Bylo by tak krásné, kdyby se lidé v kolektivu k sobě navzájem chovali respektujícím a chápajícím způsobem. Takový stav však obvykle patří jen do říše snů. Šikana je bohužel častý společenský jev i mezi dětmi, nebezpečný ze sociálně-patologického hlediska.
Případ Samuel
Martina z Brna (39 let) vzpomíná na dobu, kdy její syn nastoupil do první třídy základní školy. Byl to takový drobný, citlivý chlapec s diagnostikovaným ADHD a s inteligencí ve vyšším nadprůměru. Navzdory své inteligenci ale ze školy nenosil samé jedničky. Často zapomínal školní pomůcky, při testech dělal chyby z nepozornosti. Prostě typické „adéhádě“.
Problémy se šikanou se poprvé objevily ve třetí třídě. Zatím prý jen takové „kamarádské pošťuchování“, jak znělo vyjádření třídní učitelky. V její prospěch hovoří alespoň to, že se s problémem snažila něco dělat. Ve čtvrté a v páté třídě však šikana přitvrdila. Z pošťuchování se stalo každodenní bití, nadávky a zesměšňování. Samuel ze školy nosil aktovku s vylitým jogurtem, ztrácely se mu školní potřeby a také chuť do školy vůbec chodit. Ráno brečel, že tam nechce, že ho bolí břicho. Martina se tedy obrátila na vedení základní školy.
Samuel si už nepřál, aby problém škola dále řešila – měl pocit, že by to situaci jen zhoršilo.
To si pozvalo na pomoc odbornici z pedagogicko-psychologické poradny, jež jeden den pracovala s celou Samuelovou třídou – výsledkem bylo, že za původce všech problémů byl označen právě Samuel a zmíněná odbornice ve třídě neshledala ani náznaky šikany. Odůvodnění tohoto závěru Martina nedostala. Pro vedení školy tak byl „případ Samuel“ uzavřen, protože dle slov ředitelky „na jejich škole šikana není“. Agresoři tak mohli (a také se tak stalo) ve svém počínání pokračovat bez hrozby postihu. A přitvrdili.
Bolest na těle i na duši
Samuel byl každý den vystaven stupňujícímu se fyzickému i psychickému násilí. To fyzické nechávalo na těle stopy v podobě modřin a škrábanců, psychické se začalo negativně podepisovat na Samuelově duševním stavu. Když ze školy přišel s viditelnými stopami škrcení na krku, Martina se rozhodla jednat a navštívila s ním dětskou praktickou lékařku, které Samuel popsal, jak k modřinám přišel.
Šikanu jako takovou to sice neřešilo, ale alespoň měli oba pocit, že něco proti ní dělají. Samuel si totiž už nepřál, aby problém škola dále řešila – měl pocit, že by to situaci jen zhoršilo. Vzhledem k jeho psychickému stavu se ale Martina raději obrátila na dětského psychiatra, ke kterému Samuel začal pravidelně docházet. Ten mu diagnostikoval posttraumatický stresový syndrom, deprese a úzkosti a nasadil adekvátní farmakologickou léčbu a kognitivní behaviorální terapii.
Nyní je Samuel v 9. třídě a čekají ho přijímací zkoušky na střední školu. Doufá, že se dostane na tu, kterou si sám vybral. Je to pro něj světlo na konci tunelu, ke kterému upírá veškerou svou školní aktivitu.
Šikanu ve škole zažívá až 85 % žáků
Výše popsaný příběh je jeden z mnoha. Před šikanou nelze zavírat oči a tvářit se, že neexistuje. Nebo si myslet, že to vaše dítě nemůže potkat. Typické je pro šikanu záměrné a opakované ubližování jedné konkrétní osobě, případně skupině lidí. Web iRozhlas.cz uvádí, že „podle školní inspekce jde o celospolečenský problém, který se nevyhýbá žádné škole. S fyzickým nebo psychickým ubližováním ve třídě se setkává až 85 % žáků, ukázal průzkum společnosti Scio z roku 2018“.
Obětí šikany bývá dítě, které se neumí nebo nemůže bránit. Zpravidla je odlišné od běžného průměru, ať se to týká intelektu, fyzického vzhledu či chování. V současnosti k tomu nahrává i inkluze, která není ve všech školních zařízeních stoprocentně zvládnutá.
Ministerstvo školství a tělovýchovy České republiky vydalo Metodický pokyn č. j. MSMT-211449/2016 k prevenci a řešení šikany ve školách, který byl v roce 2020 aktualizován. Pokyn má školám pomoci šikaně porozumět a nabízí návod, jak jí předcházet a efektivně na ni reagovat. Nedá se tedy říct, že by stát v tomto ohledu nic nedělal. V mnoha ohledech je ale situace šikanovaného bagatelizována, případně jsou jednotlivé případy zameteny pod koberec – školy si nechtějí kazit reputaci. Anebo možná učitelé ani nevědí, jak se šikanou správně pracovat. Nebo na to nemají čas. Kdo ví...
Jak poznat, že je dítě šikanované
Policie ČR na svém webu uvádí, kdo zpravidla bývá obětí šikany v dětském kolektivu. Bývá to dítě, které se neumí nebo nemůže bránit. Zpravidla je odlišné od běžného průměru, ať se to týká intelektu, fyzického vzhledu či chování. V současnosti k tomu nahrává i inkluze, která není ve všech školních zařízeních stoprocentně zvládnutá. Typickými obětmi šikany jsou děti s PAS nebo ADHD.
Varovným signálem pro rodiče by mělo být, když je dítě zaražené, smutné a o škole nechce mluvit. V důsledku šikany se také může zhoršit školní prospěch dítěte, může si často stěžovat na zdravotní problémy jako bolest břicha či hlavy. Šikana bohužel negativně ovlivňuje psychiku dítěte, které se může propadat do deprese a úzkostí. Některé děti vyhrožují sebevraždou, či se dokonce o ni pokusí.
Pět stadií šikany
Mezi přední české odborníky na šikanu patří PhDr. Michal Kolář, etoped a psychoterapeut. Je autorem knih Bolest šikanování a Skrytý svět šikanování ve školách, zaměřených na první pomoc i prevenci šikany. Podle doktora Koláře je „složité šikanu vůbec zmapovat, což je dáno její skrytostí. Ta je způsobena několikastupňovými mimikry, které chrání šikanování před zraky nepohodlných šťouralů. O drtivé většině šikanování se prostě neví. Zárodečné stupně šikanování zamořují většinu formálních skupin ve školách a výchovných zařízeních, kde se praktikuje tradiční způsob pedagogické práce“, říká.
Zásadní chybou je bezprostřední vyšetřování podezřelých agresorů a konfrontace s jejich oběťmi.
Dr. Kolář rozlišuje pět základních stupňů šikany, přičemž každý stupeň vyžaduje odlišný způsob zásahu. Nejhorší pátý stupeň nápadně připomíná fašistickou totalitu.
První stadium představuje vznik ostrakismu. Jde o mírné, převážně psychické formy násilí, díky kterým se okrajový člen necítí v kolektivu dobře. Je v něm neoblíbený a nepřijímaný. Ostrakismus může přerůst do druhého stadia, v němž nechybí fyzická agrese a přitvrzování manipulace.
Ve třetím stadiu se už vytváří jádro, což je klíčový moment, kdy se rozhoduje o tom, jestli se počáteční stadium přehoupne do stadia pokročilého. Skupina dětí je již rozdělena na podskupiny, které podle bojují o vliv. Vytvoří se zároveň tzv. úderné jádro, které nejvhodnější oběti systematicky šikanuje.
Ve čtvrtém stadiu již většina kolektivu přijímá normy agresorů, jež se stávají nepsaným zákonem. I mírní a umírnění žáci se podle doktora Koláře začínají chovat krutě. Páté stadium pak představuje totalitu neboli dokonalou šikanu, kdy normy agresorů přijímá celý kolektiv.
Proč je těžké šikanu vůbec rozklíčovat
Ve své knize Skrytý svět šikanování ve školách dr. Kolář píše, že „pro toho, kdo se rozhodl poskytnout první pomoc při šikanování, je velmi důležité vědět, co před ním stojí, aby znal léčky a chytáky, které na něj čekají. Musí si být vědom toho, že do skrytého života nemocné skupiny je obtížné proniknout“. Platí to především pro čtvrté a páté stadium šikanování u starších dětí a mládeže.
Lhaní agresorů je velice těžké prokázat. Někteří z nich totiž mají natrénovanou perfektní pohotovost k pružnému a variantnímu lhaní. Do karet jim hrají i případní svědkové jejich činů, kteří drží s nimi. Zásadní chybou je bezprostřední vyšetřování podezřelých agresorů a konfrontace s jejich oběťmi. Kromě toho někteří rodiče agresorů chrání své děti za každou cenu, nebo si nechtějí připustit, že by jejich dítko mohlo chtít někomu vědomě ubližovat. Vina je proto házená na oběť.
Kde hledat pomoc
Není ostudou si o pomoc říct. Pro děti a studenty do 26 let, kteří se staly obětí šikany, existuje Linka bezpečí, která je zcela anonymní a zdarma. Je možné volat kdykoliv na číslo 116 111. Nebo využít chat či e-mail. Chat je k dispozici denně v čase od 9:00 do 13:00 hodin a od 15:00 do 19:00 hodin. Na e-mail je možné čekat odpověď do tří pracovních dnů. Kromě ní je možné se obrátit i na Bílý kruh bezpečí.
Reklama
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek