Veronika Chadimová: Tržiště Cokoliv

Nikdo se nervózně rozhlížel po prostoru. Jeho stresové přešlapování připomínalo amatérskou sambu. Svýma pronikavě mělkýma očima těkal po jednotlivých stáncích. Marně se snažil z dálky rozpoznat jejich rozmanitý sortiment. Na tržišti Cokoliv měl Nikdo důležitý úkol. Nebyl ani tak důležitý pro ostatní, ale pro něj byl vskutku naprosto důležitý. Potřeboval totiž všechno. Proč Nikdo potřeboval všechno? Nikdo potřeboval všechno, aby se z něj mohl stát konečně Někdo. Ale jak mám získat všechno? Kde mám začít? Pomůže mi někdo? Už nemůžu být Nikdo, to je ubíjející. Někdo se ze mě musí stát dnes, i kdybych měl na tržišti Cokoliv položit svůj bohatý plytký život.

Myšlenky Nikomu nedopřávaly klid, ba ani minutu ticha v hlavě. Takhle to dál nešlo. Opravdu to všechno potřeboval, možná víc, než by si Nikdo kdy dokázal připustit. Už byl téměř odhodlaný vstoupit do organizovaného chaosu tržiště Cokoliv, když mu pohled spočinul na výjimečně malinkatém muži. 

Pomalu k němu přistoupil blíž. Upřeně hleděl do těch hlubokých, ale nevýrazných očí. Pečlivě skenoval každičký mužův kousek, jako by se snažil prohlédnout skrz. Mužovu hlavu zdobily uhlazeně rozcuchané vlasy s nespočtem sponek a bůhví jakých jiných dekorací. Krk měl samý náhrdelník, každý naprosto neobyčejně všední. Na všech prstech se pyšnily zlaté a platinové prsteny, doplňované blýskavým lakem na nehty. Oblečení? Muž byl oblečen vskutku výstředně. Ležérně formální blazer rámoval jeho osvalená, mohutná ramena, která se v kontrastu s jeho výškou zdála obrovská. Kalhoty měl zmačkané, s nažehlenými puky. Ten muž měl opravdu všechno, co by kdokoliv mohl mít na sobě. Nikdo si nervózně odkašlal a tichým hlasem pronesl směrem k postavě:

„Kdo jsi, neznámý příteli?“

„Já jsem Konzum,“ odpověděl muž se značnou nonšalancí v hlase a nepatrně, ale prokazatelně se pousmál.

„Konzum? Zvláštní jméno. Tak neobyčejně obyčejné.“

„Ano, to jsem já. Sám svým pánem, k vašim službám.“

Nikdo nevěřícně zakroutil hlavou. Netušil, že by někoho takového mohl vůbec někdy potkat. Jemně natáhl svou ruku a potřesením potvrdil mužovu existenci.

„Omlouvám se, ale nedá mi to. Proč, proč to všechno?“ zeptal se se značnou zvědavostí v hlase.

„To je moje poslání. Já musím získat všechno. Musím být neustále zahlcován novými věcmi. Mým cílem je mít všechno. Mým cílem je být všechno.“

„Tak to bys mi mohl pomoct. Už mě nebaví být Nikdo. Nebaví mě přežívat. Chci žít, chci být Někdo. Pomoz mi tu sehnat všechno. Prosím.“

„Proč máš pocit, že k tomu potřebuješ všechno?“

Nikdo se s frustrovaným výrazem ve tváři odmlčel. Nevěděl, jak odpovědět, přestože pravda byla bolestně jasná. Nevěděl, jakými slovy přivést ten pohlcující a štěstí vysávající pocit chronické prázdnoty k životu.

„Nevím, co mám dělat. Vždy jsem v životě dosáhl toho, co jsem si mohl jen představit. Mám milující ženu, dvě úžasné děti a dům svých snů. Konečně jsem si mohl dovolit sporťák, po kterém jsem už od dětství toužil. Celý můj mizerný život jsem obklopen přáteli, kteří mne zasypávají podporou, ale já se přesto cítím sám. Jsem prázdný, úplně bez života.“

Konzum vše se zájmem poslouchal. Jako by vše kolem Nikoho rázem utichlo, okolím se nesl jen cinkavý zvuk jeho zlatých šperků.

