Štěpán Budil s rodinou boří konvence o tom, že všechno musí být přesně nalinkované. Dlouho působil jako obchodník, dnes s manželkou oba pracují z domova sami na sebe a v současné době pracuje jako infopodnikatel. S manželkou Luckou (37 let) a jejich třemi dětmi – sedmiletou Viktorkou, desetiletou Evelínkou a dvanáctiletým Bivojem žijí tak trochu jinak, než je pro většinu lidí zvykem. Boří konvence o tom, že vše musí být přesně nalinkované. Děti nechodí do školy, oba pracují z domova sami na sebe a dva roky strávili cestováním po Evropě s minimem věcí. Dlouho ani nevěděli, kde a zda se usadí.
„Vždycky jsme takto nežili. Ale v průběhu času nám začínalo být divné, co se po nás chce. A tak jsme se více a více ptali na svá proč. Odpovědi nám většinou nedávaly smysl, a tak jsme si našli svou vlastní cestu,“ říká na úvod Štěpán Budil, který svůj odlišný pohled na život sdílí na sociálních sítích a získal si mnoho příznivců. V současné době žije s rodinou v podnájmu v Brandýse nad Labem.
Štěpáne, před dvěma a půl lety jste se s rodinou rozhodli zbavit se většiny věcí, sbalit si to nejnutnější a vyrazit na cestu po Evropě, která trvala bezmála dva roky. Kdy se zrodila myšlenka na tak velkou změnu?
Inspirací nám byli naši přátelé, u kterých jsme byli na návštěvě. Vyprávěli nám o svých zážitcích z cestování po Evropě, což v nás vzbudilo touhu vydat se na cestu také. Uvažovali jsme, že cestování obytným vozem pro nás nebude to pravé, a proto jsme přemýšleli o jiných možnostech.
Nakonec to přišlo tak nějak samo, že?
Ano, o pár týdnů později jsme navštívili nový dům, do kterého jsme se měli s rodinou přestěhovat. Když jsme se s Luckou vrátili domů, podívali jsme se na sebe a oba jsme souhlasili, že vyrazíme.
Reklama
Rozhodli jsme se zbavit všech pro nás zbytečných věcí a jet pouze s tím, co nám zůstane. Vnímali jsme potřebu jakéhosi životního restartu.
Jak se k tomu stavěla vaše žena Lucka? Přeci jen my ženy máme často problém „zbavit“ se většiny věcí a cestovat s málem.
Jelikož nás tato myšlenka napadla oba najednou, bylo to velmi přirozené. Ani předtím jsme neměli tolik věcí, kolik je dnes běžné. Spolu s Luckou jsme na cestách už dost dlouho a oba víme, že lpění na hmotných statcích nic skvělého do života nepřináší. Pro Lucku to byl určitě proces, ale radostný. I když se to těžko pouští, jakmile věci odcházejí, cítíte se svobodnější. I proto se Lucka nyní profesně věnuje vztahu k věcem a emocionálním nákupům.
Jak dlouho trvaly přípravy na cestu a co všechno to obnášelo?
V našem životě se vše děje poměrně rychle. Snadno se nadchnu pro dobrý nápad a pak to většinou frčí. Nicméně tentokrát jsme si na přípravu dali půl roku. V únoru 2021 jsme se rozhodli vyjet a na konci července jsme odjížděli z prázdného bytu s tím, co jsme si mohli vzít s sebou.
Jak se k tomu stavěly děti? I pro ně to musela být velká změna.
Odjížděli jsme v době covidu, kdy se údajně nesmělo přejíždět hranice bez různých papírů a povolení. Ale na to jsme nikdy nehráli a nakonec to proběhlo bez problémů.
Překážky na své vlastní cestě životem si tvoříme jen my, a když se rozhodneme je tam nemít, tak se věci dají do pohybu.
Evelínka byla v té době v první třídě, do které se moc těšila. Ale výuka probíhala online, a to se jí nelíbilo. Bivoj byl tou dobou už na domácí výuce, protože to není typ dítěte, pro které by byla škola přínosem. Starší děti měly každý jednoho kamaráda. Ale protože jsme naráželi na dost podstatný nesoulad mezi rodiči těchto dětí v souvislosti s covidovými restrikcemi, moc se už nevídaly. Takže to pro ně ani tak bolestivé nebylo.
Měli jste nějakou finanční rezervu pro strýčka příhodu? Nebo jste žili zkrátka z výplaty do výplaty?
Když jsme vyjížděli, chtěli jsme mít s sebou rezervu 100 tisíc korun. Nakonec jsme měli asi 75 tisíc, z nichž jsme postupně čerpali, až nám zůstalo přibližně 10 tisíc, které jsme si ponechali jako železnou rezervu pro případ nouze. Mimochodem, s takovou částkou bychom ani nedojeli domů třeba z Portugalska. Jinak jsme opravdu žili od výplaty k výplatě, ale důvěřovali jsme procesu a vždycky to nějak zvládli, včetně náhlých výdajů, jako byly dvě poruchy auta. Pracoval jsem jako obchodník, kde se výše příjmů v tomto oboru velmi liší a závisí na obratu, který firmě přinesu. Někdy to bylo těsné, a někdy nám pár desítek tisíc zbylo, ale obvykle jsme tyto peníze nějakým způsobem prožili.
Které země jste procestovali?
Bylo jich hodně. Navštívili jsme Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Chorvatsko, Černou Horu, Albánii, Řecko, Bosnu, Severní Makedonii, Bulharsko, Rumunsko, Rakousko, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Německo, Itálii, Monako, Francii, Španělsko, Portugalsko, Andorru, Gibraltar.
Můžete popsat vaše dojmy a zkušenosti z počátku vaší cesty, podle čeho jste plánovali destinace a jak se vám podařilo vše zkoordinovat?
Velmi zvláštní pocit pro nás byl, když jsme nevlastnili klíče od ničeho. Většina lidí pravidelně nosí svazek klíčů – od bytu, vchodu, kanceláře, sklepa nebo jiných míst. My jsme svůj poslední klíč odevzdali domácímu a najednou jsme neměli žádný.
Během přesunu z jednoho místa na druhé, kde jsme nikdy předtím nebyli, jsme vlastně nevěděli, jestli budeme mít kde spát. Ubytování jsme často řešili přes Airbnb nebo skupiny na Facebooku. Nikdy jsme ale dopředu nevěděli, zda nám někdo třeba hodinu před příjezdem nezruší rezervaci.
Když jsme jeli trajektem ze španělské Huelvy na Tenerife, což trvá 38 hodin, neměli jsme jiné bydlení než právě trajekt. Naše tehdejší současná adresa byl vlastně trajekt. V tom je něco opravdu osvobozujícího. Život si s námi hraje a my se spoléháme na své jistoty, ale když tyto jistoty chybí, otevírá se nový svět vnímání života.
Rozhodli jste se sdílet vaši cestu a zkušenosti na sociálních sítích. Proč jste se k tomuto kroku odhodlali?
Já jsem toho sdílel z našeho života hodně i před naší cestou – FB stránka má padesát tisíc sledujících. Tvořil jsem různé formy obsahu od rozhovorů přes denní videa až po překládání inspirativních memů. Dodnes nám lidé občas píšou, že my a naše cesta, kde s námi mohli prostřednictvím sociálních sítí být, jim v temné době koronaviru dodávala naději.
Že s námi žili náš odvážný příběh a že jim to moc pomáhalo. A to je odpovědí na Vaši otázku – šlo hlavně o inspiraci, o náš příběh. O uvědomění, že překážky na své vlastní cestě životem si tvoříme jen my, a když se rozhodneme je tam nemít, tak se věci dají do pohybu.
Co všechno jste museli udělat pro to, abyste mohli odjet?
V okamžiku, kdy jsme se rozhodli pro cestu po Evropě, jsme věděli, že na to musíme nejprve našetřit. Potřeboval jsem během půl roku vydělat o 300 tisíc navíc nad rámec toho, co jsme běžně potřebovali. A to bylo naprosto nemožné.
Jsme hodně spolu a víme, že to není napořád a že děti o nás přestanou mít zájem a budou si žít své životy.
Jenže, když si to napíšeš na tabuli a dáš si svůj záměr, který je poháněný vášní a touhou, tak ono se to někdy prostě stane. Říká se, že vesmír nekouká na tvé bankovní konto, ale jen na sílu tvého záměru. A přesně tak to bylo.
Jak vnímaly děti život bez školy, bez kamarádů, bez pravidelného režimu?
Není nezbytné, aby děti chodily do školy každý den. Mě to nebavilo, stejně tak mou Lucku a myslím, že málokteré dítě je ze školní docházky nadšené. Většina z nás to vnímá jako povinnost, která nás v životě svazuje. Škola navíc vychovává děti ve stylu, který je připravuje na přechod do zaměstnání, kde pokračují ve stejném rytmu. Ráno vstanu a jdu někam, kde mě to nebaví, ale dostanu za to odměnu – nejprve známku, později peníze. A za ty pak mohu žít. S tímto modelem se neztotožňujeme a chceme, aby naše děti byly v životě šťastné a naplněné.
Budou k tomu potřebovat školu? Nevím. Možná jo. Pokud se rozhodnou, že chtějí do školy chodit, rádi je v tom podpoříme. Ale posílat je někam, kam nechtějí a kde se nudí, nedává smysl. Vzdělání pod tlakem jen zvýší odpor, zatímco naším cílem je naopak podnítit zájem o jejich zvědavost a vzdělávání.
Mají děti vyhrazené dny pro školní povinnosti? Učí se s nimi Lucka, nebo se učí samy?
Ze všech forem sebe-řízeného vzdělávání nám největší smysl dává v tuto chvíli unschooling. Takže s dětmi se nikdo z nás cíleně neučí.
Pro ty úplné základy máme online učitelku Péťu, která s dětmi probírá to nejzákladnější 30–60 minut týdně. To je v tuto chvíli všechno. Učíme se životem.
Strávili jste jako rodina mnoho času společně, což je úžasné. Přesto se ale zeptám, nebyla to někdy tak trochu „ponorka“?
My jsme spolu rádi. Máme děti a předáváme jim to nejlepší, co můžeme a co umíme, se všemi chybami, které rodiče v tomto procesu dělají. To, že s nimi budeme trávit hodně času, bylo naše dobrovolné rozhodnutí. Já jsem už v roce 2019 začal pracovat jen 4 dny v týdnu, abych mohl mít 3 dny volna pro rodinu. Jsme hodně spolu a víme, že to není napořád a že děti o nás přestanou mít zájem a budou si žít své životy.
A ponorka? Ano, je to jako v každém vztahu, když jste pořád spolu. Ale není to tak hrozné, jak jsem si myslel. Je to samozřejmě náročné pro Lucku, která nám zajišťuje jídlo a musí třikrát denně vymýšlet, co budeme jíst. To je prostě náročné.
Dospěli jste na cestách někdy do bodu, kdy jste si s Luckou říkali, že to nebyl tak dobrý nápad? Litovali jste toho?
Nikdy jsme toho nelitovali. Ale občas jsme si společně uvědomovali, že je to náročné.
Stalo se vám někdy, že jste potřebovali v zahraničí vyhledat lékařskou pomoc?
My to máme nastavené tak, že se nás to úplně netýká, a podle toho to také pak vypadá. Říkám to s největší pokorou a velkou vděčností. S dětmi jsme měli od jejich narození tak málo zdravotních problémů, že bychom je u každého z nich spočítali na prstech jedné ruky. Na cestách tomu nebylo jinak. Řešili jsme jednou mé rozseknuté koleno krátce potom, co jsem zaplatil cestovní pojištění na dva měsíce.
První porucha byla v Baška Vodě, což je krásné letovisko, a byl to poslední týden sezóny v říjnu. Strávili jsme týden ve čtyřhvězdičkovém hotelu a vše platila pojišťovna v rámci povinného ručení.
Byl to pro nás signál, že pojištění navíc není potřeba, a tak už jsme se potom nijak nepřipojišťovali. Řešili jsme jednou naraženou ruku na Tenerife s Evelínkou, což proběhlo skvěle. A zázrakem ji to přestalo bolet hned po návštěvě nemocnice, jak to někdy u dětí bývá. A pak ještě zubař. V Portugalsku mi dělali kanálky. Zubař byl skvělý. Manželce Lucii zase na Tenerife trhali zub moudrosti. Nic dalšího si nevybavuji.
Jednou se vám stalo, že vás zradilo auto. Můžete popsat, jak se vám tento problém podařilo vyřešit?
Auto se nám porouchalo dvakrát v Chorvatsku. Týden po sobě přestala fungovat spojka a potom turbo. Byl to dar, protože první porucha byla v Baška Vodě, což je krásné letovisko, a byl to poslední týden sezóny v říjnu. Strávili jsme týden ve čtyřhvězdičkovém hotelu a vše platila pojišťovna v rámci povinného ručení. Děti na to vzpomínají jako na největší zážitek, protože týden jsme chodili na snídaně a večeře formou švédských stolů krásného hotelu a nechali jsme jim úplnou volnost, a tak týden jedly skoro jen hranolky a zmrzlinu. Kdybych nás měl za něco pochválit, tak za to, jak skvěle jsme zvládli tyto dvě náročnější situace, protože jsme si to celé fakt užili. Je to na delší vyprávění, ale klíčové bylo, že jsme dětem mohli ukázat, že se není potřeba hroutit, i když se věci v životě nedějí tak, jak bylo v plánu.
Co vás nakonec vedlo k tomu cestu ukončit a „usadit se“?
Měli jsme v plánu původně cestovat rok, ale jak už to bývá, tak když vám je v něčem dobře, tak nemá smysl přestávat. A úplně stejně naopak. Jakmile vám v tom přestane být dobře, tak je čas skončit, a to se stalo i nám.
Měli jsme v plánu po cestě na Tenerife, kde jsme byli v létě 2023, zajet ještě zpátky na pevninu do Portugalska a pak přes Španělsko do Francie a na pár měsíců na Britské ostrovy. