Na sociálních sítích jsou lidé omlazení, zeštíhlení, mají zmenšený nos, zvětšené oči, zúženou čelist, vyhlazenou pleť. Zranitelní lidé pak mají pocit, že ostatní jsou na rozdíl od nich téměř dokonalí. Takové prostředí pak může přiživovat úzkost z vlastní ošklivosti.
Dysmorfofobie (Body dysmorphic disorder, BDD) je pokřivené vnímání vlastního těla – člověk v zrcadle nevidí realitu, ale zdeformovanou zrůdu. Trápí se kvůli mírným nebo zcela neexistujícím nedostatkům, nepatrné chybičky vidí v zrcadle jako hrůzné deformity. Úzkost z vlastního vzhledu zažijeme v nějaké formě zřejmě všichni, ale když dysmorfofobie začne omezovat život, je čas navštívit psychiatra.
Lidé, kteří BDD trpí, se zaměřují na různé části těla. Mohou být posedlí svými domněle křivými zuby, flekatou pletí, nadměrným ochlupením nebo jakoukoliv drobnou asymetrií, a přitom vypadají úplně normálně. Na své „nedostatky“ myslí několik hodin denně. Pokud jeden svůj problém vyřeší u dermatologa nebo plastického chirurga, jsou přibližně dvacet minut spokojení a pak si najdou nedostatek další. Kvůli penězům utraceným za vzhled jsou často vnímáni jako jednoduše marniví. V hlavě ale mají peklo.
Peklo, před kterým nelze utéct
Dysmorfofobií trpí Tereza, která se se svým příběhem svěřuje v jedné podpůrné skupině. Vypráví, jak jí už od puberty ničí život posedlost pletí. Celkový vzhled pro ni sice není důležitý – co si vezme na sebe a jak se učeše je jí úplně jedno, ale na svou pleť se soustředí nad rámec běžné a zdravé péče. Bez makeupu není schopná ani zajít do večerky. Svou pleť považuje za příšernou, přestože ji okolí i dermatolog (u kterého je pečená vařená) vnímá jako skvělou. Tereza v zrcadle vidí fleky, vrásky, kruhy pod očima, pigmentové skvrny, pupínky, jizvy, žilky, zvětšené póry, chloupky a další. Každý den, než vyrazí do práce, si hodinu přivstane, aby stihla zamaskovat všechny „vady“. Přes den pak obsedantně kontroluje, zda její makeup zůstal neporušený. Pokud jí začne pod hutným korektorem prosvítat normální kůže, vytáhne naditou kosmetickou taštičku. Když ji náhodou zapomene doma, dostane skoro panický záchvat.
K léčbě dysmorfofobie se používá kognitivně-behaviorální terapie a antidepresiva. Obojí má poměrně velkou úspěšnost ve snižování příznaků, proto, týká-li se tento problém i vás osobně, neváhejte.
V práci to ale Tereza má ještě relativně jednoduché, protože jenom sedí v kanceláři, nijak zvlášť se nezapotí a navíc mají ve firmě záchody, kde je dobře osvícené zrcadlo. Horší je to v „necivilizovaných“ podmínkách. Tereza se vyhýbá činnostem, které by její makeup mohly ohrozit – například nechodí do bazénu, kde by si musela si potopit obličej.
Kvůli pleti se stydí před lidmi, snaží si od nich držet fyzický odstup. Nesnáší, když jí někdo zblízka kouká do obličeje, protože trpí paranoidní představou, že ten člověk detailně studuje její „vady“. A proto má také problém si najít přítele – líbání by totiž mohlo odhalit „nedostatky“ pod make-upem.
Někdy se stane, že se Tereze i přes úzkostlivou péči udělá reálný pupínek – takový, který by trochu rozhodil i normálního člověka. Pro ni je to taková katastrofa, že si neváhá vzít neschopenku a neopouští domov.
Vyhledejte pomoc
Dysmorfofobie má v populaci větší výskyt než anorexie nebo bulimie, trpí jí 25 žen z 1000 (u anorexie jsou to asi 4 ženy z 1000). Zatím se o ní tolik nemluví, přestože je natolik nebezpečná, že může vést k sebevraždě. Přibližně 80 % lidí s tělesnou dysmorfickou poruchou má celoživotní sebevražedné myšlenky a 24 až 28 % se o sebevraždu pokusilo.
Pokud souzníte s následujícími body, měli byste vyhledat odbornou pomoc:
- Každý den maskujete své „nedostatky“ oblečením a líčením.
- Neustále porovnáváte svůj vzhled s ostatními.
- Přes den kontrolujete vzhled v zrcadlech a jiných reflektivních plochách.
- Vyhledáváte opakovaně kosmetické zákroky (invazivní i neinvazivní).
- Opakovaně se fotíte za účelem kontroly vzhledu.
- Mluvíte o svojí „vadě“ příliš často s ostatními.
- Dotýkáte se vnímané vady.
- Často se převlékáte.
- Držíte nezdravé diety a „rýpete“ se v kůži.
- Nadměrně cvičíte či posilujete.
K léčbě této poruchy se používá kognitivně-behaviorální terapie a antidepresiva. Obojí má poměrně velkou úspěšnost ve snižování příznaků, proto, týká-li se tento problém i vás osobně, neváhejte.
Reklama
foto: Midjourney, zdroj: Autorský článek