„Všichni věříme, že to, co vidíme právě dnes kolem sebe, je přesně to, jak bude svět napořád. To je chyba, kterou lidé dělali po celou historii. Chybí nám schopnost vnímat třetí dimenzi – čas. A uvědomit si, že všechno se mění. Byla tu před námi spousta skvělých civilizací, ale ani jedna z nich nevyřešila problém trvalého přežití.“
To prohlásil v seriálu České televize Příběhy civilizací norský dobrodruh, archeolog a antropolog Thor Heyerdahl. Heyerdahl zemřel už před jedenácti lety. My ale slýcháme od chytrých lidí podobné úvahy obzvlášť v dnešní době stále častěji. „Nic tragického se neděje, jen si musíme uvědomit svoji situaci a adaptovat se.“
Volíme úředníky, nebo kašpary
Nám se ale nechce. Někteří na potřeby adaptace naroubovávají různé další změny společnosti, které vůbec nevedou k lepšímu životu. A taky nejsou nové. Je ohrožena naše prosperita, jakkoliv neúplná a nezahrnující všechny, a naše svoboda, jakkoliv nedokonalá a neustále rozmělňovaná novými individuálními požadavky.
Na světě již brzy nebude místo, kde se nebudete muset sami sebe zeptat: Kdo jsem a co s tím udělám?
To, co je jisté, je současně nejvíce varující. Jako společnost potřebujeme ve svém čele lidi inteligentní, odvážné, schopné přemýšlet v souvislostech a spojovat rozdílné zájmy. My si ale volíme buď úředníky bez představivosti a ducha, nebo marketingové kašpary, kteří sice dokáží získat pozornost, a tudíž i úspěch ve volbách, ale nemají ani charakter, ani schopnosti po těch volbách společnost řídit, či dokonce vést.
Nebezpečí pro budoucnost
Největším nebezpečím pro naši budoucnost jsme kromě oněch námi volených mamlasů my sami. Respektive zlo v nás. Nenechme se mýlit. Až na výjimky máme každý svoji temnou komnatu. A prostředí či okolnosti ji jednou dokážou otevřít. A my se tak o sobě dozvíme něco velmi nepěkného. V klidných dobách to jsou maličkosti: nedodržíme slovo v běžné pracovní záležitosti, zalžeme partnerovi o vlastním chování na večírku, nepomůžeme někomu, i když bychom mohli. Však on to nějak zvládne sám.
Pak se za to stydíme a snažíme se svoje chování napravit. Jenže my nežijeme v klidné době. Zlo se děje v dojezdové vzdálenosti na východ od nás a někteří Evropané omlouvají bestiální násilí tím, že jde o regulérní politický boj. Český Hobitín je stále jakoby mimo toto dění, ale to je jen iluze. Stejná iluze jako celá naše strategie přežití, která spočívá v tom, že se přikrčíme a počkáme.
Dočkáme se tak jen toho, že ono zlo v nás vyleze ven. U někoho dříve, u jiného později. Trochu citlivější lidé už ale podle mě cítí, že se společnost začíná chovat jinak než před takovými deseti lety. Že roste počet rodin, které nemají na středoevropský sociální standard, je zároveň fakt. Tomu pocitu, který se postupně mění na fakt, můžou ti úspěšnější z nás čelit tím, že se budou více uzavírat do svých bublin či přemýšlet, kam se přestěhovat. Před onou temnou komnatou ve svém srdci a myšlení ale neutečou, protože na světě již brzy nebude místo, kde se nebudete muset sami sebe zeptat: Kdo jsem a co s tím udělám?
Vstoupit do zápasu?
Čím dřív skončí doba útěků od řešení problémů, tím lépe. Je možné to zabalit a tancovat dál na nejvyšší palubě lodi, která se sice ještě nepotápí, ale ztratila cíl, a tedy i směr. Proto ten úspěch virtuálních světů a různých „rádobyduchovních“ učení. Je to jen jiná podoba onoho pověstného pštrosího strkání hlavy do písku.
Ztěžujeme si, že máme špatné vůdce. A nehledáme obyčejnou odvahu každý sám u sebe. Po třiceti letech se nepřátelé svobody znovu odvážili a zkoušejí, jak nám na ní záleží. Zatím to vypadá, že moc ne. Nevěřím, že tomu tak je, jen se nám nechce do toho zápasu vstoupit, stále čekáme a doufáme, že to někdo udělá za nás. Jenže v tom je právě krása i nebezpečí života ve svobodě. Že za nás nikdo nic neudělá a nikdo nám nic nedá zadarmo.
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Autorský článek