„Co se tam stalo?“ zeptala se mě ohromná postava usazená na velkých kamenných schodech hlubokým hlasem.
Kolem nás proplouvaly bílé pruhy světla a za tělem té figury sestavené z vesmírné energie se rozkládala obrovská plocha fialovomodrých vln propletených žlutooranžovými nitkami. Nacházeli jsme se v prostorné hale připomínající vnitřek římského Pantheonu a jako můry se drželi u jediného zdroje osvětlení. Já ležela u nohou té ohromnosti zkroucená v kruhovitém patvaru a cítila jsem se tu jako malý obyčejný oblázek vržený do nekonečného a barvami bohatého oceánu.
„V tom baráku začalo hořet,“ spustila jsem, „najednou se z posledního pátýho patra začaly bez jedinýho vysvětlení valit plameny.“
Odvětila jsem mdle a podívala se zamlženým pohledem na své třesoucí se prsty vykukující z usmolených rukávů mikiny. Nedokázala jsem se tomu svítícímu zjevení podívat do tváře. Styděla jsem se.
„Všichni byli natěsnaný v sále v prvním patře,“ dořekla jsem ještě a periferně zahlédla, jak jeho fosforeskující obrys pomalu přikývl.
„A cos teda udělala?“ ptal se dál a z jeho hlasu nečišel ani náznak naštvanosti. Naopak. Byl úplně klidný. Ten tón mi příjemně rozvibroval vnitřek těla, zatímco mi pomalým tempem odkapávaly z očí slzy a pořád jsem se třásla pod vlnami vlastní úzkosti.
„Běžela jsem jim do toho sálu pomoct, protože křičeli. Já byla mezitím celou dobu ve sklepě. Nikdo z nich nevěděl, co dělat,“ vypravovala jsem heslovitě a polkla bolavou bariéru, která mi uvízla v krku.
„A proč jsi vlastně byla ve sklepě, když všichni byli v sále?“ položil mi další otázku zaujatě a já k němu konečně zvedla svůj zrak.
Koukal na mě s mírně nakloněnou hlavou a vyzýval mě k odpovědi něžným úsměvem. Měl krásnou tvář. Ne lidskou, a možná právě o to krásnější. A zářil stejně intenzivně jako ten portál za ním.
Do oválné gigantické hlavy měl vsazené velké přívětivé oči, které připomínaly hladinu přehrady, na níž v noci dosedal měsíc. Pak titěrná ústa a skoro neviditelný nos.
„Já… ani vlastně nevím,“ šeptla jsem zmateně a podívala se znovu na své ruce. Mračila jsem se na hubené prsty a snažila si vybavit, jak jsem se do sklepa původně dostala, ale v mojí paměti se jen kolíbaly pruhy ohně jako dominantní vzpomínky.
„Říkáš, že nikdo z nich tam nevěděl, co dělat. Tys to věděla?“ vyptával se neoblomně dál a sklápěl ke mně hlavu, aby mě tím donutil se od něj neodvracet. Poslechla jsem ho, aniž by tu prosbu nahlas vyslovil. Nebylo těžké s ním ve výsledku udržet oční kontakt. Z jeho očí bylo cejtit něco dávno známého a bezpečného. Nebyl to pohled lidského manipulátora, narcisty nebo tyrana, kteří volně procházeli po Zemi a ničili, co jim přišlo pod ruku. Ne. Byl v nich domov té nejvyšší entity.
„Nějak jo. Prostě to ve mně jen alarmovalo, že je musím dostat všechny ven. Že je musím všechny do jednoho zachránit,“ pokrčila jsem rameny a v jeho pohledu se odrazil náznak porozumění, jako by mě snad opravdu chápal. Jako by předem věděl moji odpověď.
„Kolik jich bylo? Těch lidí?“
„Já ani nevím. Hodně. Desítky? Možná dokonce i stovky. Ten sál byl obrovskej. Nepočítala jsem to. Nepřišlo mi to důležitý,“ mžourala jsem do prázdna a on zase vědoucně přikývl.
„A jak jsi je dostávala ven?“
„Začala jsem na ně volat, že znám cestu. Že vím kudy a že musí přestat panikařit. Někteří mě poslechli hned a nechali se navigovat až k východu. Jiní se spálili cestou a chtěli to vzdát, takže jsem je musela přesvědčovat a motivovat, že to společně zvládnem. A další dokonce zkolabovali, a musela jsem je tahat sama na zádech, nebo holýma rukama až na trávník před domem,“ rozvzpomínala jsem si matně a tělem mi projela vlna bolesti při vzpomínce na tu všechnu námahu. Na ten pal z okolních stěn. Na ten kouř, co mi ucpával plíce a ztěžoval vizi cíle.
„Začátek byl jednodušší,“ pokračovala jsem ve vyprávění a přivírala víčka ve snaze si vybavit ty snímky z minulých událostí, které se mi v mysli promítaly jak nekvalitní záznam na videokameře, „protože jsem měla ještě dost síly. Ale pak, když jsem se furt vracela, oheň byl větší a zrádnější. Tím, jak jsem opakovaně tahala všechny ty těla ven do bezpečí, jsem se dost unavila. Bolely mě nohy i paže. A postupně i všechny svaly. Už jsem nebyla tak rychlá a častokrát mi to zrovna neusnadňovali tím svým protestováním, nebo tím pomalým tempem, kterým mě stahovali k sobě. “
Vydechla jsem trhaně a jednou dlaní si promnula horké čelo. Zem pode mnou byla chladná, ale tělo mi z toho niterného nátlaku vřelo jak při horečce. Podívala jsem se na něj, jak mimicky reaguje, ale tvářil se pořád stejně klidně.
„Vracela ses tam pro ně?“ zopakoval ta stejná slova jako já, i když mě předtím určitě moc dobře slyšel.
„Jo. Nemohla jsem tam ty lidi přece nechat. Musela jsem vydržet!“ prohlásila jsem tvrdě a posadila se, abych obhájila svoje přesvědčení ještě s větší jistotou. Smutně se na mě poté zahleděl, ale ten pocit, že tomu všemu rozumí, neodcházel. Intuice mi říkala, že je na mojí straně i přesto, že mi pokládal tyhle zrádné otázky.
„Ani potom, co tě někteří neposlouchali? Ani po tom, co viděli, jak se tam dřeš, úplně sama, a oni jen stáli a nechali se ještě přemlouvat, abys jim pomohla? Ani tak si je tam nemohla nechat a vracela se pro ně nazpátek?“ pálil do mě jeden dotaz za druhým, ale ne útočně. Ne zle. Spíš, abych se nad tím zamyslela. Abych důkladně rozebrala svoje předešlý konání.
„Jo. Musela jsem se vrátit, protože kdo jinej by to udělal, když ne já?“ hájila jsem se dál pevně, ale pomalu mi docházely hlasivky.
Cítila jsem se jako vybíjející se žárovka, která pomalu doblikává, protože mi docházely argumenty, které by se zastaly mé potřeby zachránit každého bez výjimky. Každého i s vědomím, že mě samotnou to srazí na kolena. Měla jsem v zásobě jenom ty zaběhlé, které jsem mu momentálně omílala pořád dokola, a které mi vždycky přišly dostačující.
„Přesvědčila jsi je? Dostala jsi jen ven všechny?“ zeptal se tvrdě a mě píchlo na hrudníku. Celý tělo mě zamrazilo a musela jsem se od něj zase odvrátit, abych to zpracovala ve svým malým soukromí na zemi.
„Všechny ne… Někteří se se mnou začali rvát a odmítali s nadáváním moji pomoc,“ odpověděla jsem vyhýbavě a vsála svůj popraskaný spodní ret do úst. Držela jsem v sobě navály pláče, který jsem si tolik přála dostat ven, ale přišlo mi, že si ani po tom selhání nezasloužím brečet.
„Ale tys ani tak neutekla, aby ses zachránila, že ne? Pořád si tam s nima zůstávala a snažila se je dostat ven,“ spíš mi oznámil a já jen nepatrně kývla hlavou.
„Jo.“
„A proč?“
„Protože mi na nich záleželo! Protože kdo jinej, když ne já?!“ opakovala jsem pořád tu stejnou frázi dokolečka, jelikož jsem měla pocit, že ji snad ani neslyšel.
„No a přesvědčila si je nakonec?“
„Některý jo, i když mi vzali hodně energie. Byla jsem popálená a zničená, ale ten pocit, když jsem je dostrkala ven, když jsem je vlastní silou odtáhla na svobodu, aby mohli volně dejchat, to mi stačilo k tomu, abych se zase vrátila k těm dalším a pokusila se přesvědčit i je. Každej ten člověk byl pro mě malým vítězstvím,“ na moment jsem se v řeči zasekla a sevřela rty do linky. Věděla jsem, co chce slyšet. Nadechla jsem se tedy a podívala se na něj s nepředstíranou bolestí v obličeji, „ale pár jich tam zůstalo. Ty, co se rvali nejvíc a s kterými jsem se já nechtěla bít nazpět. Ty mě přeprali a ty jsem nezachránila.“
Sklopila jsem pohled poníženě k zemi, abych nemusela čelit odrazu v jeho barevných zrcadlech uprostřed tváře.
„Nechali tě tam ležet,“ připomněl mi, „i když ses jim snažila předtím pomoct, že ano?“
„Jo.“ Popotáhla jsem a držela slzy jen, co se dalo. Hrudník mi žhnul v řezavém sevření.
Měl pravdu. Nechali mě tam.
„Ale vstala jsi,“ navázal zvučněji a já přikývla.
Hned nato se ze mě konečně vydral ten dlouho držený hlasitý vzlyk. Otřásla jsem se v trapnosti, ale on se mi nesmál. Naopak. Nechal mě volně plakat.
„A co potom?“ lítostivě si mě prohlédl a svou velkou rukou mě pohladil po vlasech. Nebylo to, jako by mě hladil člověk. Jen se mi jemně pohnuly pramínky na temeni a zavalilo mě příjemné teplo.
„Ještě jsem se je snažila naposledy najít, abych je odtamtud přece jen dostala.“
„Tomu nerozumím. Klidně by tě tam nechali umřít samotnou a ty bys je chtěla i tak ještě přesvědčit, aby šli s tebou a zachránili se?“ ptal se mě skoro nevěřícně, ale přesto s tím jistým podtónem, jako by předem věděl příčinu mých rozhodnutí.
„Jo.“
„Ale proč?“
„Protože ten pocit, že jsem nezachránila všechny se nedal snýst. Ten pocit, že jsem selhala. Že jsem zklamala,“ brečela jsem a mokré tváře si utírala do promáčené bavlněné látky na zápěstích.
Chtěla jsem ječet z toho, jak se můj smutek cítil příliš velký na to, aby přežil v tak malém útlém těle. Jak se klaustrofobicky chvěl uvnitř a přál si vyjít ven na povrch.
„Takže proto, když si je pak nenašla, jsi ven za ostatními neběžela, že?“ zavrtěla jsem hlavou, protože už jsem se nezmohla na slovo. Dolehlo na mě celé to uvědomění a už jsem nechtěla říct ani kapku z tý hořký pravdy.
„A kam teda? Kam jsi běžela?“ vyzýval mě dál a energie, kterou mě obklopoval, mě nutila ze sebe tlačit slanou vodu víc a víc. Vytahovala ze mě všechno, co jsem do té doby nebyla schopna přiznat ani sama před sebou.
„Do sklepa. Tam, kam jsem vždycky patřila,“ zamumlala jsem, „koukala jsem malým okýnkem na to, jak se všichni objímají. A i když byli pomlácení, byli spokojení. Byli v pořádku. A to mi stačilo.“
„Opravdu?“
„Jo.“
Sešel ze schodů, aby mě obestoupil a ozářil úplně celou jako plachtu lampionu. Připomínalo mi to objetí, které jsem po celou tu dobu tam v tý budově potřebovala. Příjemné, stejně jako nově povlečená postel, do níž můžu ulehat jenom já.
„A nechtěla si přece jen, aby se pro tebe někdo vrátil? Aby se taky někdo pokusil zachránit tebe?“ držela jsem v sobě odpověď takovou silou, že bych byla schopna i omdlít, než tu sobeckost vyslovit. Přimknul se ke mně ještě těsněji a zahalil mě do svého tepla, aby mě k mluvě popostrčil.
„Chtěla,“ šeptla jsem nakonec, „jenomže jsem věděla, že to nikdo neudělá.“
„A proč?“ nepřestával. Nutil mě vyslovit všechna ta fakta uvnitř, co jsem zamkla pod svoji kůži.
„Protože v tu chvíli, kdy byli venku na svobodě, mě už nepotřebovali. A myslím, že byli tak nějak přesvědčení, že jsem jako vždycky v pořádku,“ už jsem nedokázala víc brečet. Bolela mě hlava a měla jsem pocit, že se mi zpod víček už jen valí horká pára.
„A nepřišlo ti to nespravedlivý? Že se pro tebe nikdo nevrátil?“
„Ani ne. Zvykla jsem si na to. Do sklepa za mnou taky před tím nikdo nepřišel,“ zašeptala jsem a jako plyšová hračka bez života ležela v jeho náručí. Plně odevzdaná každému následujícímu doznání.
„Tak proč jsi je tedy pak všechny zachránila, když ani předtím tam pro tebe nikdo nebyl?“ zasáhl mě znovu svými slovy a já s výdechem zavřela oči.
„Protože kdo jinej, když ne já?“ pronesla jsem v tichosti naposledy a on mi položil svou velkou hlavu na tu mou.
Bylo mi příjemně. Bolelo to, ale nikdy mi nebylo příjemněji než v tuhle chvíli s ním.
„Dobře, dítě, a teď mi řekni pravdu,“ spustil a já se malinko uchechtla, jako bych snad do téhle doby před ním lhala, „kdo ti řekl, že do toho sklepa patříš?“
Povzdechla jsem si a jen do nicoty letmo kývla.
„Řekla jsem to já.“
„Nelži.“
„Ale ano. Řekla jsem to já!“ zvýšila jsem hlas a zase oči otevřela.
„Ne!“ odmítal razantně mou upřímnost, „jako první jsi chtěla jít přece do sálu, kde byli všichni. Kde se všichni bavili. Chtěla jsi být s ostatními. Ale ti, co se s tebou prali při tom požáru a co tě tam nechali v ohni klidně bezvládně ležet, to oni tě do toho sklepa vyhnali! Pamatuješ? Ti, co si tvou pomoc nikdy nezasloužili!“
Zdůraznil a já se při té hrozné vzpomínce celá zkřivila. Zase jsem se stočila do klubka a nechala se jím chovat jako nemluvně. Měl pravdu. Chtěla jsem patřit původně do sálu, ale odtamtud mě vyhnali. A tak jsem přijmula temnotu podzemí za svou.
„Na sklep sis od té chvíle kvůli nim zvykla a myslela sis, že tam patříš,“ pokračoval tiše, „a proto ses tam nakonec i po tom všem, co jsi pro ně udělala, vrátila. Bylas jimi přesvědčená, že si nezasloužíš nic víc, než jen shořet uvnitř v tom temným pekle. Upřednostnila jsi všechny před sebou. Dokonce i ty, co by tě nechali bez rozmýšlení pojít. Uvěřila jsi lži, která ti nikdy nenáležela,“ přesvědčoval mě a já se snažila celou tu dobu jeho monologu pochopit, jak je možné, že mě má tak rád. A že mi tak moc rozumí a trpělivě mi naslouchá. Nebyla jsem na to zvyklá, „ale přiznej. Taky jsi v tom sklepě byla proto, že si malou částí sebe doufala, že ty lidi venku ti budou chtít pomoct aspoň tehdy, kdy si za ně položila úplně všechno.“
Mlčela jsem. Přečetl každou část ve mně, která se držela i pod tím nejtěžším zámkem. Nemusela jsem mu to už ani odsouhlasit.
„Ale teď seš tady. Živá a zdravá. Takže kdo tě nakonec zachránil, dítě?“
Nevydala jsem ze sebe nic. Jen jsem dlaněmi přejížděla po kamenné zemi pod sebou, která už byla teplejší a nemrazila. Zahřál ji pro mě.
Nevydala jsem ze sebe nic, protože jsem se za svou odpověď styděla.
„Nevím,“ řekla jsem nakonec.
„Ale víš.“
„Nevím!“ oponovala jsem mu.
„JEN TO ŘEKNI!“ naléhal.
„Já. Zachránila jsem se já sama, protože by to nikdo jinej neudělal!“
V šoku jsem si po tom vlastním výlevu přiložila dlaň na ústa. Bylo hrozné to slyšet takhle nahlas. Celou dobu jsem tajně doufala, že si to jen namlouvám. Ale on i já jsme věděli, že jsem právě pronesla velké finále.
„Přesně tak,“ přitakal, „takže mi řekni… v čem jsi prosím tebe selhala?“
Jeho tón se zase zmírnil a vytáhl si mě k sobě na klín, který byl jak kolébka, v níž usínala batolata. Měkký a domácký.
„Protože jsi možná nezachránila všechny. Nezachránila jsi ty, co za to nikdy nestáli. Ale zachránila jsi ve výsledku to, na čem nejvíc záleželo. Na čem mně nejvíc záleželo. Zachránila jsi sebe. Duši, která pomohla stovkám lidí bez očekávání něčeho nazpátek, a která bude zachraňovat díky tobě dál. Duše, která se bude shánět po těch, co uvízli ve sklepě a co si přejou, aby je někdo jednou taky našel.“
Přitulila jsem se ke svému stvořiteli a v duchu mu děkovala, že mě přesvědčil o tom, že se po svojí cestě na Zemi nemám za co obviňovat. Že jsem neselhala jen proto, že jsem se rozhodla z toho pekla vyjít po svých a nechat ho za sebou i s těmi, co si mě nikdy dostatečně nevážili a co se nepodívali ani za sebe, jestli se vůbec ještě držím na nohou.
Děkovala jsem mu, že mě přesvědčil o tom, že to nejlepší rozhodnutí, které jsem za celou tu dobu života mohla udělat, bylo si pro jednou taky vybrat i sebe, abych v tý temnotě sama nezdechla. Abych se nenechala zahubit lidmi, co byli špatně naprogramovaní na to mě mít rádi, a neprávím, které jsem si nezasloužila.
A proto byl on, můj stvořitel, tím jediným, za kým jsem pak šla, když jsem se z toho sklepa dostala ven. Protože on jediný mě měl bezpodmínečně rád stejným způsobem, jako jsem já bezpodmínečně vytahovala a zachraňovala ty lidi z hořící budovy. To díky němu jsem se z toho sklepa nakonec vysvobodila.
Reklama
foto: Zdeněk Strnad / Midjourney, zdroj: Autorský článek