„Práce pro líné holky.“ Tvrdě makat se prý nevyplácí, sítě ovládl trend #lazygirl

Pokud byla předchozí léta kolem roku 2010 desetiletím „girlboss“ neboli trendem žen úspěšných v mužském byznys světě, roky 2020 se stávají desetiletím hnutí „anti-work“, píše v článku magazín Dazed.

Od začátku pandemie v roce 2020 jsme byli svědky rychlého růstu popularity r/antiwork, „subredditu pro ty, kteří chtějí skoncovat s prací“, i Velké rezignace v roce 2021, kdy miliony lidí po celém světě během několika měsíců opustily svá zaměstnání. Diskuse pronikla i do popkultury, Beyoncé nás v písni „Break My Soul“ povzbuzuje, abychom „nechali plavat práci, nechali plavat čas, nechali své řemeslo, uvolnili stres“, a Kim Kardashian v rozhovoru pro Variety nechvalně komentovala, že „v dnešní době nikdo nechce pracovat“.

Nejnovějším pojmem antipracovní kultury je trend „práce líné holky“. Jde v podstatě o nenáročné a nestresující role, kde si můžete udělat tolik přestávek, kolik chcete, a kde na vás nikdo netlačí, abyste pracovali přesčas. „Zdá se, že jde o přehodnocování toho, jakou roli zaujímá práce v našem životě. To se po pandemii covidu projevilo zejména u mladších generací,“ vysvětluje Jack Kellam, vedoucí redaktor progresivního thinktanku Autonomy (který se soustředí mimo jiné na budoucnost práce).

Z pohledu mladých lidí dnes vše nasvědčuje tomu, že tvrdá práce se nevyplácí. Proč se tedy příliš snažit?

Hashtag #lazygirljob má na TikToku mnoho milionů zhlédnutí a obsahuje videa, v nichž se samozvané lenošky chlubí tím, jak snadný je jejich pracovní život. „Všechno, co dělám, je kopírování a vkládání e-mailů, vyřizování 3 až 4 hovorů denně. Beru si dlouhé přestávky, další přestávky a pěkný plat,“ je psáno u jednoho z videí. „Dostávám bombastický plat za to, že s nikým nemluvím, dělám si přestávky, kdy chci, a jsem kancelářský zloduch,“ říká další. V komentářích pak lidé prosí o radu, jak získat svou vlastní práci lenošky.

Není divu, že se tento trend na TikToku rozmohl, protože zejména generace Z má pověst „anti-pracovní generace“. Jsou proslulí tím, že „nesní o práci“. Pouze 49 % příslušníků této skupiny tvrdí, že práce je „ústředním prvkem jejich identity“, zatímco u mileniálů je to 62 %. Není to příliš překvapivé vzhledem k tomu, v jakých podmínkách mladí lidé vyrůstali: ti, kteří se narodili po roce 1997, zažili již dvě recese, viděli rekordní nárůst cen nemovitostí a v současné době prožívají období masové ekonomické úzkosti. Z pohledu mladých lidí dnes vše nasvědčuje tomu, že tvrdá práce se nevyplácí. Proč se tedy příliš snažit?

Je snadné pochopit, proč je tato myšlenka pro mladé lidi stále lákavější, vzhledem k ekonomickým otřesům posledních desetiletí a neochotě vládnoucí třídy smysluplně změnit způsob práce. Neměli bychom se však smířit s tím, že budeme žít a pracovat v současném systému navždy.

Z něčeho žít musíme

Možná nemá smysl tvrdě pracovat, ale pokud nejste pohádkově bohatí, nějak vydělávat musíte. Proto lidé dnes svou práci řeší například „tichým odchodem“, kdy přestanou věnovat práci čas a úsilí navíc, nebo alespoň „minimálními pondělky“, kdy si nechávají nejméně stresující úkoly na pondělí, aby si ulehčili pracovní týden. Nyní je tu další trend – práce pro lenošky.

Teoreticky to zní lákavě, realita je však trochu jiná. „Práce líné holky“ (často administrativního typu), kde se nehraje o nic nebo jen o málo a nikdo si ani nevšimne, když si vezmete čtyřhodinovou pauzu na oběd, by se také dala označit jako „bullshit job“. Tento termín, který vymyslel antropolog David Graeber, označuje „formu placeného zaměstnání, která je tak nesmyslná, zbytečná či škodlivá, že ani zaměstnanec nedokáže ospravedlnit její existenci“.

Připusťme však, že někomu takový přístup nevadí. „Pro ty, kteří investují do jiných důležitých životních okolností, pak může být méně 'naplňující' zaměstnání mnohem menším problémem. Pokud má člověk přístup k potřebnému sociálnímu kapitálu a má dostatek energie na to, aby se věnoval svým zájmům a vášním po práci, pak může být osm hodin denně strávených nad 'blbými' úkoly naprosto snesitelných,“ vysvětluje Kellam. „Pro ostatní to ale může být noční můra.“

„Práce líné holky“ (často administrativního typu), kde se nehraje o nic nebo jen o málo a nikdo si ani nevšimne, když si vezmete čtyřhodinovou pauzu na oběd, by se také dala označit jako „bullshit job“. Tento termín označuje „formu placeného zaměstnání, která je tak nesmyslná, zbytečná či škodlivá, že ani zaměstnanec nedokáže ospravedlnit její existenci“.

Graeber nicméně tvrdí, že vykonávání nesmyslné práce, která slibuje zlepšení duševní pohody, si nakonec svou daň přece jen vybere. „Jak může člověk vůbec mluvit o důstojnosti práce, když má skrytě pocit, že by jeho práce neměla existovat? Jak v něm nemůže vyvolat pocit hlubokého vzteku a odporu?“ píše ve své eseji „On the Phenomenon of Bullshit Jobs“ z roku 2013, kde tento termín poprvé použil. Studie z roku 2021 Graeberovo podezření nakonec potvrdila a zjistila, že pracovníci, kteří věří, že jejich práce nemá smysl, ve velké míře trpí vyšší mírou depresí a úzkosti.

Pocit, že hnije mozek

Gině je 25 let a pracuje na administrativní pozici v charitativní organizaci, což je práce, kterou považuje za typickou „práci líné holky“. „Opravdu to není těžké,“ říká a vysvětluje, že jí často projde, když se fláká, protože má podezření, že její kolegové plně nechápou, co její práce obnáší. Ale přestože je její práce nenáročná, Gina tam je nešťastná a říká, že brzy odejde. „Zdá se, že mám opravdu skvělý džob, protože toho nemusím moc dělat a dostávám za to zaplaceno, tak proč bych měla odcházet? Ale je to příliš depresivní, když se nemusím snažit a nic pro mě nepředstavuje výzvu [...]. Mám pocit, že mi tam hnije mozek,“ říká.

Všechno, co dělám, je kopírování a vkládání e-mailů, vyřizování 3-4 hovorů denně. Beru si dlouhé přestávky, další přestávky a pěkný plat.

Faktem zůstává, že v práci trávíme zhruba třetinu života, a ztrácet tolik času činností, o níž se tajně (nebo otevřeně) domníváte, že je zbytečná, je neuvěřitelně ponižující, a to i v případě, že si děláte dlouhé přestávky nebo se flákáte. „Nemám úplnou svobodu, protože stejně musím být v práci, i když tam nemám co dělat. Můžu navštívit kamarády nebo si jít zaběhat či zaplavat, ale vždycky si s sebou beru notebook pro případ, že by mě o něco požádali, což se občas stává,“ říká Gina a dodává: „Mám pocit, že marním svůj život.“

Lepší zítřky?

Kromě dopadu na duševní zdraví jednotlivců je také možné, že existence nesmyslných zaměstnání nám všem brání v tom, abychom pracovali méně. „Je povzbudivé vidět, že pracovní etika a převládající pocit, že práce je cenná jen pro práci samotnou, je zpochybňována. Ale individuální protest nás moc daleko nedostane,“ říká Kellam. „Na každého člověka, který má to štěstí, že si najde práci 'lenošky' a bude s ní spokojený, připadne mnoho a mnoho dalších, kteří uvíznou na níže postavených, špatně placených, otravných a byrokratizovaných pozicích.“

Myšlenka práce líné dívky tedy není nic radikálního, je to jen romantizace statusu quo. Je snadné pochopit, proč je tato myšlenka pro mladé lidi stále lákavější, vzhledem k ekonomickým otřesům posledních desetiletí a neochotě vládnoucí třídy smysluplně změnit způsob práce. Neměli bychom se však smířit s tím, že budeme žít a pracovat v současném systému navždy.

„Pro spravedlivější řešení, které osvobodí životy nás všech, potřebujeme strukturální změny,“ dodává Kellam. „Od zkrácení pracovní doby a čtyřdenního pracovního týdne po větší ekonomickou jistotu, kterou nabízí nepodmíněný příjem.“ A vzhledem k průlomům v testování čtyřdenního pracovního týdne a plánům na vůbec první zkoušku nepodmíněného příjmu v Anglii, by změna mohla být na obzoru.