„Letos jsem nevydržela ani do desátého,“ přiznala se mi smutně kamarádka. Dostali ji v nákupním centru, kde se to dalo ovšem očekávat. Já osobně jsem si dával pozor a nosil jsem airpody, kam se dalo, stejně mi to nebylo ale nic platné.
Když jsem byl se svým synem na vánočním večírku jeho ragbyového klubu, prvních pár taktů jsem poznal naprosto neomylně. Okamžitě jsem si zakryl uši dlaněmi a utekl jsem do mrazivé noci, ale už bylo pozdě. „Počítá se, když jsem utekl, ještě než začal zpěv?“ pokoušel jsem se najít záchranné stéblo na facebooku. „Ne,“ odtušila kamarádka, což jsem se ale ještě snažil zlehčit tím, že by jakože to ne mohlo znamenat tenhle zásah se nepočítá. „Počkej, takže už jsem down, nebo ještě hraju?“ „Jakože pozdravuj ve Whamhalle,“ poslala mi sarkastický smějící se smajlík.
Poslouchání vánočních písniček většinou zlepšuje v předvánočním období náladu. Někdy je ale potřeba udělat pravý opak a písničkám se vyhnout – což je přesně případ Whamageddonu, hry, která vznikla někdy před 10 lety a jejíž pravidla (či lépe řečeno pravidlo, má jen jedno) jsou až primitivně jednoduchá: v období od 1. do 24. prosince se snažte vyhýbat se písničce Last Christmas od kapely Wham! z roku 1984. Počítá se pouze originální verze písničky, remixů a coverů si můžete užívat do libosti. Ze hry vypadáváte ve chvíli, kdy písničku poznáte, je tedy jedno, že jste slyšeli třeba dva takty. Pokud se tak stane, máte smůlu – byli jste whammed, můžete si na sociální sítě napsat hashtag #whamageddon a doprovodit ho smutnými smajlíky. Další kroky už pak vedou do Whamhally, místa padlých bojovníků, kde se – vzhledem k frekvenci výskytu a popularitě písničky – sejdeme dříve nebo později všichni. Whamageddon se vyhrát nedá, pouze přežít – i když nikdy nevíte, odkud na vás záludné tóny vykouknou, je třeba dodržovat několik základních zásad: vyhýbejte se nákupním centrům, vypínejte reklamy v televizi, a když už se někdy musíte pohybovat po veřejném prostoru, nezapomeňte si nasadit sluchátka.
Ze hry vypadáváte ve chvíli, kdy písničku poznáte, je tedy jedno, že jste slyšeli třeba dva takty. Pokud se tak stane, máte smůlu – byli jste whammed, můžete si na sociální sítě napsat hashtag #whamageddon a doprovodit ho smutnými smajlíky. Další kroky už pak vedou do Whamhally, místa padlých bojovníků, kde se – vzhledem k frekvenci výskytu a popularitě písničky – sejdeme dříve nebo později všichni.
Z původně neškodné hry, kterou vymyslel Thomas Mertz před necelými dvaceti lety pro pár přátel, se stal celosvětový fenomén. Pro drtivou většinu lidí se jedná o neškodnou vánoční hříčku, ovšem někteří to dokážou brát smrtelně vážně. Britský DJ Matt Facer zahrál Last Christmas of Wham! v poločase zápasu fotbalového Northamptonu a na sociálních sítích to schytal: „Myslel jsem si, že bude legrace, když dostanu 7215 lidí do Whamhally najednou,“ směje se DJ Matty. „Místo toho mi začali lidé na Twitteru nadávat, že jsem to jakože dost podělal. Takže se omlouvám všem, komu jsem zkazil Vánoce!“ To samé se podařilo i mně samotnému: postnul jsem na facebook krátké video s hudebním doprovodem Last Christmas, ve kterém jsem začernil úvodní obrazovku, aby to nebylo nápadné. Většina lidí se smála, ale byli také takoví, kteří to brali smrtelně vážně: „Asi by mi to mělo připadat vtipné, ale spíš mě to teda hodně naštvalo,“ psal jeden z mírnějších příspěvků. „Tak tohle je teda ultimátní d**kmove, doufám, že si sám se sebou spokojený a bude se ti dobře spát!“ říkal další. No a do soukromých zpráv mi pak přišlo několik perel tohoto typu:
Mohu ale upozornit, že se mi spalo docela dobře. Těch pár lidí, které jsem letos odeslal do Whamhally, je mi samozřejmě líto a stejně jako DJ Matty se jim upřímně a z celého srdce omlouvám. Nicméně výhodou je i to, že nyní mohou jednu z nejpopulárnějších vánočních písní všech dob poslouchat zcela bez rizika: Last Christmas se v roce 1984 dostalo na 2. příčku žebříčku, v roce 2021 (čili po 37 letech) se dokonce vyšvihlo na místo první. A oni teď můžou taky. A vy taky, pokud už jste tedy dostali zásah. Tak šťastné a veselé!
Reklama
foto: Shutterstock, Zdeněk Strnad, zdroj: Autorský článek