Ciao, my jedeme. Lenka vzala dceru na rok ze školy a dodávkou projíždí Evropu. Dělám to pro ni, říká

S Lenkou se známe přes dvacet let. Vždycky to byla a je kočka, vysoká, hubená, ale hlavně je v hlavě i chování docela „pankačka“, punkerka nechci použít. I přesto mě zarazilo, když mi před pár lety prozradila svůj plán vzít svou jedenáctiletou dceru na rok ze školy a s dodávkou projet Evropu. Myslím, že sama jsem dost extremistka, se synem trávíme skoro půl roku z roku v zahraničí, ale ještě je malý a ne školou povinný. Měla jsem k Lenčinu plánu několik námitek, ale viděla jsem, že je rozhodnutá. A před měsícem holky skutečně vyjely. Samy dvě, máma s dcerou a dva psi, v dodávce, kterou si Lenka sama s pomocí táty a kamarádů přestavěla. Momentálně jsou v Turecku, odkud jsme spolu nahrávaly rozhovor.

Zajímala mě spousta věcí, hlavně ale to, kde se u ní tenhle nápad vzal a co všechno to znamenalo, než se na cestu vydaly – a to i z pohledu školy, kam Kačka chodí. Následující rozhovor je jistě inspirací pro ty, zejména ženy, které si myslí, že by řízení dodávky samy s dětmi nezvládly. Ženská totiž zvládne všechno.

Jak tě vůbec napadlo vzít si na rok „volno“, Kačku ze školy a vydat se na velkou cestu?

No, k tomu byla velká cesta, než mě vůbec napadlo cestovat. Začalo to v roce 2014, když jsem se doma rozcházela s partnerem, se kterým jsem byla 14 let. Kačce nebyl ani rok, já jsem chodila do práce, abych uživila moje 3 děti. Nebylo to úplně jednoduché.

Moji kolegové viděli, jak strašně chátrám, tak mi řekli, ať jedu se dvěma dětmi na měsíc pryč. Nejdřív jsem nechtěla, protože jsem si myslela, že potřebuju vydělávat peníze. Ale oni mi pak řekli o práci online a prostě mě vlastně vykopli…

Takže jsi odjela kam?

Sebrala jsem se a odjela na měsíc do Chorvatska, kde jsme měli pronajatý baráček kousek od moře. Tam jsem potkala i první Čechy v zahraničí a udělala jsem si tam přátele. Najednou jsem měsíc neměla sračky v hlavě a zjistila jsem, že dovolená kratší než měsíc pro mě není dovolená. Tím to začalo a začaly tak i moje měsíční cesty.

A jak to pokračovalo? Kam jste jeli dál?

Rok na to už jsme jeli po více apartmánech a střídali jsme místa. To si ještě Kačka nemůže pamatovat. A další rok vznikl nápad vyrazit s novým autem, které jsem tehdy dostala od táty, do Španělska se stanem a báglíkama, narvaným kufrem a s provizorní vestavbou.

Měli jsme v plánu si pronajímat apartmány online anebo řešit všechno na místě. To byl úplný začátek. Další rok jsme udělali vestavbu do SUV, koupili stan na střechu a dali jsme Španělsko a Portugalsko. Přibyl k nám i pes, takže už jsme byli plnohodnotná posádka se stanem na střeše.

Kde se ale vzal nápad s dodávkou?

A právě tam začal i nápad s dodávkou. Stany na střeše byl tehdy vyšší level, nebylo to běžné a byla to tehdy drahá záležitost. Takže jsme měli všude spoustu pozornosti, což bylo něco pro mě, absolutního introverta. Přijeli jsme na Algarve do Portugalska, otevřeli jsme stan, ubytovali se a všichni na nás koukali divně. Byla jsem to vždycky já s dcerou anebo ještě s kámoškou, vždycky bez chlapa. Otevřeli jsme stan, což bylo jedna dvě, ale stejně to vždycky pár minut trvalo. Seděla jsem a kouřila a vidím, že začaly jezdit dodávky. Z jedný z nich vystoupily tři holky, otevřely posuvné dveře, sedly si na bok dodávky, otevřely pivo a daly si jointa… A já jsem najednou přesně věděla, co chci (směje se).

Jo, to úplně vidím a chápu…

Ta kamarádka, co byla se mnou, hned pochopila, proč na ně tak koukám. A hned mě upozornila, že jsem si právě za všechny peníze koupila střešní stan, což nebylo levný… No a co se nestalo, přijela jsem do Čech, stan jsem prodala, byla jsem bez peněz, sáhla jsem do záložního fondu a za 60 tisíc jsem koupila dodávku.

Takže holky s dodávkou, pivem a jointem pro tebe byly zásadní moment.

Objevila jsem, že se takhle dá cestovat, a byl to pro mě asi nejzásadnější moment v životě. Tehdy padlo i to rozhodnutí. Začala jsem sledovat různé lidi na sociálních sítích a jejich cesty… 

Začala peripetie s autem, pořídili jsme dodávku a začali cestovat ne na jeden, ale už na dva měsíce a potkávali jsme lidi, co cestujou pořád i s dětmi. A já jsem si říkala, že bych chtěla něco podobného zažít taky. A k tomu všechno směřovalo.

Nakonec jsem si stanovila i tu správnou dobu, a to když prostřední syn odmaturoval a Kačka je ve 4. třídě. Ideální je na tom to, že syn už se o sebe dokáže postarat a já zase zvládnu Kačku ještě učit sama. Tak jsem naplánovala tenhle rok a začala jsem šetřit.

Jaké zkušenosti s cestováním v dodávce už máte?

Prvně za covidu Itálie. To už jsem jela bez kamarádky, poprvé a byla to pro mě velká škola. Naučila jsem se řídit. Naučila jsem se otáčet dodávku na místě, kde bych nevěřila, že otočím osobák, kroutila jsem serpentiny, projížděla uličky, kam bych nevjela ani malým autem, procouvala všechno. Pak jsme zůstaly chvíli na Sicílii a tam se ke mně přidala kamarádka. Zjistily jsme, že lidi jsou všímaví a nejsou lhostejní k osudu ostatních. Měly jsme štěstí na lidi, jako obvykle.

Po Itálii šla Kačka do 1. třídy, zavřeli nám za covidu školy, já skončila s novinařinou a produkcí a začala jsem se věnovat fyzioterapii, kterou jsem vystudovala. Otevřela jsem si svoji praxi a pracovala 4 roky na tom, abych měla svoje lidi. Praxe šla dobře a i za covidu jsme my, coby zdravotnické zařízení, pracovali dál…

Tos toho ale musela stíhat strašně moc najednou…

Já byla učitelka, školník, kuchařka, uklízečka, domovnice, k tomu jsem makala na praxi dál, protože jsem si nemohla dovolit pracovní výpadek. A 30 tisíc podpora by mě se třemi dětmi nezachránila. Jenže jsem zjistila, že pořád takhle pracovat nechci. Sbalila jsem Káču a dodávkou jsme odjely do Chorvatska na Vir, kde jsme měly zázemí.

Já byla učitelka, školník, kuchařka, uklízečka, domovnice, k tomu jsem makala na praxi dál, protože jsem si nemohla dovolit pracovní výpadek. A 30 tisíc podpora by mě se třemi dětmi nezachránila. Jenže jsem zjistila, že pořád takhle pracovat nechci. Sbalila jsem Káču a dodávkou jsme odjely do Chorvatska na Vir, kde jsme měly zázemí.

Byla půlka října, covid, já nevěděla, co mě čeká. Ale propojila jsem se po cestě s rodinkou, která mířila do Albánie i s dětmi – a jsme ve spojení dodnes. Než jsme do Chorvatska vůbec přijeli, napojilo se na nás další auto s obytnou nástavbou. Všichni společně jsme se potkali v Chorvatsku a bylo to super. Tam mě nalomili a já s nimi jela do Albánie.

Albánie? To byl ale trochu punk, ne?

Pro mě to byl trochu punk. Albánie byla zemí ne úplně bezpečnou, ale četla jsem dost reportáží a přišlo mi to super, že mám šanci tam nejet sama. Takže jsem se rozhodla a jely jsme. Neřekla jsem to nikomu, věděl o tom jen můj syn, protože já pořád postovala fotky, že jsme jen v Chorvatsku. Nechtěla jsem, aby to věděli rodiče, protože by se strachy počůrali. Přiznala jsem se jim až pozdějc, nebo možná nikdy – vědí, že jsem tam byla, ale nevědí kdy.

Tak jsme se dostaly do Albánie, projely jsme Černou Horu, kousek Makedonie a kousek Řecka. Byl to zajímavý a zvláštní zážitek a start toho, že jsem se přestala bát jezdit sama do zemí, kde jsem nikdy nebyla. Kdyby se mi toto nestalo, asi bych se vždycky jen vracela do Itálie, Španělska, Portugalska a odvaha by nebyla taková. Jsem sice šílená, ale nejsem nezodpovědná.

Pak jsme jely na dva měsíce do Řecka, vloni dva měsíce Turecko. To jsou naše zkušenosti. Užily jsme si Bulharsko, Rumunsko a zjistily jsme, že v sezóně do turistických zemí nemůžeme.

Jaké všechny kroky – technické, praktické, myšlenkové – tomu předcházely?

Důležité bylo zbavit se závazků tady (v Čechách). Zrušila jsem životní i penzijní pojištění a všechno, co by mi mělo dávat peníze, ale spíš je ve skutečnosti bere. Odhlásili jsme Kačce kroužky a pravidelné platby, televizi, snížili si tarify na mobil. Náklady v Čechách jsem po dobu, co budu venku, minimalizovala. Dům jsem nechala synovi a jeho přítelkyni, aby platili poplatky, takže mi odpadla starost o dům a dvě kočky. Pak jsem musela dotáhnout auto.

No a to byl přece problém – a taky důvod, proč jste nakonec vyjely později, ne?

Právě. Jestli se mi někdy něco vymstilo, pak to byly české servisy. V Čechách mě vždycky jen obrali a neudělali, co měli. Já jako ženská si to neumím zkontrolovat. V cizině mi vždycky pomohli, udělali práci levně a pořádně. U nás to bez doporučení nejde.

Jenže tentokrát se stalo to, že ani kamarádi kamarádů neodhadli situaci. Asi nabyli dojmu, že když mám dodávku, ještě auto, dům – ty tři děti samozřejmě nevidí – mysleli si, že mám velké peníze. Takže za přípravu auta na velkou cestu pro mámu a dceru, kde se měl vyvařit podvozek, si řekli neskutečné peníze. A cesta se začala odsouvat. Komplikace s autem byly hrozné a vlastně je řeším doteď.

Co se stalo přesně?

No, servis mi do auta naházel no-name součástky, které si nacenil jako originály, navíc neudělali práci, jakou měli, a to včetně geometrie apod. Takže se mi za dva měsíce pneumatiky úplně sjely a musím říct, že to mě skoro křísili, protože jsem jela skoro na drátech. Vím, jaké to je, když bouchne přední kolo.

Byla jsem zklamaná, že ti někdo do očí řekne, že připraví auto pro mámu a dceru, a místo toho si z tebe udělá ždímačku na peníze… Měsíce ubývaly, my přišly o prázdniny, kdy jsme původně chtěly odjet. Musela jsem vymyslet alternativu, vydělat další peníze. A to, co jsem chtěla nejvíc, dát karoserii do kupy, se nestalo. Nakonec jsme místo v září odjely v půlce října. Bylo to náročné nejen finančně, ale i nervově. Ale nepřišel ani jednou moment, kdy bych to chtěla vzdát. A to mě překvapilo.

Jak jsi musela auto předělat?

Věděla jsem, že musím mít v autě co nejvíc věcí – tiskárnu na USB, která je malá a bude fungovat, aby si mohla Kačka tisknout věci do školy. Přestavěla jsem auto, abychom vzadu měly fakt garáž, jako mají opravdové obytňáky, a byl tam prostor… Musela jsem poprosit tátu, aby mi udělal jinou vestavbu, jinou postel. Auto jsme připravili tak, jak jsem chtěla. Jediné, co jsem neřešila, bylo jídlo, protože to si všude koupíš.

Co musela Kačka splnit, aby mohla na rok ze školy? Byla tomu škola otevřená? 

Hlavní bylo zajistit Kačce školu, připravit všechno na rok. Vlastně doteď nevím, jestli jsem správně zabalila a mám všechno.

Kačka musela na školu zapůsobit tak, aby ji pustili s tím, že má schopnost se sama učit. Před rokem jsme navíc školu měnily, Ta předchozí jí nesedla a chodila tam s pláčem. Já jsem měla už sen ročního cestování a chtěla jsem ji mít v rodinném typu školy spíš než v kolosech. Zjistila jsem, že naše únětická škola je ideální, a Kačka mi tam vykvetla, chodí tam ráda a je šťastná.

Byla to hodně její práce, že ji nakonec nechali jet a paní ředitelka nebyla proti.

To ale nebylo jen o paní ředitelce, ne?

Souhlasila ředitelka, pak třídní a pak pedagogicko-psychologická poradna. To bylo hodně nepříjemné, připadala jsem si jako u potratový komise. Žádná předmluva, žádná domluva, otázky pro mě i dítě, aniž bychom o sobě vzájemně věděly, ledová královna ve dveřích. Bylo to hrozné a nebýt doporučení ze školy, asi bychom ho od nich nedostaly.

Naštěstí díky covidu je už homeschooling běžnější, takže nakonec jsme odjet mohly. Jenže bohužel Kačka začala najíždět na režim, že jedeme na prázdniny, takže jsem ji musela malinko usměrnit, protože přestala pracovat. Musela jsem jí vysvětlit spíš do pohody to, že kdyby měla propadat, tak si radši 4. třídu zopakuje. Jdeme do toho ale s tím, že po návratu jdeme normálně do 5. třídy.

Vyrovnávačky bude dělat Kačka v pololetí, a když je neudělá, měly bychom se vrátit nebo potvrdit, že budeme znovu nastupovat do 4. třídy. Ale neudělat vyrovnávačky znamená nedostatečná a tu nedostaneme!!!

Takže škola tomu byla otevřená, to není tak běžné, ne?

Škola tomu byla otevřená myslím i proto, že se paní ředitelce doneslo, že cestuju a přestavěla jsem si dodávku. Věděla tedy, že to není nějaký můj výstřelek. To mi hrálo hodně do karet. Rodiče ve třídě na mě koukali jako blázni, nevěřili, že mi to škola dovolila, protože sami mají problém brát děti i na prodloužené víkendy nebo extra prázdniny.

Bylo to asi i o tom, jak jsem se uvedla a co o mně už ve škole věděli. Navíc to, že jsme spolu s Kačkou samy, je pro mě strašně moc, protože jí toho hodně jako matka samoživitelka dát nemůžu, ani času. Takže takhle jí to vynahrazuju a je to pro mě to hlavní.

Jak moc se musíš s Kačkou učit a jak moc se jí nápad líbil?

Nápad se jí líbil moc, skákala radostí. Ale nevím, jak moc si dokázala představit, že přijde o všechno, co na vesnici máme: o Vánoce, Velikonoce, kroužky…

S cestováním se hodně změnilo složení mých kamarádů. Mám ty, co potkávám v Praze, plus přibyli ti, co známe z cest. Navštěvujeme se a tím, že si vozíš s sebou „svůj pokoj“, odpadá spousta starostí.

Učit se s ní musím hodně, protože systémová škola je na prd. Děti neumějí pracovat samostatně, takže jí zatím musím všechno vysvětlovat. Navíc jinak vysvětluje učitelka, jinak asistent, takže Kačka teď ke všemu přistupuje s negací. Momentálně jsme ale u rodiny kvůli autu, to je teď priorita. Takže jsme školu na chvíli odsunuly, a až vyrazíme a budeme si užívat free život, vrhneme se pořádně na školu.

A co to pro tebe znamenalo, zavřít svoji praxi a prostě odjet? Co na to tvoji klienti? Zůstanou a nezapomenou?

Nezapomenou. Já si 8 let buduju lidi zcela bez reklamy. Chodí ke mně na doporučení od ostatních. Navíc jsem je na moje dlouhé dovolené navykala postupně. Tři roky jsem pracovala i na tom, že jsem lámala kamarádku, která má chiropraxi, aby to za mě na chvíli vzala. Převzala moje lidi, takže je o ně postaráno tak, jak bych to udělala já. Nejsem nejlepší fyzioterapeut na světě, ale snažím se o své lidi postarat stoprocentně. Vždycky u mě mají rodinnou péči. Moje praxe je moje rodina a myslím, že se klienti během let vyselektovali a zůstali ti, kteří jsou spokojení. Píšou mi, ptají se, jak se máme, a taky nadávají, že letos nepíšu zážitky z cest. Slibuju, že budu, ale jsem na všechno sama a zatím jsem nenašla ani chvíli, kterou bych měla sama pro sebe.

Pojďme ale zpět k cestování. Máte zkušenosti z tepla i zimy…?

Ze zimy ano, byly jsme na Kaprunu, zažily jsme v dodávce české jarní prázdniny a jednou jsme byly v zimě v Itálii. Na zimu jsme připraveny, máme v autě topení, máme provizorní sprchu, vozíme s sebou i chemicky záchod. Dřív jsme ho vozily pořád, ale zjistily jsme, že ho moc nepotřebujeme, stačí nám lopatka a je to ekologičtější. A na plážích jsou většinou toalety i s barem.

Zima pro nás ale není tak komfortní. Letos na jarňákách mi odešel alternátor a byla jsem ráda, že jsem v Čechách a ne v Itálii. Zatím jsem se v zimě neodvážila jet na dlouhou dobu. V zimě si hlavně hlídám auto, nechci, aby byly dvoumetrové závěje sněhu. I když už jsem jezdila i na sněhu, ale víckrát jsem skončila v bahně. A to vždycky v Čechách. Venku jsem zapadla jen v písku.

Jak moc jezdíte po Čechách?

Po Čechách poskrovnu. A většinou za těmi, co jsme se s nimi na cestách seznámili. S cestováním se hodně změnilo složení mých kamarádů. Mám ty, co potkávám v Praze, plus přibyli ti, co známe z cest. Navštěvujeme se a tím, že si vozíš s sebou „svůj pokoj“, odpadá spousta starostí.

Vím, že dodávku jsi si z velké části „dělala“ sama, za covidu. Co to obnášelo?

Hlavně jsem musela najít někoho, kdo by mi poradil. Kluky z komunitních skupin. Všichni měli dodávky, nechali mě se na ně podívat, osahat si to. Navíc jsem měla omezený rozpočet. Nakonec jsem za 60 tisíc koupila Citroena Jumpera 2,8 HDI, rok 2004. Mazlíka, kousek od Brna.

Rozhodla jsem se pro něj proto, že jsem z výběru byla dost nešťastná. Auta, která jsem klukům posílala, nebyla ok. Postupně jsme vyselektovali motor a volila jsem mezi Citroenem, Ducatem a Ivecem.

Co pro tebe bylo rozhodující?

Věděla jsem, že se chci v dodávce postavit, chci si lehnout a tehdy jsem ještě chtěla sprchu. Tu nakonec řešíme mobilně, ale v dodávce a nezabírá nám tu prostor. Taky jsem si tehdy ještě myslela, že si najdu chlapa a budeme jezdit ve třech. A doteď jsem sama.

Takže dodávku jsem stavěla pro tři lidi a psa, samozřejmě. To bylo to, co jsem chtěla, co se týče auta. A pak už jsem jen čekala, než se objeví nějaké přijatelné. Problém byl, že v covidu nebylo tolik peněz, všechno se zdražovalo a auta, která jsem chtěla, byla všude po Čechách. Ale já jsem nemohla projezdit půl republiky. Nakonec jsme vybrali tohle. Až pak jsem zjistila, že není tak karoserně zdatné, jak jsem chtěla, je rezavé. Ale mám v plánu si našetřit na nový spodek a auto chci zakonzervovat.

Jak teda vypadala přestavba?

Když jsme měli auto, udělaly se rozvody, filtry, olej – prostě všechno, co bys měla udělat, když koupíš staré auto. Pak se začal dělat vnitřek. Všechno se vybrousilo, odrezilo, lakovalo, zateplilo. Práce s chemoprenem byla velmi zábavná. Děti velmi brzy zjistily, že když maminka pracuje s chemoprenem, tak můžou přijít, a že jim odsouhlasím všechno. Tohle nedoporučuju. Zase jsme ale díky tomu měli za covidu i respirátory, které se zprvu špatně sháněly, protože jsme si je nakoupili na tuhle práci.

Kdo ti s přestavbou pomáhal a radil, co všechno jsi musela udělat?

Pomáhala mi sestřenice mé kamarádky, která je víc chlap, což já nejsem. Takže ta vyřízla střešní okénko, nainstalovala ho, zatmelila. Následoval můj táta, ten mi pomohl s topením vodou, elektřinou. Já jsem osazovala na střeše příčníky, solar, zateplila jsem auto.

A když jsem ho zateplila, nastal moment, že jsem ho měla obkládat. A v tom okamžiku jsem zjistila, že to nedám. A nastal moment, kdy jsem musela poprosit tátu o pomoc. Řekla jsem mu, co jsem zase vymyslela za bejkárnu. Zkušenosti měl obrovské, jezdil se stejným autem 20 let po montážích.

A můj táta sehrál v přestavbě hlavní roli. Půjčil mi nářadí, poradil mi, jak co udělat, jaké vrtáky a šroubky a lepidla použít. Jenže s obklady jsem fakt nevěděla jak dál. Chtěla jsem překližku, ale to jsem prostě nezvládla. Auto jsem přivezla tátovi. Původně jsem chtěla udělat jen strop, ale táta řekl, že z překližky to udělat neumí. A zvolil palubky. Když jsem viděla, jak je to krásný, nakonec mi táta udělal auto celé. Vytrhal vše, co jsem na tom udělala já. A byl skvělej! V jeho 75 letech si nechal posílat videa z Pinterestu a poslouchal, jak to dělali Bára s Forestem (cestovatelé, kteří byli pro Lenku největším vzorem) krok za krokem. Teď je to krásná garsonka. 

Asi mu to ale nevadilo, že…?

Je fakt, že když jsem ho viděla u práce, sice nadával a prskal, ale strašně ho to bavilo a byl u toho šťastnej. To, co dokázal, je navíc nesmrtelné a poctivé. Vestavba je dokonalá a můj táta je nejvíc hvězda.

Pokud vím, předtím, když jsme se poznaly, jsi nikdy moc necestovala. A potom, jako máma sama se třemi dětmi, to asi nebylo nejjednodušší. Není to teď nějaká zastydlá puberta, co tě najednou na cesty vyhnalo? Protože sama dobře vím, že jak jednou začneš, nejde skončit…

To potvrzuju. Spíš než zastydlá puberta je to to, že jsem zapomněla, že jsem kdysi s našima jezdila k moři do Bulharska embéčkama. Vždycky nás v Rumunsku okradli. Než jsem šla na vejšku, hodně jsem cestovala s jedním klukem. Ale to jsem taky prostě zapomněla. Sjezdila jsem stopem s batohem Francii, Holandsko apod.

V Řecku jsem visela na útesu, když se úplně nepovedlo zorganizovat opravu auta ke vší spokojenosti. Přestala mi fungovat jednička, nedalo se na ni rozjet. Auto kopec nevyjelo a my jsme zůstaly trčet v prudkém kopci. 

Najednou přišly děti, potkala jsem partnera, se kterým jsem byla 15 let. Strašně jsem ho milovala, ale 15 let mi trvalo, než jsem přišla na to, že mi láska složenky nezaplatí a děti nenakrmí. Asi jsem byla jako Šípková Růženka a nechápu, jak jsem mohla cestování opustit a zapomenout. Ale nikdy jsem nebyla městský člověk, ani po narození dítěte jsem už nikdy do Prahy nechtěla. A jasně že to nebylo se třemi dětmi nejjednodušší, ale kdybych měla normálního partnera, mohli jsme cestovat i těch 15 let...

Jak se na vás jako na samotnou mámu s dcerou dívají na cestě? Měly jste nějaké problémy?

Vlastně většinou s velkou pokorou, úctou, fandějí mi, gratulujou, skládají mi poklony. Nepřipadám si jako hrdina, ale je to milý a dělá mi to dobře. Povzbuzuje mě to v tom, že to v některých situacích nevzdávám.

A s dcerou? Hele, ty to znáš nejlíp. Dítě ti otvírá cestu. Všechny tyhle národy jsou dětem strašně nakloněný a asi i my, když spratek není nevychovanej, tak se snažíš jako bejt milá. Kateřina mi otevírá cestu, snižuje mi občas i cenu za služby, lidi jsou na nás hodní. Když někam přijedeme, je vtipné pozorovat, jak nás do 15 minut někdo osloví, protože vidí, že nevylejzá žádnej chlap, jsem tam jen já – máma, malá holka a pes. Lidi přijdou a jsou pohostinní, vstřícní, pomáhají a je to zážitek, který mě na tom baví nejvíc. Na jednu stranu mám obavy, ale vždycky je to stejný scénář. Nikdy jsme se nesetkaly s tím, že by nás někdo jakkoli ohrožoval.

Jak řešíš peníze teď? Pracuješ nějak na dálku i na cestě?

Ohledně peněz jsem měla dva modely. Jednak jsem šetřila a denně jsem si dávala do obálky 200. Tak jsem šetřila 4 roky. Původně jsem měla v plánu na cestě pracovat, ale jak jsem sama, vždycky do toho něco přišlo. Musela jsem udělat fasádu na baráku, aby tam syn mohl fungovat, takže moje plány najít si práci na cestu nakonec nevyšly.

Nebyla jsem důsledná, ale třeba to ještě přijde.

Vím, že třeba v Řecku, Španělsku a Portugalsku bych měla klienty na masáže, ale kdoví, jestli se tam dostaneme. Takže mám našetřeno na každý měsíc zhruba 20 tisíc, plus jsme vyrazily o dva měsíce později, takže vlastně víc. Počítala jsem peníze podle toho, kolik utrácíme na našich výletech. Nejvíc sežere nafta, jinak je to velmi skromný. A hlavně já jsem skromná. Dětem dopřeju všechno, ale nepotřebuju mít nejlepší kalhoty a značkovou bundu, důležitý je, že se mi to líbí, je v tom teplo, nebo se to dobře nosí.

Co nejhoršího se ti na cestě s dodávkou stalo?

Nejhoršího to, že jsem skončila v Řecku viset na útesu, když se úplně nepovedlo zorganizovat opravu auta ke vší spokojenosti. Přestala mi fungovat jednička, nedalo se na ni rozjet. Auto kopec nevyjelo a my jsme zůstaly trčet v prudkém kopci. Věděla jsem, že musím trošku scouvat, což není s dodávkou takový komfort jako s osobákem. Neodhadla jsem zatáčku v couvání a skončila zadníma kolama na konci skály bez svodidel. Bylo to nepříjemný a já jsem jednala jako největší kráva.

Vyděšená, vystresovaná, nechtěla jsem tam nechat auto stát. Nevím, na co jsem si hrála, ale Káče jsem vysvětlila, že musí vystoupit, vzít psa a já buď z padající dodávky vyskočím a auto spadne ze srázu, anebo to vyjedeme. Bylo to divný, ale naštěstí to dopadlo dobře.

No, to je teda dobrej adrenalin.

Stál nade mnou můj anděl strážný a já mu slibuju, že to už neudělám. Vím, že příště tam tu dodávku nechám a půjdu klidně i 200 km pěšky. A ne, nefungovala mi ani ruční brzda, kdyby tě to napadlo. Nevím, proč jsem si nedala něco za kola nebo se bála vypnout auto, asi aby neposkočilo, nevím. Prostě jsem jednala blbě a bylo to strašně nepříjemný.

A na co naopak vzpomínáš nejraději?

Na všechny ty věci, kdy někam přijedeš a víš, že je ti tam dobře. Viděli jsme medvědy z auta, byla jsem šťastná, když nám přes cestu jdou oběma směry kozy. Jsem nadšena z každý mandarinky, kterou dostanu od babičky u cesty. Z lidí, z vnímání, nejradši vzpomínám na všechno. Když pak projíždím fotky, přiblble se usmívám. Můžu říct, že vzpomínek je hodně a dost se mi to motá.

Kdybys měla svoje rozhodnutí vydat se na rok pryč s dodávkou charakterizovat jen dvěma větami, jaká slova by v nich byla a jaké by bylo poselství?

Největším důvodem, proč jezdím, je moje dcera. Chci jí ukázat, že v životě nejsou jen slova musíš, nesmíš, ale hlavně, že můžeš. A chci jí ukázat, jakej je život, když jsi svobodná.

Co bys doporučila těm, kdo chtějí udělat podobný krok? Kde začít? Na co se připravit?

To je strašně těžký. Určitě vzít si papír a napsat si, co od toho chceš. Na jak dlouho jet, jestli v zimě, v létě, kolik vás bude, jestli potřebuješ vodu, kam chcete jezdit... Taky bych doporučila, aby se lidi koukli, jak vypadají obytná auta, jak vypadají udělané obytňáky, originál vestavby, aby si všechno osahali. Ať si auto nejdřív půjčí, ať se v tom prostoru chvíli pohybují. Každý má jiné potřeby. Musíš vědět, jestli chceš jezdit do kempu, nebo být free. Musíš mít solar nebo elektřinu, nebo vědět, že budeš bez ní.

Třeba já nepotřebuju chemický záchod a nemyslím si, že jsme prasata. Ale každej je jinej a někdo může říct, že by bez záchodu a sprchy nikam nejel. My se koupeme v řekách a moři, občas, když už to jinak nejde, jdeme do kempu. Vždycky jsme jely na dlouhou cestu v létě a v zimě to zvládneš i v dodávce.

Musíš si všechno dobře rozmyslet a vědět, co potřebuješ, a všechno zohlednit. A určitě bych doporučila spojit se s lidmi, kteří dodávkou jezdí a mají ji. Čím starší auto člověk koupí, tím víc se o něj musí starat. Když koupíš nové auto, tohle odpadá. Já jsem se naučila to zvládat sama a zvládají to i holky s vrtačkou. Navíc když si auto uděláš sám, máš k němu jiný vztah. Sice bych asi za ty prachy, co jsem do toho dala, měla novej obytňák. Ale to jsem já.

Je lepší postupně sbírat zkušenosti, nebo do toho prostě skočit po hlavě?

Asi po hlavě. Čím víc zkušeností sbíráš, tím víc jsi zmatenější. Je třeba vědět, co od auta chceš, a jít si za svým.

Když se ti po cestě stane problém, jak reaguješ? Jak ho řešíš? Kdo ti pomáhá, máš kamaráda na telefonu, nebo se obrátíš na místní?

Mám kamarády na telefonu, to je první věc. Někdy nemáš internet a musíš jít za někým, kdo je zrovna kolem. Nejdřív konzultuju problém s někým v Čechách, následně jdu za místními a říkám, co se mi stalo. Ale místní si často všimnou sami a vždycky rádi pomůžou.

Šílená jsem, nezodpovědná ne. Šílená jsem a zůstanu, nikdy jsem nechtěla bejt normální. A jsem taky šílený introvert. Ale když je mi už někdo blízký, dala bych za něj ruku do ohně.

S každou nehodou jsem přišla k novým lidem a nějaká rodina si nás adoptovala. Někdo se nás vždycky ujme. Nechci říct, že se na problémy těším, ale to, co se nám zatím stalo, nás přivedlo k lidem, kteří nám ukázali zemi úplně jinak, než kdybychom tam jeli jako turisti. A to je moje nejlepší zjištění na cestách. Nikdy nás nikdo nikde nenechal ve štychu.

Tím se vracíme zase k těm servisům. Musela jsi určitě problém řešit i v cizině. Jaký je v tom rozdíl?

Rozdíl mezi českým a zahraničním servisem je obrovský. V cizině si tě vždycky vezmou k autu, neexistuje, že odejdeš, pak se vrátíš a je hotovo. Všechno ti vždycky ukazujou, konzultujou. Funguje to jinak než u nás. A pro mě je to velké poučení.

Bojíš se něčeho?

Bojím se něčeho furt. Parkovat, vyparkovávat, bojím se, že nevyjedu z úzké uličky, že na vytáčení zatáček mám dlouhé auto, bojím se, že narazím na most, který neprojedu, neotočím se, že zapadnu a nikdo tam nebude. Bojím se furt. Bojím se, že jsem v jednosměrce. Ale to člověk nesmí řešit, protože kdybys to řešil, sedíš doma na prdeli.

Rozhodně se ale nebojím, že by mi někdo nepomohl. Stejně jako u nás, všude jsou doktoři, opravny, lékárny, obchody, všechno, co potřebuješ. A to ani neumím tak dobře anglicky. Umím od všeho trochu. Rozmluvila jsem se, až když jsem si řekla, že jsem takovej Vietnamec v cizí zemi. Místního vždycky potěší, když umíš pár jejich slovíček.

Kam všude se chcete při vaší cestě podívat?

Původně jsme chtěly objet půl Evropy. Ale nafta je drahá. Nejvíc času chceme strávit v Turecku, ty jsi mě nalomila s Gruzií. Je to ale jiné, když jsi sama s holkou. Kdybych našla někoho, kdo se k nám připojí, byla bych vděčná. Po Vánocích asi vyrazíme přes Řecko na návštěvu rodiny do Albánie, pak do Itálie a v plánu je dát si na měsíc Sardinii bez lidí, nebo Španělsko. Ale to už chci jezdit trajektama. Chtěla jsem Maroko, ale máme psa a štěně a tam dost řeší testy. Nechci riskovat, že bych o psy přišla.

Podle čeho plánuješ, pokud plánuješ? Politická situace není zrovna všude nejlepší, nafta je drahá, co rozhoduje?

Nafta rozhoduje. Já neplánuju, nenávidím lidi, co mají napsané body, a musí je objet. Odjedu, nepřemejšlím, mám bod zapíchlý v mapě. Většinou první den ujedu 700 až 800 km, tam stavím. A pak popojedu někam, kde je řeka nebo hezká příroda. Tam to dva dny dejchám, pomalu mi přichází můj přírodní mozek a začínám vymýšlet, kam pojedeme dál. Takže neplánuju, jen země a lidi, pokud tam nějaký máme. Plánuju jen, když se vracím do stejné země, začít tam, kde jsem vloni skončila.

Dost kličkuju, plán nemám a nejsem moc ekonomická. Jedeme prostě na zážitky. Od doby, co existujou hnědé cedule s nápisama, nemusíš mít plán J. Jezdím podle hnědých cedulí. Mám základní plán, kam dojet, nebo kde se pohybovat, ale jinak ne. Tady v Turecku a Řecku milujeme kamení (Lenka myslí vykopávky a rozvaliny starých chrámů, Turecko i Řecko jsou jich plné). Mám ráda, když můžu ze skály volat pokřiky a rozesmívat tím mojí dceru, když v mém podání zažívá řecké báje...

Co tě cestování v dodávce naučilo? A je něco, co ti vzalo? Anebo jen dalo?

Naučilo mě být ještě skromnější, než jsem. Zjistila jsem, že v životě nepotřebuju mít spoustu zbytečných věcí a krámů, které máme doma. Jsem šetrná k přírodě. Naučilo mě to, že když jsem sama s dcerou mimo systémový záhul, rozumíme si mnohem víc. To neznamená, že se nehádáme jako koně, to se hádáme furt. Obě jsem ženský, máme jiné názory a obě jsme introverti. Naučilo mě to skromnosti, úctě k přírodě a k naší zemi. Všechno se mění a civilizuje, ale na druhou stranu vidět syrovou přírodu a zažít babičky v šátcích a děduly na traktorech a divoké oslíky, to je něco.

Jaké další plány máte? A co je tvůj sen?

Můj sen je vychovat děti tak, aby byly schopné pro život, měly mě rády a jednou se na mě nekoukaly jako na mámu, co na ně neměla čas. Aby pochopily, že co jsem v životě dělala, jsem dělala hlavně pro ně.

A jaký mám v životě plány? Že rok na cestě nějakou dobu nezažijeme, minimálně než Kačka vyleze ze základky, pokud se nerozhodneme pro komunitní nebo domácí vzdělávání.
Chceme zkoumat jednotlivé zemičky. Těšíme se na Makedonii, Černou Horu, chybí mi ještě kus Řecka, neprojela jsem pořádně Bulharsko a Rumunsko, chtěla bych i Maďarsko, Slovensko, kde jsem se navíc narodila, A pomalu se začít vydávat v létě na sever. Protože tam je život zase úplně jinej. Nejdřív musím projet teplo, abych se v létě odhodlala jet někam, kde vedro není.

Plánujete na cestě slavit Vánoce?

Vánoce, jasně, a to dokonce dvakrát. Budeme dělat stromeček, protože všude v pravoslavných zemích děti donutily rodiče slavit Vánoce jako v západních zemích. Domluvily jsme se s Kačkou, že si koupíme a vyrobíme dárečky. Kačka už ví, že já jsem Ježíšek a vždycky jsem byla Ježíšek…Takže to dáme a těšíme se na to.

Pokud můžu dát vzkaz ženskejm, co jsou samy, pak bych jim jen chtěla říct, aby se nebály a šly do toho, protože všude jsou doktoři, lékárny a lidi, který vám pomůžou.

Jen nevím, jak to bude zvládat prostřední syn, který je s přítelkyní a bude s ní. Ten totiž ten náš nepovedenej vztah odnesl vlastně nejvíc. Miluju všechny svoje děti, ale tenhle to má těžký.

A není možný, že tě tahle cesta posune tak daleko, že se prostě už do Čech nevrátíš? K čemu to směřuje? Nechceš zůstat někde venku? Co ale pak děti, dům, Kačka? Myslíte na to?

Ono to bylo jinak. Když jsem vypadla na měsíc, tak jsem se tam už poohlížela po nemovitosti, chtěla jsem zůstat v Chorvatsku a měla vymyšlenej fotbalovej projekt. Ale můj bývalý partner by nám dělal problémy. Takže mám sen mít na stará kolena malý domeček u moře. Děti tím vždycky zlobím a říkám jim, že mi ho jednou budou muset pořídit za to všechno, co jsem pro ně udělala.

Ale umím si sama sebe představit jako starou bábu s hromadou psů a koček, která vám bude vařit lektvary a dělat rehabilitaci zvířatům. A asi nikdy nedospěju, ale říkám si, že musím přestat dělat přiblblý ksichty a vyplazovat na lidi jazyk. Bude mi 50. Tahle cesta je i můj dárek k padesátinám, tím jsem si to obhájila.

Asi si umím i představit žít v Turecku, Řecku, asi i Chorvatsku, Španělsku a Portugalsku. Tam bych si asi dokázala všude vydělat, tedy v Turecku fyzioterapií ne. Ale myšlenky teď trochu opadají. Náš dům není nafukovací a prostřední syn zatím vypadá, že chce bydlet s náma, tak se chci posunout dál od Prahy, koupit pozemek a postavit dřevostavbu. K tomu tě přece pořád lákám… Postavit si to společně.

Existuje určitě dost lidí (znám to sama z mého způsobu života), kteří tě označí za nezodpovědnou, šílenou apod. A samozřejmě, stejný je i počet těch, kdo ti fandí a obdivují tě. Jak to vidíš ty? Jsi šílená? :D

Šílená jsem, nezodpovědná ne. Šílená jsem a zůstanu, nikdy jsem nechtěla bejt normální. A jsem taky šílený introvert. Ale když je mi už někdo blízký, dala bych za něj ruku do ohně. Lidi, který mi to nepřejou, ty jsem za těch pár let vyselektovala. Zjistila jsem, že ani nejsem schopná moc cestovat s nějakým parťákem, neumím s lidma bejt dlouho a sdílet jejich životy. Snažím se přizpůsobit, ale dlouho to nevydržím.

Jsem člověk, který neumí být vedle nikoho moc dlouho a ani na jednom místě. Všechny nakonec pošlu do háje. Přišla jsem o strašně moc lidí, kteří mi na mě řekli svůj názor, mně se to nelíbilo a pustila jsem je k vodě. Zjistila jsem, že tyhle čistky jsou občas v životě potřeba…

Vím, že mám hodně lidí, kteří mi fandí. Moje rodina, všichni v práci. Rodičům jsem to řekla 14 dní před cestou, protože jsem se bála, ale nakonec mě strašně podpořili. Tady v Turecku prožívají všechno, co se ve světě děje, stejně jako my a jsou s těmi, kdo teď trpí. Vidím tu vlajky do půl žerdi za všechny v Gaze i v Izraeli, kdo trpí, a jsou tu z toho lidi smutní. I proto padly moje plány a vrátila jsem se k bezpečnému Turecku.

Co by sis nejvíc přála?

Chlapa. Asi bych ještě fakt chtěla nějakýho parťáka. Ale po mně jdou vždycky mladý kluci a mně bude 50 a neumím to nějak překousnout. Žít 15 let s někým, koho miluješ, na mně zanechalo stopy. Asi bych někoho chtěla potkat, ale je to těžký. Já bych chtěla romantiku. A když tohle někomu řeknu, tak se rozesměje. Takže budu asi ta bába s kočkou na hrbě.

Myslíš, že cestovat jako dvě holky (máma a dcera) je normální, netradiční, super… zvládáte to?

Když to nezkusíš, tak to nezjistíš. Není to nic neobvyklého a vím, že jsem inspirovala spoustu ženských, co si nakonec sedly samy za volant a vyrazily se svými dětmi. No netradiční je to určitě, ale u mě to není způsobeno tím, že bych to chtěla, ale tím, že jsem sama. Takže, chlapi, jsem skvělá, umím vydělávat prachy, jsem nekonfliktní, přizpůsobivá, když mě někdo neštve, jsem vtipná, chytrá, hubená a nejsem zas tak ošklivá, si myslím… A ne, to není inzerát! J

Považuješ sama sebe za cestovatelku? A co a kdo tě vlastně inspiruje?

Už se považuju za cestovatelku, ale nějak dlouho mi to trvalo. Vloni jsem si říkala, že jsem toho už docela dost projela, dneska musím říct, že jsem sjezdila většinu zemí Evropy a zářezů na pažbě mám už hodně. Považuju se za cestovatelku a myslím, že jednou vezmeme bágl a budeme lítat přes kontinent. Dodávka je zatím level, že to chceme.

A pokud můžu dát vzkaz ženskejm, co jsou samy, pak bych jim jen chtěla říct, aby se nebály a šly do toho, protože všude jsou doktoři, lékárny a lidi, který vám pomůžou.

Otázky pro Kačku, 10 let

Jak ses na mámu poprvé koukala, když ti řekla, že byste mohly vypadnout na rok ze školy a jet na výlet dodávkou?

No jako byla jsem šťastná, ale zároveň jsem byla rozrušená, že budu špatná ve škole a že budu mít velký problémy se školou.

A jaká byla tvoje reakce?

Skákala jsem a řvala jsem jupí, ale taky jsem čekala, jestli nám to paní ředitelka dovolí.

Co ti cestování dává?

Mám z toho dobrý pocity, protože se toho můžu víc naučit než v Česku. V jiných zemích je víc kamení (opět reference na vykopávky, poznámka autorky), větší hrady a víc zřícenin, je tam moře, víc rostlin, víc ovoce, všeho je víc než v Česku. U nás nejsou ani citrony. Česko je pro mě nudný, ostatní země mě víc baví a můžu v nich zažít víc věcí. A hlavně můžu chodit jinudy, nejen stejnou cestou jako doma. Doma jsem pořád na jednom místě a dělám totéž.

Nebojíš se, že nebudeš zvládat školu? Nebo že přijdeš o kámoše? Není to pro tebe těžký být od nich tak daleko? Nezávidí ti kamarádky? Co tomu říkaly, když jsi řekla, že si dáš na rok pauzu od školy. Je to asi sen každýho dítěte…?

Bojím se, že mi škola nepůjde a nebudu stíhat učit se na přezkoušení, který budu mít za tři měsíce, abych mohla buď jet s mámou dál, nebo zpátky, abych všechno dohnala. Kámoši, to je v pohodě, nebojím se, že o ně přijdu, ani mi moc nechybí, protože jsem s nima pořád v kontaktu přes WhatsApp. Nejsem smutná, protože si se všema píšu, jen jeden kámoš ze třídy mi to fakt nepřál.

Jediný, kdo mi řekl, že se mám, že odjíždím, byly moje dvě nejlepší kamarádky ze školy. Nezáviděly mi to, spíš mi přály to, že jedu pryč k moři.

Skoro to vypadá, že nejlepší kámoška je máma. Rozumíte si?

Jako rozumíme si, ale to neznamená, že se nehádáme, ale jsem na ni docela dost ošklivá a odmítám se učit tak, jak by máma chtěla. A jako kámošku ji necítím, je to máma.

Pohádáte se někdy na cestě?

Hádáme se často. Vždycky někam jedeme a smějeme se, ale pak se pohádáme, nebavíme se, nejvíc se hádáme proto, že jsem pořád na telefonu.

Čím tě máma štve? Není na tebe moc střelená?

Asi ani ne. Není na mě moc střelená. Kdyby máma nebyla střelená, nebyla by s ní zábava.

Co tě na cestování baví?

Že se můžu koupat, můžu se naučit víc věcí a můžu víc věcí prozkoumat, nejvíc mě baví vykopávky a paláce – řecká a turecká historie.

Je něco, co bys chtěla jinak?

Chtěla bych přestat být závislá na telefonu, protože se mi pak hůř dělá škola. A taky bych chtěla, abychom nemuseli pořád být se psy v autě. Je to proto, že jsme v Turecku, kde jsou muslimové, a ti, když se modlí, nesmí akceptovat psy v domě.

A máš už třeba teď svůj cestovatelský sen? Co bys chtěla jednou dělat?

Sen zatím nemám, ale cestovat bych chtěla, až budu starší. Ale máma sny má. Chtěla by se podívat do Maroka a objet Evropu. Chtěla bych být kadeřnice, ale spousta lidí, které znám, mi to vymlouvá. Mámě by se zase líbilo, abych byla veterinářka. To bych taky chtěla, protože mám ráda zvířata. Takže něco z toho.

Tvůj nejlepší a nejhorší zážitek s mámou v dodávce?

Nejlepší asi nemám, protože všechny jsou super.

Nejhorší mám dva, první v Portugalsku, kde jsme šly po dlouhém molu k moři. Ono to nebylo ani tak molo, ale spíš prkna položená na písku. A všude byly hřebíky, které nebyly v písku vidět. Máma chtěla, abych si nandala boty, ale já jsem ji zase neposlechla a skrznaskrz jsem si propíchla nohu. Mamka mě pak musela nést a dlouho jsme to léčily.

A můj úplně nejhorší zážitek, kdy jsem se bála, že tam umřeme, to bylo, když nám nefungovalo auto. Daly jsme ho do opravny, ale asi to neudělali správně. Auto se nám pak zaseklo v serpentině, kde nebyla svodidla, ale jen sráz dolů. To jsem se strašně bála, i když mamka říkala, že by z auta v případě nebezpečí vyskočila.

Oběma holkám přejeme hodně štěstí a šťastnou cestu za snem.

Reklama

foto: se svolením Lenky Ciznerové, zdroj: Autorský článek