Je to už dlouho od chvíle, kdy jsem naposledy slyšela mámu. Ležela v nemocnici a měla prasklé srdce. Tak mi to jako laikovi vysvětlil její chirurg. Já byla sedm tisíc kilometrů daleko a nekonečné hodiny jsem čekala, jak dopadne operace. Na tu chvíli, kdy mi pak na messengeru klikla od sestry zpráva “máma umřela”, na tu nezapomenu nikdy. Od té doby mám taky prasklé srdce a nevím jistě, jak a kdy se zahojí.
Není jediný den, kdy na mámu nemyslím. Někdy je to večer, když v noci ležím v posteli a přemýšlím, jestli je vlastně pryč, nebo je pořád nějakým způsobem se mnou a jestli ji ještě někdy uvidím. Když se mi v životě stane cokoliv zásadního, automaticky vytahuji telefon a chci jí zavolat, pak je to pokaždé stejná rána, když mi dojde, že ten telefon už nikdo nezvedne. Přes den se často cítím provinile, třeba když se směju nebo jsem šťastná. Jak můžu cítit takové emoce, jako je radost a štěstí, když mi umřela máma? Pomalu začínám chápat, proč mají některé národy nařízený smutek, truchlí třeba rok a vážou se k tomu jisté zvyky a nařízení. Pak se člověk takhle provinile cítit ani nemůže, protože má smích prostě zakázaný.
Ale pojďme od začátku. První tři dny byly asi nejzvláštnější. Žila jsem v takové mlze, vlastně si ty dny ani moc nepamatuji. Vím, že jsem neměla chuť jíst a v noci jsem nemohla spát, viděla jsem mámu na operačním sále, celou bílou s modrými rty, a to byla noční můra, kterou jsem vůbec nezvládla vytlačit z hlavy.
A najednou jsem viděla mámu, jak sedí naproti mně, doslova se řeže a plácá se do kolen. Přišlo by jí tak vtipné, jak její dcery pár hodin před pohřbem flákají do urny, u toho se smějí a samy dělají pitomé vtipy.
Takže jsem usínala v kuchyni, když mi prostě z únavy klesla hlava na mramorovou linku, a takhle mě ráno nacházel přítel po cestě do práce. Od té doby, co jsem v jednu ráno dostala tu smutnou zprávu, jsem nebrečela. Měla jsem pocit, že jsem všechny slzy vyplakala během toho nočního záchvatu a už mi vlastně žádné nezbyly. Vlastně jsem začala mít pocit, že necítím vůbec nic. Necítila jsem nic ani po cestě v letadle do Prahy, změna nepřišla ani při plánování pohřbu, naprosto mrtvá uvnitř jsem šla podat výpověď z práce, jediné, co jsem cítila, byla únava. A chuť už ten smutek a stesk mít za sebou.
Moment přijmutí
Budíček z téhle depresivní nicoty přišel ve chvíli, kdy jsme se sestrou, s mým partnerem a s mojí nejlepší kamarádkou odemkli dveře do mámina bytu na Slovensku, kam jsme dorazili třídit věci. První, co jsem začala vnímat, byla typická vůně mámina oblečení. Byt zůstal přesně tak, jak ho nechala ve chvíli, kdy si s rostoucí bolestí v hrudi zavolala sanitku. Na stole čaj, otevřený počítač, na posteli pyžamo. Ještě teď mě bolí srdce. A tady přišel zásadní zvrat. Když jsem v bytě zůstala na chvíli sama, najednou mi to došlo, že to je konec, že máma je mrtvá, že už se nikdy nevrátí.
Nevím, jak dlouho jsem v tom bytě sama brečela, křičela. Seděla jsem na posteli, hladila jsem to naprosto nevkusně barevné pyžamo se vzorem jaguáří srsti a dýchala jsem vůni z polštáře. A přesně tam v tu chvíli přišlo moje smíření s tím, že už nemám dva rodiče, že už nikdy neuslyším její hluboký hlas a ten hlasitý smích.
Bušení do urny
Pohřeb byl krásný a důležitý z toho pohledu, že jsem viděla odlétat popel z hradeb u Svaté Barbory a mohla říct sbohem společně s lidmi, co ji měli rádi. Mnohem zásadnější ale pro mě osobně byla situace pár hodin předtím, kdy jsme se sestrou zjistily, že nevíme, jak otevřít urnu.
A tak jsem seděla s nožem a kladivem u stolu se snídaní a mlátila do té stříbřité plechovky hlava nehlava. A najednou jsem viděla mámu, jak sedí naproti mě, doslova se řeže a plácá se do kolen. Přišlo by jí tak vtipné, jak její dcery pár hodin před pohřbem flákají do urny, u toho se smějí a samy dělají pitomé vtipy. A taky by jí to přišlo hrozně pankáčský. Takhle jsem se rozloučila s mámou já sama. A od té doby cítím, že žiju, i když smutek nikam neodešel, spíš se tak postupně stává mojí součástí.
Teď sedím tady. Není to ještě ani pět měsíců a můj život se od základů proměnil. Přestala jsem kouřit, protože nechci umřít těsně po šedesátce, a taky vím, že by na mě máma byla neskonale pyšná. Skončila jsem v práci a následovala svoje srdce za mužem, kterého miluju. A zároveň jsem překonala strach z neznáma a nového začátku v jiné zemi mezi cizími lidmi. Smrt je teď pořád se mnou, každý den si na ni vzpomenu, na to, jak rychle může přijít a jak s tím nemůžu dělat vůbec nic. Může to znít depresivně, ale já se to snažím brát jako připomínku toho, že ne všechno je tak důležité, abych se z toho musela zbláznit a stresovat. Že je důležité žít, dokud to jde. A doufat, že se s těmi, co už tu nejsou, ale přesto mě každý den inspirují, zase jednou setkám.
Checklist pro truchlící:
- Pořádně se vybrečet, vykřičet, vymlátit
- Vzít si tolik času, kolik potřebuju, a truchlit. Když říkám truchlit, myslím tím prožít si tu situaci, jak potřebuji a jak ji cítím. Nebrat ohledy na to, jak si myslím, že by to mělo vypadat – třeba pořád jen plakat
- Projít si nejen myšlenky, ale i fyzické připomínky člověka, pro kterého truchlím. Zorganizovat a udělat si ve všem pořádek
- Říct sbohem (jakýmkoliv způsobem)
- Najít odvahu vrátit se zpátky do života a cítit radost z toho, že tu jsem
Reklama
foto: Profimedia, zdroj: Autorský článek