Zívání je jedním ze záhadných biologických jevů, které nás provází každý den. Dnes víme, že tento reflex může být způsoben mnoha různými faktory, jednou z nejzajímavějších a stále ne zcela zodpovězených otázek ale zůstává, jestli je zívání skutečně nakažlivé.
Proč zíváme?
Dospělý zdravý jedinec si zívne 20krát denně, jedná se tedy o naprosto běžnou záležitost. Zívání i jeho pravá příčina zatím zůstává záhadou – existují však dvě různé teorie, které nabízí jeho možné příčiny.
První z nich označuje zívání za způsob, kterým mozek reguluje teplotu uvnitř těla: z výzkumu vyplývá, že pokud na čelo přiložíme teplý obklad, vyvolá zívání častěji, než pokud bychom použili obklad studený.
Druhá teorie razí názor, že zívání má zvyšovat bdělost. I to se zdá být logické, protože k němu většinou dochází při přechodu mezi aktivními a pasivními činnostmi; mezi bděním a spánkem, mezi aktivitou a odpočinkem. Studie naznačují, že zkřivení obličeje a krku, ke kterému během zívání dochází, může vést ke stimulaci krční tepny, a tím pádem k zvýšení srdečního tepu a nárůstu pozornosti.
Je to nakažlivé?
Jednou z nejzajímavějších otázek ohledně zívání bezpochyby zůstává, jestli je skutečně nakažlivé. Většina z nás v reakci na zívání druhé osoby zívat skutečně také začne, úvaha o nakažlivosti se tedy zdá být na místě. A i k tomu odborníci nabízejí několik různých teorií.
Zívání bude mít nejspíš co dočinění s vysoce vyvinutou kognitivní strukturou. V roce 2022 navíc vyšlo najevo, že lidé mohou zívat v reakci na zívání zvířat.
Jednou z navrhovaných možností je, že by se mohlo jednat o evoluční adaptaci v podobě synchronizovaného skupinového chování. Představit si můžete pravěké lidi, kteří v noci chrání svá obydlí před predátory a nepřáteli. Jestliže začne být unavený jeden ze členů skupiny a zívne si, vyšle tímto signál i ostatním. Ti si zívnou také a okamžitě zvýší svoji ostražitost a pozornost.
Dalším vysvětlením, které se nabízí, je empatie. Některé studie vysvětlují nakažlivé zívání jako schopnost pochopit a sdílet emoce druhých. K těmto závěrům došli i autoři nedávné studie z roku 2020, když zjistili, že nejčastěji k nakažlivému zívání dochází mezi přáteli a rodinou. Intenzita zívání by se podle této studie měla odrážet na hloubce osobní vazby. Čím hlubší je vazba mezi lidmi, tím mohutnější by mělo být samotné zívnutí.
Zívání (možná) spojuje
Vysoce inteligentní a socializující se zvířecí druhy jako primáti byli také přistiženi při zívání v reakci na jejich společníky. Tato reakce tedy bude mít nejspíš co dočinění s vysoce vyvinutou kognitivní strukturou. V roce 2022 navíc vyšlo najevo, že lidé mohou zívat v reakci na zívání zvířat.
Ne všichni z vědecké obce ale s tezí nakažlivého zívání souhlasí. Psychologové Rohan Kapitány a Mark Nielsen zpochybňují celou tuto myšlenku ve své práci z roku 2017 a mimo jiné uvádějí, že si sice všímáme případů, kdy se zívání zdá nakažlivé, ale zároveň přehlížíme mnohem více případů, kdy k němu dochází spontánně.
Pokud bychom se rozhodli ignorovat skeptické názory, zívání lze považovat za takovou záhadnou připomínku toho, jak moc jsme vlastně propojení s okolím, aniž bychom si to plně uvědomovali. A také, jak naše mysl a tělo reagují na nejrůznější vnější podněty.
Až tedy uvidíte příště někoho zívat a začne se vám nekontrolovatelně protahovat čelist a otevírat ústa, vzpomeňte si, že toto podivné a zdánlivě bezvýznamné gesto může představovat jeden z dílků komplexní a fascinující skládačky, kterou lidské tělo a chování představuje.
Reklama
foto: zdroj: Shutterstock, zdroj: Discover Magazine