„Jestli ti mám pomoc, rozveď to.“

„Jsi tyran,“ povzdechl si Nikdo.

„To mě moc mrzí; rozveď to,“ odpověděl Konzum nonšalantně.

„Nemám chuť žít. Ať si pořídím cokoliv, ať dosáhnu čehokoliv, nic nedokáže naplnit tu prázdnou jámu uvnitř mě. Jediným duševním vlastnictvím jsou emoce, které se mění den co den. Jsem ztracen uprostřed chaosu, jako bych nemohl dýchat. Ač se snažím sebevíc, žádné auto nebo člověk mi nedokáže vynahradit tu dokonalou hřejivou radost ze života. Všechno je moje poslední možnost, jinak...“

„Jinak...?“

„Jinak si hned po příchodu domů hodím mašli ve sklepě.“

„Radikální řešení. Dobře, pomůžu ti, ale bude to drahé. Nejdřív zaplať.“

„Kolik?“ zeptal se Nikdo.

„Tolik,“ pokývl Konzum a napřáhl svou dlaň na znamení požadavku.

„Tolik? To je moc. Nemohl bych zaplatit trochu míň?“

„Trochu míň na všechno nestačí. Všechno stojí tolik, ber, nebo nech být.“

„Ach dobře. Tady máš. Snad je to tolik.“

Nikdo si opatrně sáhl do skryté kapsy jeho designové džínové bundy. Hotovost nosil i po kapsách koženkových kalhot, ale tu nejdůležitější z nich pečlivě hlídal precizně střižený denim.

Konzumova dlaň se pod váhou hotovosti jemně prohnula. Všechny ty nablýskané bankovky vytvořily na mužově tváři jemný zářivý úsměv.

„Právě jste si zajistil mé cenné služby. Nezaslechl jsem však vaše jméno.“

„Protože žádné nemám. Nebo vlastně mám, jsem Nikdo.“

„Nikdo? Zvláštní jméno.“

„Konzum taky není úplně všední.“

„Svatá pravda, příteli. Můžeme?“

Konzum hlavou pokynul směrem k Nikomu a společně vykročili vstříc chaosu uspořádaného tržiště.

První stánek oplýval bohatě chudou výzdobou. Nikde žádné cedule, o bannerech si mohl člověk nechat jen zdát. Ovšem jeho výzdoba spočívala v geniální jednoduchosti. Stovky poházených knih kolem přiměřeně velkého stánku jen dodávaly na důležitosti jeho složitého sortimentu. Tak složitého, že ho potřeboval úplně každý. Malé dítko, dospělý i stařec... každý zde našel to, co potřeboval. Jakmile dvojice došla blíže k podivnému místu, spatřila filozofovu tvář, jež už dávno věděla o jejich příchodu. Proč? Dozvěděl se to ve svém zboží.

„Jak vám mohu pomoci, pánové? Ale Konzume, tebe jsem dlouho neviděl. Sháníš další? Mám tu pro tebe nové zboží, nebudeš litovat.“

Filozof si jedním letmým pohybem sundal své brýle s černými obroučkami. Jeho tmavě hnědé oči se bez tlustých dioptrických skel zdály mnohem menší. Laškovným pohledem lákal potenciální zákazníky k nákupu, zatímco se rukáv jeho košile s fleky od inkoustu a kávy opíral o nejnovější vydání. Čím delší bylo ticho, tím nervózněji si prohraboval své havraní vlasy, až shodil na zem svůj plátěný baret.

„Zdravím, filozofe, mělo mi dojít, že o nás víš. Taky jistě víš, že já vždy sháním něco nového, ještě aby ne. Ale teď tu nejsem kvůli sobě, ačkoliv bych ocenil, kdybys mi něco schoval pod pult. Nicméně, tady Nikdo hledá všechno, že jo?“ Konzum svou silnou paží jemně ale rázně postrčil Nikoho do popředí rozhovoru.

„A-ano. Slyšel jsem, že se zde na tržišti dá sehnat všechno. Máte všechno?“

„To si sakra piš, že jo. Jen se rozhlédni kolem, copak všechno nevidíš?“ zatvářil se podrážděně filozof. Jak si Nikdo mohl dovolit zpochybňovat jeho vědění?

„Prosím, jen se rozhlédni.“

Ač se Nikdo snažil zrakem skenovat každý milimetr čtvereční filozofova sortimentu, nic z toho se mu nejevilo jako jeho vysněné všechno. Jeho police a vitríny byly plné těch nejchytřejších knih.

„Ale vždyť máte jen encyklopedie, to přece není všechno.“

„Ty si dovoluješ pochybovat o mém zboží? Vždyť vědění a informace je všechno. A nemám jen tak obyčejné, každá má svůj význam. Na, podívej se,“ dořekl a vrazil Nikomu do rukou tři vybrané encyklopedie. Každá z knih byla vázaná v kůži. Vůně starého papíru se táhla metry daleko. A opravdu; každá z nich byla jedinečná. V těchto encyklopediích neexistovalo jednotné něco, každá vyprávěla příběh o tom svém.

„Oh, děkuji. A-ale, co to je? Vy opravdu máte encyklopedii jen o vesmíru? A kvantové fyzice? A... co to vidím... vy máte dokonce encyklopedii o portugalské kuchyni? Jak je to možné?“

„Říkal jsem ti, že mám všechno. S mými knihami budeš vědět všechno. O to přece jde, ne?“

„Ne tak úplně. Já potřebuji získat všechno. A ačkoliv se vaše nabídka zdá sebevíc lákavá, mám pocit, že to není pro mě to pravé. Dovolte mi jen jednu otázku. Kolik vaše knihy stojí?“

„Přesně sto informací, hochu.“

„Informací?“

„Informací. Musím se ujistit, že zákazník je mého vědění hoden. Můj zákazník, fakta jeho pánem. Ber, nebo nech být.“

„Sto informací nemám,“ prohlásil smutně Nikdo, jehož ramena poraženecky klesla podél těla.

„Tak to se nedomluvíme. Odveď ho odsud, než mi odradí další klienty, Konzume.“

Konzum jen souhlasně přikývl a konejšivým gestem vyzval Nikoho opět k chůzi.

Jakmile se dvojice, byť o metr, vzdálila od toho nenápadně důležitého stánku, jejich pozornost upoutalo další místo plné jedinečnosti. Ovšem něco na tomto stánku nebylo v pořádku. Neoplýval dekoracemi, netvořily se u něj dlouhé fronty, dokonce nenabízel žádné relativně běžné zboží.

Místo decentního prodavače na dvojici již z dálky nepřátelsky hleděl neupravený, robustní a zlostný otrokář. Zprvu se ke stánku ani nechtěli přibližovat, však nutná potřeba zjistit to temné tajemství stánku byla silnější. Nikdo se strachem v očích popošel blíž k otrokáři. Na mužově tváři se ve vteřině mihnul úlisný úsměv.

„Vítej, máš zájem o moje zboží?“ zeptal se tichým výhružným hlasem.

„Zdravím. Jaké zboží? Žádné nevidím.“

„Níž se podívej,“ zahuhlal kuřáckým hlasem.

Každé slovo, které otrokář vypustil z úst, bylo doprovázeno nepříjemným zápachem levného rumu a červených Marlboro cigaret. Jeho dech byl jen třešničkou na dortu jeho ohavné image. Mužovo mohutné tělo zakrýval kdysi bílý nátělník, jenž se schovával pod děravou sametovou košilí. Z náprsní kapsy mu koukaly zmuchlané bankovky a u pásku krokodýlích kalhot se pyšnil zkrvavený obušek.

„Neváhej, nemám na tebe celý den. Podívej se níž.“

Nikdo tak udělal. Jakmile jeho pohled sjel pod úroveň prodejního pultu, v jeho očích se blýskla nevyslovitelná hrůza. Otrokář pod pultem uchovával desítky velkých stísněných klecí. Ovšem samotné klece nebyly tak zneklidňující jako jejich obsah. V každé z nich se vyčerpaně krčil jeden člověk. Vyhublý, unavený, na pokraji sil.

„Co to má do prdele být? Co jste zač?“ Znechucenost v hlase Nikdo nijak neskrýval.

„Jsem otrokář, tohle je moje práce. Zaslechl jsem, že hledáš všechno. Já mám všechno. Copak jsi slepý?“

„To asi jsem. Všechno nevidím, jen jednu zrůdu za pultem a spoustu nevinných lidí. Proč je proboha držíte v klecích?“

„Protože moc je pro mě všechno. Mít moc nad ostatními, rozkazovat, velet jim. Moc rozhodovat o jejich bídných životech takovým způsobem, že je mohu prodat zámožným. To je pro mě všechno. Takže, dohodneme se?“ Šibalsky mrknul a napřáhl dlaň na znamení dohody směrem k Nikomu.

„S vámi bych si nedohodl ani vlastní pohřeb. Který, když se tak rozhlížím, čeká všechny ty vaše oběti. Žádnou dohodu nenabídnu, jen přání.“

„A to zní?“

„Shnijte v pekle.“

Rozčileně si odfrkl Nikdo a s tichým Konzumem se rychle odebrali dál.

„Konzume, jak mám najít všechno? Pro každého je všechno něco jiného. Nemám šanci.“

„Jen počkej, jsme teprve na začátku.“

„No nazdar.“

Konzum se nad úsečnou poznámkou jen pousmál a vedl nic netušícího človíčka do samotného centra tržiště.

Třetí stánek byl snad nejvyzdobenější ze všech ostatních. Stěny byly posety stovkami nablýskaných bankovek nejrůznějších hodnot.  Pult byl oblepený třpytivými kamínky a uprostřed se pyšnila gigantická platinová pokladna. Tam by se snad vešly všechny bankovky na světě. Když Nikdo s Konzumem přistoupili k tomu lákavému stánku blíž, uviděli menšího, zato osvaleného muže s úsměvem od ucha k uchu. Nejzajímavější byl na něm jeho oblek – nebyl totiž z hedvábí, sametu, či byť obyčejné bavlny. Ne, jeho oděv tvořily stovky a stovky bankovek nemalé hodnoty. Jeho sako pokrývaly americké stodolarové bankovky a knoflíčky byly pokryty malými diamanty všech možných a nemožných karátů. Kalhoty se skládaly z arabských dirhamů, zlatých vláken a nablýskaných bankovek evropských eur. Onen muž neměl jen spoustu peněz, onen muž byl spoustou peněz.

„Myslíš, že on je ten pravý?“ Nikdo nepatrně kývnul směrem ke Konzumu.

„Je jen jeden důvod, jak to zjistit,“ odpověděl konzum a na potvrzení jeho odpovědi pokrčil rameny.

„Ehm... Zdravím. Poslyšte, myslím, že vy byste mi mohl pomoct. Já sháním totiž všechno. Máte všechno?“ polkl nervózně Nikdo a vyčkával na odpověď.

„No jasně, mladej, není problém. Mám tu všechno, od půjček na auto, přes pojistky, a dokonce i hypotéku na rodinnej barák s úrokem 17 %. Tak co to bude?“

„K-kolik procent?! To jste asi spadnul z tý vaší kasy na hlavu, ne? Zbláznil jste se? Jak tím můžete zaručit lidem všechno, včetně klidu na duši, že za blbou Hondu dají všechny úspory?“

„No o tom to právě je, mladej. Pro mě jsou všechno peníze. Ale žádné obyčejné. Pro mě jsou všechno peníze druhých. Tak bereš?“

„Jak s tím můžete spát?“

„Jako dítě, synku, jako dítě. Tak se domluvíme na nějaký půjčce? Vsadím se, že barák ti už dosluhuje, nechtěl bys novej?“

„No, abych pravdu řekl... Ne, to je pitomost! Celej ten váš stánek je pitomost! Tady nebudu, sbohem. Konzume, jdeme!“ Nikdo rozhořčeně rozhodil rukama a odtáhl překvapeného Konzuma s sebou.

Cesta tržištěm byla výjimečně tichá. Každý jen mlčky pochodoval a hleděl si na špičky bot. Už to vypadalo, že budou ticho po celou dobu výpravy, vtom Nikdo pocítil takový divný a neobyčejný chlad. Jako by v něm rázem zemřela veškerá radost.

„Cítíš to?“

„Co jako?“

„To... ten smutek...“

„Když už o tom mluvíš, něco tu vážně nesedí. Jdeme,“ řekl Konzum a táhl nerozhodného Nikoho s sebou k poslednímu stánku.

Poslední stánek se zdál ze všech nejopuštěnější. Prostory kolem zely prázdnotou. Kam by jen oko dohlédlo, nikde ani živáčka. Naopak, vše se zahalovalo do jakési ponuré mlhy, jako by zde už ani nevládl život. Nejzvláštnější byl ovšem sám prodavač. Čím blíže dvojice postupovala, tím hlubší deprese padala na jejich znavené hlavy. Když došli až k samotnému stánku, naskytl se jim pohled na tajemného muže v kápi se zakrytým sortimentem, který zahaloval černý závěs.

„Už jsem myslel, že nikdy nepřijdete. Málem jsem vám šel naproti,“ zachraptil muž a nechutně strašidelným úsměvem pokývnul směrem k Nikomu.

„J-já... máte všechno?“

„Samozřejmě, že mám. Vždyť já řídím všechno. Starám se, aby každý konec na světě našel své uplatnění. No jen si račte vybrat, určitě pro vás něco najdeme,“ pronesl tiše a teatrálním trhnutím odhodil závěs.

Nikdo nemohl uvěřit svým očím. Za mužovými zády stály vyskládány stovky rakví a uren. Ovšem něco na nich nesedělo, každá z nich měla na sobě různá čísla.

„No doprdele…“ zašeptal si sám pro sebe Konzum.

„Jak se to...Proč jste to... Co jste zač? Co jsou ta čísla?“

„Klid, pánové, vše vysvětlím. Vpravo mám rakve s lety tři až patnáct, přímo za mnou jsou rakve od šestnácti až do čtyřiceti let a po mé levici najdeme zbytek. Ale kdo by chtěl žít tak dlouho, nemám pravdu? No nic. Jo a ty urny, to je teprve hit. Urny jsou zde pouze s hodinami do vašeho skonu, ať tu nemusíte strašit několik let.“

„Co jsi sakra zač?!“ vyjekl už frustrovaně Nikdo.

„Ach, mé způsoby, ani jsem se nepředstavil. Smrt, jméno mé.“

„Tak tohle jsem fakt nečekal,“ vydechl Konzum šokovaně.

„Tak jak, pánové? Tohle není muzeum, buď se dohodněte teď, nebo si pro odpověď jednou přijdu sám. Ovšem nedozvíte se to až do poslední minuty vašeho života. Tak co bude?“ Smrt podrážděně pozvedl tón hlasu stejně jako pravé obočí.

„Já... já ještě nechci umřít.“

„Všichni jednou umřou, mladej. Výhoda je ta, že ty si teď můžeš vybrat datum.“

„Asi, asi se nedohodneme. Nechci, abyste mě jen tak překvapil během mé nuzné existence, ale tohoto stresu se milerád vzdám. Sbohem, Bůh stůj při vás.“

„My se už vidět nemusíme, ale Boha do toho netahej,“ procedil Smrt skrz ostré zuby a mlčky pozoroval dvě mizející záda v dáli.

„Co teď, Konzume? Prošli jsme celé tržiště, ale všechno nikde. Co je špatně?“

„Víš, někdy prostě někomu není souzeno najít všechno. Promiň, že jsem selhal, i já mám někdy svoje nedostatky,“ povzdechl si Konzum.

„Pojďme k pokladně, déle to tu nevydržím, když můj úkol ztroskotal,“ pobídl Konzuma Nikdo a tiše se vydali k závěrečné pokladně.

„Takže zase nic? Konzume, hledáš na blbých místech,“ prohodil posměšně muž za kasou. Nikdo se pomalu podíval a přejel očima po celém mužovu zevnějšku. Takového člověka ještě nikdy neviděl. Tak vysoký, ale přesto hubený. Tak starý, až mladík vedle něj vypadá jako batole.

„Slyšel jsem, že hledáte všechno,“ vytrhl Nikoho z přemýšlení muž.

„To je pravda, pane... Jak se vlastně jmenujete?“

„Říkejte mi On. A možná bych pro tebe něco měl.“

„Za kolik?“

„Tolik.“

„Tak málo? To je skoro zdarma,“ radoval se Nikdo.

„No počkej, počkej, něco za něco. Já ti dám všechno, když ty mi řekneš svoje nejhlubší tajemství.“

„Jaké tajemství?“

„Ty víš moc dobře, o jakém tajemství mluvím.“

Nikdo nervózně polkl. Nebyl připraven sdílet svou nejhlubší hanbu a touhu zároveň.

Jen mu to řekni, nemáš co ztratit. Nic nemáš, jsi jen ubohá nula, která by se měla hodně rychle zvednout a vykonat to, co by všem ulehčilo život. Tak dělej, udělej to. Všichni tě neustále jen opouští, copak to nevidíš? Udělej to, ukonči svou mizernou existenci! Bez tebe všem bude líp.

Nikomu se pod tlakem jeho vnitřního hlasu draly slzy na povrch. Nemohl to vše stále zvládat sám, věděl, že to nedokáže. Jakmile jeho rty navštívila již čtvrtá slza, rázným odkašláním sebral kuráž a s odevzdaným pohledem se podíval na Něj.

„Vážně to chcete vědět?“

„Ano.“

„Fajn. Vše začalo mnohem dříve, už když mi bylo čtrnáct. Tehdy jsem se trápil vším možným, týral jsem své tělo hladem, jizvami a spáleninami od cigaret. Nechtěl jsem tu být, příliš mě to bolelo. Vždy jsem chtěl zemřít, ale v jednom období byla touha po smrti tak vysoká, až jsem se každý druhý den snažil před spánkem sám udusit polštářem. Probrečel jsem celou noc, když se nevyvedlo, po každém selhání jsem si připadal jako nula. Spokojený?“

„Ty jsi ale utrápená duše. Tak čistá a zároveň prohnilá. Tak nedotčená, a přesto tolik poraněná. Jsi jako já, jen mladší.“

„No dobrá, ale co to všechno?“

„Díváš se na něj.“

Nikdo párkrát zamrkal, aby odehnal počáteční šok, a nevěřícně koukal na prázdné místo před sebou.

„Kde to je?“

„Tady.“

„Kde tady?“

„Přímo před tebou.“

„A-ale, tam je nic...“

„Přesně tak. Zamyslíš-li se, ty vlastně všechno máš. Jsi tak zajištěný po všech stránkách, a přesto by sis sáhl na svůj život. To všechno, co potřebuješ, je nic.“

„Nic?“

„Přesně tak, nic. Mé nic je také zdarma, má pouze emoční hodnotu každého z nás. Mé nic by přežilo, i kdyby se všichni filozofové, otrokáři, miliardáři a smrt spojili v jedno.“

„Takže, předáte mi ho?“

„Už se stalo.“

„Opravdu?“

„Přece bych vám teď v ničem nelhal, pane Někdo.“

„Řekl-řekl jste Někdo?“

„Je to snad vaše jméno. Nebo snad ne?“

foto: Freepik, zdroj: Autorský článek