„Kdyby se to nikdo nedozvěděl…“ Tři z deseti amerických vysokoškoláků by dokázali znásilnit ženu

Podle vědecké studie, zveřejněné v odborném magazínu Violence and Gender, by se zhruba třetina vysokoškolských studentů dopustila znásilnění, kdyby to pro ně nemělo žádné následky. Účastníkům byl předložen dotazník, který zjišťoval, jak by se zachovali v určitých sexuálních situacích. Dlužno podotknout, že účastníky byli, jak jinak, bílí heterosexuální muži.

Předmětem výzkumu bylo zjistit, jak by muži jednali, kdyby měli šanci mít pohlavní styk se ženou proti její vůli – „pokud by se to nikdo nikdy nedozvěděl a nemělo by to žádné následky“. Z výsledků vyplynulo, že 31,7 % účastníků by za takových okolností využilo ženiny bezbrannosti a o styk by se minimálně pokusilo.

Dejme věcem pravá jména

Podle současné definice znásilnění nemusí být na oběti znát známky fyzického útoku. „Znásilnění je pohlavní styk nebo jiný druh sexuálního kontaktu, vykonaný na osobě bez jejího souhlasu. Čin může být proveden fyzickým násilím, nátlakem, zneužitím moci nebo vůči osobě, která není schopna dát platný souhlas, např. osobě v bezvědomí, nezpůsobilé k právním úkonům, osobě s mentálním postižením nebo osobě, která nedosáhla zákonem stanoveného věku,“ říká aktuálně Wikipedie. Znásilnění má spoustu forem a podob, dosahují různé úrovně brutality, a páchají ho jak neznámí „úchylové“ v parku, tak vlastní manžel, nebo opilý kamarád.

Většina z těchto mužů své (v lepším případě jen potenciální) chování jako znásilnění neklasifikuje, protože z „opravdového znásilnění“ si podle nich oběť musí odnést viditelné zranění a během aktu by jí někdo měl držet nůž u krku.

Velká skupina těch, kteří „znásilnění“ odsuzují, nechápe jeho definici, takže by se sami méně život a zdraví ohrožující formy znásilnění teoreticky dopustili.

Na „jméně“ ale (bohužel) záleží. Pokud násilné chování rétoricky zabalíte do hedvábného papíru a převážete mašlí, přizná se vám k němu mnohem víc lidí. Na otázku, kde bylo uvedeno slovo „znásilnění“ přímo, zda by ženu „znásilnili“, ne jenom „měli sex proti její vůli,“ odpovědělo kladně pouze 13,6 % účastníků. Někteří muži zvolili možnost: „Ano, použil bych násilí k dosažení pohlavního styku,“ ale v následující otázce popřeli, že by ženu znásilnili v plném slova smyslu, diví se autoři studie.

Starýho psa novým kouskům nenaučíš

Autoři navrhli, že osvětové programy by se měly zaměřit na rozptýlení představy „stereotypního násilníka“, tj. neznámého muže, číhajícího v křoví na osamělou dívku v parku. Většina znásilnění se odehrává doma a jejich pachateli jsou lidé, které oběť zná. Vzteklý manžel, kluk z podivného rande, opilý kamarád.

Mužům, kterým nevadí použít proti ženám vydírání nebo nátlak, ale odmítají to označit jako znásilnění, by mohly prospět programy sexuální výchovy a šíření osvěty o konsentu. Jedince, u kterých se sešly charakteristiky, jako je hostilní sexismus a bezcitná osobnost, asi nezachrání žádný vzdělávací program – autoři výše zmíněné studie upozornili, že zaměřit vzdělávací programy na tyto muže by bylo obtížné.

Z dalších výzkumných otázek vyplynulo, že ti, kteří by se výslovně přiznali k tomu, že jsou ochotní spáchat znásilnění v plném slova smyslu, mají tendence (překvapení!) být otevřeně nepřátelští vůči ženám a jako osobnosti zaujímají bezcitné postoje.

Je tu ale velká skupina těch, kteří sice „znásilnění“ odsuzují, ale nechápou jeho definici, takže by se sami méně život a zdraví ohrožující formy znásilnění teoreticky dopustili. Trauma mohou mít oběti stejné, a v některých případech klidně větší, protože je zradil blízký člověk. Trauma a znásilnění se ale měřit nedá, protože jeho důsledky bývají individuální.

Zavřít oči

Muži, kteří kývli na to, že by využili příležitosti a měli sex bez konsentu, možná v některých případech nechtějí ublížit – když by si sami sebe představili v kůži té bezvědomé ženy, se kterou souloží, možná, že by jim to nevadilo. Ale zde je možná přání otcem myšlenky.

Studii provedli akademici z Univerzity Severní Dakoty a Státní univerzity Severní Dakoty na vzorku 86 osob. Počet zkoumaných subjektů ve výzkumu není velký, tak radši budeme naivně doufat, že to byl nějaký omyl, nebo že se „takové věci se dějí jenom v Americe.“