci velmi často o těchto zákrocích ani nevedou záznamy. Toto nerespektování lidských práv udržuje jejich dehumanizaci, píše Open Society Fund.
V Evropě stále dochází k nucené sterilizaci žen se zdravotním postižením, ve většině zemí EU je legální. Pouze v devíti zemích EU je v rozporu se zákonem, přestože odporuje Istanbulské úmluvě. Česko, Portugalsko a Maďarsko navíc povoluje i sterilizaci nezletilých.
Web Euronews zmiňuje příběh Španělky Rosarie. Ta si nikdy nemyslela, že by chtěla být matkou, dokud nepotkala Antonia. Oba mají 67% mentální postižení, které jim však umožňuje žít samostatně a pracovat. Představa, že bude matkou, ale byla šokem pro její rodiče, kteří ji nepovažovali za schopnou vychovávat dítě.
Na radu rodinného lékaře se rozhodli Rosariu sterilizovat. Nikdo jí operaci ani její důsledky nevysvětlil. Matka jí vyhrožovala, že pokud odmítne jít do nemocnice, zabrání jí znovu se stýkat s Antoniem a umístí ji do ústavu.
Den po operaci uviděla Rosario na svém těle jizvu. „Zeptala jsem se sama sebe: Co to udělali s mým životem? Jsem snad zbytečná? Může být matkou každý kromě mě? Od té doby se cítím prázdná,“ řekla v rozhovoru pro Euronews. Ta „malá náklonnost“, kterou chovala ke svým rodičům, po sterilizaci zemřela. „Nemluvíme spolu. Nikomu už nevěřím a ani nechci,“ dodává.
Nový indický vládní program údajně platí lékařům ze soukromého sektoru za každou provedenou sterilizaci. To vytváří silnou motivaci k jejímu vynucování.
Jiný článek na Euronews pojednává o maďarském ústavu v Tordasu, kde spolu žije asi 50 párů handicapovaných lidí. Pouze pět žen tam užívá antikoncepci, uvádí vedoucí sester Melinda Bartóková. I tak ale podle ní „za posledních 20 let nedošlo k žádnému porodu ani potratu“. „Je prostě zvláštní, že v ústavech, kde žije 200 nebo 300 lidí s postižením, nejsou vůbec žádná těhotenství,“ říká mluvčí nadace Validity Sándor Gurbai. „Nucená antikoncepce je pravidlem. Není to napsáno ve smlouvě, kterou rezidenti podepisují, ale existuje ústní dohoda. V opačném případě nebudete přijati,“ dodává.
Pro dobro všech?
Sterilizační zákony platily také ve Švédsku od roku 1933 do 1975. Tehdy bylo zbaveno vlastní reprodukční schopnosti 63 tisíc lidí, včetně mužů (asi z 10 %). Většina sterilizovaných byli lidé, které úředníci z různých důvodů považovali za „slabomyslné“.
„Sterilizace byly prováděny v zájmu dobra národa jako opatření preventivní medicíny, které bude šetřit náklady sociálního státu. Vládlo přesvědčení, že stát je důležitý a jednotlivec se musí podřídit celku,“ vysvětlila profesorka historie na univerzitě ve Stockholmu Maija Runcisová během své pražské přednášky.
Nucená a vynucená sterilizace může být natolik závažná a diskriminační, že splňuje mezinárodní právní definici mučení, dodává na závěr Open Society Fund. K mučení dochází vždy, když je způsobena silná bolest nebo utrpení úmyslně a za nesprávným účelem, za účasti oficiálního nebo tichého souhlasu státu. Avšak i v případě, že neexistuje žádný nevhodný účel nebo záměr způsobit silnou bolest a utrpení, lze nucenou a vynucenou sterilizaci stále považovat za „kruté a nelidské“ jednání.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek