Na tuto fotografii jste už možná někdy při brouzdání po internetu narazili. Možná jste se pousmáli, možná vás pohoršila. Napadlo vás ale někdy, proč tato a jí podobné ve své době vznikaly? Děti hrající si ve „výběhu“ z pletiva za oknem, leckdy několik pater nad zemí, byly považovány za projev moderní výchovy!
Dnešní doba nabízí nespočet způsobů, jak i nejmenším dětem čerstvý vzduch dopřát – od kočárků přes nosítka a šátky až po odrážedla či první kola. Rodinné domy disponují velkými zahradami, města investují nemalé peníze do výsadby lesoparků a díky automobilům, které se staly „povinnou výbavou“ téměř každé rodiny, dnes během pár chvil dokážeme opustit přeplněná města a dopřát dítěti volnost a pohyb v přírodě.
Reklama
Ve 20. a 30. letech 20. století však byla péče o děti o něco komplikovanější. Pediatr a vědec Dr. Luther Emmett Holt vydal v roce 1884 knihu The Care and Feeding of Children (Krmení a péče o děti), ve které popisuje, že „k obnově a čištění krve je nutný čerstvý vzduch, který je pro zdraví a růst dítěte stejně důležitý jako správná strava. Výsledky jsou vidět téměř ihned – děti mají hlad, zčervenají jim tváře a vykazují známky skvělého zdraví.“ Sám Holt doporučoval umístit košík s miminkem poblíž otevřeného okna. Koho by ale napadlo, že tímto tvrzením dá vzniknout jednomu z nejbizarnějších vynálezů dvacátého století!
Emma se toho nebála
Emma Readová kolem sebe sledovala, jak těžké je starat se o miminka v typických městských výškových budovách, které běžně nemívaly přístup na dvorek. Z obavy o zdraví dětí, ohrožené nedostatkem čerstvého vzduchu, přišla s vynálezem, který měl problém vyřešit. 19. července 1922 podala patentovou přihlášku na „přenosnou klec pro dítě,“ odůvodněnou takto: „Je dobře známo, že v souvislosti s výchovou a řádnou péčí o kojence a malé děti v přeplněných městech vzniká mnoho obtíží, především ze zdravotního hlediska. Tyto děti strádají v důsledku nedostatku čerstvého vzduchu a také absencí pobytu venku.
Děti byly vystaveny nejen dešti a sněhu při náhlé změně počasí, ale především kdykoliv také všudypřítomným holubům, kteří na ně během letu spokojeně vykonávali potřebu.
Proto přicházím s nápadem, který tento problém vyřeší. Do klece, zavěšené na vnější straně budovy tak, aby těsně přiléhala k otevřenému oknu, může být umístěno nemluvně nebo malé dítě, neboť v přeplněných městech, kde jsou domy malé a uspořádané těsně vedle sebe, není možnost správného větrání. Zadní a přední dvorky jsou malé, zatímco ti, kteří žijí v bytech, nemají žádné zařízení, které by dětem a miminkům umožnilo načerpat správný čerstvý vzduch zvenčí.“
Klec měla pevné dno a po stranách byly dráty, které umožňovaly průchod čerstvého vzduchu. Horní část klece byla šikmá a navržená tak, aby se dovnitř nedostal sníh a déšť. Nechyběly ani závěsy, aby miminka mohla nerušeně odpočívat. Děti tak spokojeně podřimovaly nebo si hrály, zatímco byly zavěšeny deset pater nad zemí. Maminky se mezitím v poklidu věnovaly domácím pracím nebo odpočívaly s vědomím, že je jejich dítě v „naprostém bezpečí“.
Nápad se ujal i mezi smetánkou
Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly a přesně tak to bylo i v případě komerčního patentu na dětskou klec. Dítě a otevřené okno zkrátka nejdou dohromady. Dítě a klec tím méně. Ale nápad zavřít dítě do klece a zavěsit jej zvenčí na okno třeba patnáct metrů nad zemí je naprosto nepochopitelný. Stříška, chránící děti před nepříznivým počasím, se nakonec také moc neujala, děti byly vystaveny nejen dešti a sněhu při náhlé změně počasí, ale především kdykoliv také všudypřítomným holubům, kteří na ně během letu spokojeně vykonávali potřebu.
Klícky si zpočátku získávaly příznivce pozvolna, ale ve 30. letech 20. století už se například v Londýně těšily obrovské popularitě. Někteří britští architekti je dokonce začlenili do svých projektů, určených pro střední třídu, jako tzv. balkóny pro miminka.
Tuto prazvláštní vymoženost kupodivu používala i politička a nejdéle sloužící první dáma Spojených států Eleanor Rooseveltová. V roce 1908, tedy ještě předtím, než si Emma Readová nechala dětskou klec patentovat, instalovala podobný aparát u okna svého newyorského domu na East 36th Street. Pravidelně tam ke spánku ukládala své první dítě Annu.
Zmínil to i spisovatel Jan Pootker ve své knize Sara a Eleanor: Příběh Sary Delano Roosevelt a její snachy Eleanor Roosevelt: „Dvaadvacetiletá Eleanor měla drátěnou skříň připevněnou vysoko nad zemí na straně domu, kam nedopadalo žádné sluneční světlo.“ Kdyby všímavý soused, který pravidelně každé ráno slýchával srdceryvný křik, nepohrozil Eleanor, že zavolá Newyorskou společnost pro prevenci krutosti na dětech, nejspíš by tam malá Anna Rooseveltová visela dodnes. Eleanor Rooseveltová se pak vyjádřila, že dětem nikdy moc nerozuměla, a tak pouze poslouchala doporučení lékaře, který jí radil dopřát dítěti čerstvý vzduch a nechat ho vyplakat. Chování rozlíceného souseda ji velmi překvapilo: „Myslela jsem, že jsem moderní matka, a nechat dítě takto ´vyvětrat´ mi přišlo jako geniální nápad.“
Přestože se v dnešní době ve spoustě věcí necháváme historií inspirovat, v tomto máme zřejmě jasno. Některé věci je lepší nechat minulosti.
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek