Lola je bývalá sexuální pracovnice, se kterou jsem se setkala díky organizaci Rozkoš bez Rizika. Na schůzku přišla elegantní a zdravě vypadající žena, s bezchybným vyjadřováním, která vypadala spíše jako manažerka nebo mluvčí technologického giganta. To, že má za sebou takovou minulost, jakou má, by nikoho nenapadlo.
Mám pro vás připraveno několik otázek, ale kdybyste o něčem nechtěla mluvit, prostě to ignorujte. Zajímalo by mě, jestli vám tato práce způsobila nějaké trauma?
Ano, ale traumata jsem začala sbírat už předtím, od dětství. Jako by všechno, co se mi za život stalo, k té práci vedlo.
Jaké jste měla dětství?
Táta byl nepřítomný, nezajímal se. Máma měla dost psychických problémů a já jsem se neměla na koho spolehnout. Naopak, v době, kdy mi bylo 12 nebo 13, se ona začala spoléhat na mě – prohodily jsme si role rodiče a dítěte.
Taky jsem měla mladšího bráchu. Když se narodil, rodiče se o mě nezajímali už vůbec. Vždycky jsem se starala sama o sebe a na nikoho nespoléhala, a to se se mnou táhlo až do dospělosti.
V 16 letech jsem od rodičů odešla a žila jsem s o dva roky starším přítelem. Z brigád jsme sotva poplatili malý pokojíček a řešila jsem, jestli odejít ze školy, nebo tam zůstat. Nakonec jsem to zvládla, na gymplu jsem dokonce odmaturovala s vyznamenáním. Měla jsem tedy nakročeno jít na vysokou, ale nikdy k tomu nedošlo.
Muselo být těžké být takhle brzo samostatná…
Hluboko v sobě mám zakódováno, že se musím o sebe postarat sama. Zažila jsem dobu, kdy jsem neměla na jídlo. V devatenácti letech jsem se seznámila se svým budoucím bývalým manželem, pořídili jsme si dítě a po čtyřech letech jsme se rozvedli. Po rozvodu jsem řešila, co se svým životem.
Tehdy jste se začala živit sexuální prací?
Ano, byl to v té době jednoduchý výdělek. Musela jsem se postarat o dítě a potřebovala jsem rychle peníze. Byla to pro mě otázka přežití, v té době jsem si neuvědomovala, jak je to pro mě škodlivé – vlastně se mi to v té době líbilo.
Reklama
Měla jsem dobrý pocit, že si mě zákazníci všímají. To jsem do té doby neznala, nikdo si mě moc nevšímal, hlavně otec.
Jaké byly vaše další vztahy s muži?
Vztahy jsem měla vždycky hodně sexualizované. Sex pro mě byl jedinou srozumitelnou formou blízkosti, kterou jsem dokázala pojmout. Byla jsem ráda, když se mnou muži byli spokojení, že jim dělám radost, tak jsem se s nimi vyspala.
Podobné vztahy jste měla i se zákazníky?
Dělalo mi dobře, že si mě všímají, že se jim to líbí, že mi to jde. A samozřejmě mě těšilo taky to, že mi dávali peníze, protože to bylo vyjádření toho, jak jsem šikovná a že mě někdo oceňuje.
Vznikala mezi vámi a klienty nějaká přátelství?
Moc ne. Měla jsem hodně striktně nastavené hranice, klienty jsem si nezvala do soukromí. Emoce, které se mi nehodily, jsem ignorovala a odsunula. V práci jsem byla praktická a odosobněná, neměla jsem nikdy orgasmy. Potřebovala jsem od své pravé osobnosti tu práci udržet co nejdál, prožívala jsem určitou disociaci. Odpojila jsem se od svého těla. Asi jsem si i vytvořila nějakou pracovní personu, která byla oddělená od mé skutečné osobnosti. Zvláštní je, že v té době, kdy jsem se tím živila, jsem byla spokojenější než v dětství.
Setkala jste se s nějakým násilím ze strany klientů?
Určitě ano. Do jisté míry to bylo zapříčiněné tím, že jsem je nechala – neměla jsem dobře nastavené hranice. Škrcení a plivání byla běžná věc.
Když jsem dospěla do bodu, kdy jsem byla schopná jasné hranice klientovi nastavit a klienty, kteří mi nebyli sympatičtí, jsem odmítala, velká část násilí odpadla.
Dá se říct, že vám ta práce někdy chybí?
Ze sexuální práce je těžké vystoupit – svým způsobem jsem se tam cítila v bezpečí a naživu, alespoň na začátku. Měla jsem tam přátele, navzájem jsme se podporovali, tvořili jsme komunitu, někdy i rodinu. Možná proto jsem tam byla tak dlouho. A potom byly i chvíle, kdy jsem se tam chtěla vrátit.
Čím déle v tom člověk je, tím víc je schopný nahlédnout za to a zjistit, proč to dělá. Já jsem si chtěla připadat žádaná. Měla jsem pocit, že mě zbožňují, že mě milují.
Teď mi nějaký člověk nabízel 50 000 za soulož, a já jsem řekla, že ne. Ta touha někde v pozadí asi pořád trošku figuruje, ale už to nepřichází v úvahu.
To, co popisujete, nepůsobí jako takový horor. Proč jste se rozhodla s tou prací přestat? Kde začaly vznikat problémy?
Dlouho jsem byla obrněná obrannými mechanismy, ty se ale postupem času rozpadaly. V období, kdy jsem neměla moc práce a měla jsem čas si všechno víc promyslet, jsem se ponořila sama do sebe a došlo mi, že je něco špatně. Cítila jsem, že to, co jsem dělala, byl hnus. Procházela jsem si epizodami, kdy se mi ze sexbyznysu a ze sebe samotné dělalo špatně.
A nemohlo to být tím, že jste přijala za své názory široké veřejnosti, která sexuální pracovnice stigmatizuje?
Těžko říct. Je to jako bavit se o tom, jestli byla dřív slepice nebo vejce. Ale podle mě není sexbyznys z morálního hlediska nikdy správný. Teď jsem slyšela docela zajímavý podcast, kde hovořila jedna dubajská psycholožka – říkala, že ve své podstatě je prostituce donucení k pohlavnímu aktu. Přestože je mezi zákazníkem a sexuální pracovníci nějaký kontrakt a transakce, ona to nedělá proto, že by toho klienta milovala, ale protože potřebuje živobytí. Sex mají lidé mít kvůli intimitě a sexu samotnému, ne kvůli penězům. Když se žena nachází v okolnostech, kdy si potřebuje vydělat sexem, je k němu vlastně donucená.
Vnímáte nějaký rozdíl mezi prostitucí a pornem?
Slyšela jsem spoustu historek a troufám si říct, že porno je do určité míry náročnější, hlavně fyzicky – některé filmy se točí hodiny a hodiny, zatímco většina klientů je hotová do deseti minut.
Navíc je vaše tvář známá a nemůžete to před nikým utajit.
Když jsem se bavila se sociální pracovnicí z Rozkoše bez rizika, došly jsme k tomu, že prostituce jedné z 5 sexuálních pracovnic v Praze nevadí, že práci vykonává za celkem přijatelných okolností...
Když jsem tu práci dělala, taky jsem se tak cítila, ale teď, když se na to podívám s odstupem, si uvědomuji, že jsem byla neuvěřitelně naivní. Ta práce je spojená s mnoha riziky. Už si nedokážu představit ženu, která by v té práci byla šťastná. Jestli si tak připadá, je to proto, že má silné obranné mechanismy.
První rok jsem si říkala, jak je to bezva, ale postupně se to začalo bortit. Došlo mi, že se tou prací ničím. Když jsem s tím skončila, byla jsem už hrozně nešťastná.
Takže čím déle sexuální práci děláte, tím je to náročnější?
V normálním životě mají traumatizovaní lidé tendenci stále opakovat stejné vztahové vzorce, jen se v nich mění osoby. Čím víc takových vztahů absolvujeme, tím spíš si uvědomíme, že je na tom něco špatně. S prostitucí je to podobné – čím déle v tom člověk je, tím víc je schopný nahlédnout za to a zjistit, proč to dělá. Já jsem si chtěla připadat žádaná. Měla jsem pocit, že mě zbožňují, že mě milují. Nebylo to jen o sexu a penězích, bylo to o celé mojí osobě. Časem mi došlo, že oni mě jako člověka nevnímají.
Změnil se tím váš vztah k mužům?
Myslím, že ne. S muži pracuji dál. Věnuji se teď tantrickým masážím, které se sice také považují za sexuální služby, ale je to dost odlišné. Je to velmi dlouhá doba, kdy jsem naposled poskytla sexuální styk za peníze. A hlavně, klientela je u tantrických masáží diametrálně odlišná.
Dá se říct, že ze své zkušenosti s prostitucí čerpám. Poznala jsem tisíce chlapů, s každým jsem musela mluvit, vycházet a být v intimní zóně. Mám tak obrovské množství zkušeností, které bych jinak nedokázala nabrat.
Můj vztah k mužům to snad nenarušilo, ale možná ve mně nějaký potlačený vztek nebo nenávist bude. Zatím si ale nic podobného neuvědomuji.
Dokážu si představit, že něco takového budete zpracovávat celý život. Chodíte někam na psychoterapii?
Ano, už čtyři roky chodím na psychoanalýzu, což mi také pomohlo s tou profesí skončit. Začala jsem studovat – momentálně sociální pedagogiku a příští rok se hlásím na psychologii, protože bych sama chtěla pomáhat ženám, jakou jsem byla kdysi já.
Taky proto stále spolupracuji s Rozkoší, i když už ne jako klientka. V lidech, kteří dělají sexuální práci, vidím potenciál – mohou dělat něco jiného, co je neničí.
Kdybyste teď měla poradit někomu, kdo se sexuální prací začíná, co byste mu řekla?
Ať si to hodně dobře promyslí. Nemusí to stát za to, a bude se to s nimi pak táhnout celý život.
Měli by se zamyslet nad tím, že pokud to neutají, tak na ně přátelé a rodina budou už vždycky pohlížet jinak. Období, kdy jsem to dělala, je v mém životě taková propast, o které nemůžu moc lidem říct.
Kdo to o vás ví?
Od té doby, co prostituci nedělám, jsem to pár přátelům řekla. Byli v šoku, ale zatím jsem se nesetkala s tím, že by mě někdo soudil. Ale musím říct, že si vybírám, komu to řeknu.
Mám šest let velkou díru ve svém životopisu, kdy více méně nevím, co o ní mám lidem říct.
Kdybyste mohla cestovat v čase, myslíte, že byste si to dokázala rozmluvit?
Asi bych se neposlouchala. Někdy mám pocit, že se to vlastně celé muselo stát, protože mi to taky něco dalo. Ze svých zkušeností dokážu něco čerpat. Ale je to hodně díky tomu, že chodím na terapii, dostala jsem se k tantře a mám teď k sexualitě jiný přístup.
Dá se říct, že ze své zkušenosti s prostitucí čerpám. Poznala jsem tisíce chlapů, s každým jsem musela mluvit, vycházet a být v intimní zóně. Mám tak obrovské množství zkušeností, které bych jinak nedokázala nabrat.
Možná, že kvůli tomu máte vyzrálejší osobnost.
Přešla mě hypersexualita, kterou jsem trpěla už od mládí. Už nepřichází v úvahu, že bych někdy měla nějaký úlet. Hypersexualita je podle mě sebedestruktivní chování, které ničí vztahy a reálnou intimitu. Zjistila jsem, že když se s mužem hned na začátku vyspím, tak je ten vztah odsouzený k zániku – už se pak nezabýváme ničím jiným než sexem. Sex jsem kdysi vnímala jako maximum, kam až se dá ve vztazích zajít. Ale intimita je o něčem jiném – je o emocionální blízkosti a okamžicích, které s partnerem sdílíme.
Uvízl vám nějaký bývalý klient v paměti? Vyčnívá z nich někdo?
Jednoho si vybavuji. Byl to zajímavý člověk a scházeli jsme se potom ještě dlouho – vlastně celou dobu, co jsem pracovala. Byl to takový starý německý pán, bylo mu asi 60 a choval se velice hezky. Pamatuju se, jak jsme šli na pokoj, všechno proběhlo tak, jak má, i když v té době jsem ani neuměla pořádně nasadit kondom. Když jsme skončili, ptal se mě, proč to dělám. A já jsem vlastně vůbec nevěděla, co mu mám říct.
Sex jsem kdysi vnímala jako maximum, kam až se dá ve vztazích zajít. Ale intimita je o něčem jiném – je o emocionální blízkosti a okamžicích, které s partnerem sdílíme.
Někteří klienti k nám chovali empatii – chtěli nás zachránit, snažili se nás z toho marastu vytáhnout. Je zajímavé, že k tomu nedokážu přiřadit žádnou emoci – a tak je to s celým tím obdobím. Emocionální prázdno, černá díra v životě. Moje obranné mechanismy stále ještě nepadly, ale možná se někdy dostanou na povrch, když na sobě budu pracovat.
Máte teď partnera, nebo jste single?
Jsem zrovna čerstvě po rozchodu. Ještě na sobě musím pracovat, abych měla funkční partnerský vztah. Mám hodně velký strach z opuštění, jsem žárlivá a pořád potřebuji ujišťovat, že mě má rád.
Moje vztahy nejčastěji začínaly sexem a byly pak velice povrchní. Ten poslední ale byl už trochu lepší, tak snad se to vyvíjí dobrým směrem.
Jak to máte s dítětem?
Bohužel ho má v péči ex manžel, který na mě u soudu vytáhnul práci, a já jsem to nebyla schopná ustát. Souhlasila jsem tedy s tím, aby ho měl v péči on. Teď se vídáme jen o víkendech – vnímá mě jako svoji mámu, ale náš vztah není ideální. Je to docela smutné. Emoce z částečné ztráty dítěte jsem si taky ještě nedokázala připustit, dusím to v sobě.
Připadá mi, že celá ta vaše zkušenost vás přivedla k tomu, abyste se věnovala psychologii – máte zvýšenou empatii. Život vás bolí, ale není prázdný, cítíte, že má smysl.
Zažívám momenty, kdy je mi opravdu těžko, když se mi vrací vzpomínky. Ale cítím taky naději, protože na sobě vidím pokrok.
Bolesti se nemáme vyhýbat, je potřeba ji prožít. Je mi ale jasné, že ne vždycky to jde. Já jsem měla výhodu alespoň v tom, že jsem měla nějaké zázemí a byla celkem inteligentní. Ne všichni musí mít takové „štěstí“.
foto: Rozkoš bez rizika, zdroj: Autorský článek