S nenápadným lupnutím vypadla z platíčka růžová pilulka. Arlena ji uchopila palcem a ukazováčkem a vložila si ji pod jazyk. Pak se posadila do ušáku a nasadila si brýle.
„Co sis vzala?“ zeptal se Arleny její otec.
„Radost. Jdu si prohlížet fotky.“
„Zase ve virtuální realitě? Nechceš si normálně prolistovat album?“
„To bych musela hledat. A teď je všude zmatek, jako každý rok.“
Marcela Kadlecová
"Psaní je pro mě příležitostí zkazit život vymyšleným hrdinům namísto sama sobě. Ráda situuji příběhy do opuštěných a nehezkých míst a příliš mě nebaví šťastné konce, přesto je pro mě psaní jedním velkým růžovým obláčkem. Každá povídka je pro mě výzva, zejména proto, že tento žánr vyžaduje, aby pointa příběhu vyplynula již po pár stránkách a pokud možno zřetelně. Baví mě i tvoření delších textů, protože ty se na rozdíl od povídek mohou odehrávat i na více opuštěných a nehezkých místech zároveň."
Dalimil uznal, že v tom má jeho dcera pravdu. Všude na podlaze se povalovaly kousky balícího papíru, mezi nimi jehličí, sem tam kousek obalu od čokolády. Z okenního skla se odlepovala samolepka s motivem kapra a paprsky slunce dopadaly na stůl obložený jídlem a alkoholem. Uprostřed pochutin se skvěl vánoční dárek pro Arlenina manžela Maxe – velká krabice tablet Feels. Od každého druhu několik platíček. Pilulky radosti byly růžové, dojetí fialové, láska zářivě červená. Nechyběla samozřejmě ani béžová tolerance.
Drobná čtrnáctiletá Luna, dcera Maxe a Arleny, se posadila ke stolu naproti dědovi Dalimilovi.
„Tobě se nelíbí, že to bereme, viď?“
„Nelíbí,“ zavrtěl svojí prošedivělou hlavou Dalimil.
Z rohu pokoje se ozval Arlenin upřímný smích. Její rozzářené oči Max ani Luna neviděli kvůli brýlím, které měla nasazené. Dalimil přitom přejížděl hroty vidličky po talíři, přestože už dávno dojedl. Luna vykulila na Dalimila svoje velké modré oči, které ho vždycky tak dojímaly.
„Už je to léty prověřená věc, dědo, nikomu to neubližuje.“
„Ale za nás…“
„Už je to tady zase. Za nás… za vás bylo všechno lepší, viď?“ Luna si povzdechla, „asi si budu muset kvůli tobě vzít další toleranci.“
Dalimil si všiml, že Luna sevřela obě ruce pevně v pěst a zaryla si nehty do dlaní. Napadlo ho, že vnučce asi pěkně lezl na nervy.
„Kolik toho normálně bereš?“
„Jenom občas radost.“
„Chtěl jsem jen říct, že za nás jsme prožívali všechny tyhle… emoce sami. Sami od sebe. Když jsi něco necítila, tak sis to nemusela vzít v pilulce.“
„Takže když ti někdo lezl na nervy, tak ti prostě lezl na nervy. To muselo být hrozný. Podívej se na to tak, že máme tyhle Vánoce pěknou atmosféru. A to hlavně díky Feels.“
V platíčku tolerance zbývala jediná tableta.
„Copak ty by sis, Luno, jednou chtěla vzít někoho, kdo by tě miloval jen proto, že si před tím vzal několik pilulí lásky?“
„Hlavně, že by mě miloval,“ pokrčila Luna rameny a nasadila si brýle, jako předtím její matka, „promiň, dědo, teď bych si chtěla pustit nějaký film. To k Vánocům přece patřilo i za vás.“
„Co si pouštíš?“ zeptal se rezignovaně Dalimil.
„Život je krásný, z roku 1946 nebo tak nějak,“ zamumlala Luna, „zatím je to hrozná nuda. Ale počkat…“
Luna zapila douškem coly pilulku fialového dojetí.
„To snad nemyslíš vážně,“ vybuchl Dalimil, „to už se bez toho nepodíváš ani na film?“
„Chci si ho užít,“ namítla dívka.
„Ale jak poznáš, jestli je ten film opravdu dobrý?“
„To je jedno, hlavně že budu dojatá. Vždyť co jinýho od vánočního filmu chceš.“
„To by sis to rovnou mohla vzít a koukat třeba do zapnutý pračky. Copak tobě nezáleží na tom, jestli tě dojme příběh, nebo ta fialová sračka…“
„Tati!“ rozštěkla se Arlena, „jsou Vánoce.“
„Je mi jedno,“ procedil mezi zuby Dalimil, „že to berete ty a Max, ale proč to dáváte malé?“
„Ona už není malá, tati.“
„A tohle už nejsou Vánoce.“
Dalimil schoval hlavu do dlaní. Arlena si k němu však obratem přisedla a položila mu ruku kolem ramen. Dalimila téměř zašimraly na tváři její zářivě rudé vlasy. Už dlouho ho rozčilovalo, že je nosí tak výrazné. Připadala mu krásná a zajímavá i bez nich.
„Už za vás přece byly léky, které pomáhaly s psychikou,“ ubezpečovala ho, „sedativa, antidepresiva…“
„Víno, extáze, heroin… Hnusy to byly, stejně jako ty vaše Feels.“
„Právě že naopak! Co jsou Feels na trhu, spotřeba drog klesá. Alkoholu taky. Rozvodů ubylo… Prostě mi řekni, čemu to vadí.“
„Všechno je to falešný, copak tomu nerozumíš?“
„Nevznikají emoce náhodou v mozku? Nervový synapse a tak? A k tomu všemu jsou jistě zapotřebí chemické látky, ne? Ty, který máme všichni přirozeně v těle. Takže i přirozený emoce jsou přece založený na chemii. Feels jsou akorát stejný – nebo asi spíš podobný – látky koncentrovaný do tabletky. Jdu si dát vaječňák, chceš taky?“
Arlena si odsunula židli a ponechala otce stále s hlavou v dlaních.
„City přece nevznikají jen v mozku!“ zavolal Dalimil za dcerou.
„A kde teda?“ zahulákala nazpět pobaveně Arlena, „v srdci?“
„V duši přece…“ zašeptal Dalimil.
„V duši?“ ozval se Dalimilovi za rameny hurónský Maxův smích, „duši přece ještě při žádný pitvě nenašli.“
Max si poplácal otylé břicho, utřel si ruce do ubrousku a ten pohodil na stůl před Dalimila.
Dalimil odešel do pokoje pro hosty, kde během návštěvy u mladých přespával. Posadil se na postel, zíral na písek za oknem a vzpomínal. Vzpomínal na černočernou štědrovečerní oblohu, na níž jako malý chlapec vyhlížel Ježíškovy sáně. Na půlnoční v kostele a na posezení se sousedy nad punčem, které se neodehrávalo virtuálně, ale na živo. Vzpomínal na vůni hřebíčku, jímž voněly vlasy dívky, která ten punč prodávala ve stánku.
Pomyslel si, zda by si přece jen neměl vzít trochu radosti. A potom Dalimil učinil rozhodnutí.
Když si o několik hodin později byl zcela jist, že Max, Arlena i Luna tvrdě spí, vydal se do obývacího pokoje a otevřel krabici Feels. Bral do rukou plato po platu a vymačkával z něj tabletu po tabletě. Všechny sesypal do hmoždíře, který stál na Arlenině kuchyňské lince jako dekorace. Pak se dal do drcení. Jemný prášek zářil všemi barvami. Dalimil vytáhl z lednice láhev vaječného koňaku, kterou dcera se zetěm odpoledne načali, a nalil si ho plnou sklenici, do níž pomalu po lžičkách zamíchal všechen barevný prášek z hmoždíře. Napříč žlutou a hustou tekutinou se rozzářily duhové paprsky.
„Na zdraví, na lásku, na dojetí, na radost, na toleranci…“ vybídl Dalimil sebe sama a zhluboka si přihnul. Nechutná to vůbec špatně, pomyslel si, a hned na to se napil znovu. Prázdná sklenice mu vypadla z ruky, Dalimil se zhroutil na stůl. Cítil, jak se mu v žilách rozléhá radost, která ho dojímá ještě víc než ty vlasy vonící po hřebíčku, cítil, jak najednou všem blízkým rozumí, jak miluje Lunu, Arlenu a vlastně i Maxe, vnímal všemi smysly nádheru vánoční noci a tohle všechno bylo tak krásné a tak falešné, že to bylo opravdovější než všechno skutečné, co prožil předtím. Vnímal, jak se mu zavírají oči.
Na dně sklenice zářila poslední, napůl rozdrcená fialová tableta.
Reklama
foto: Zdroj: Midjourney, zdroj: Autorský článek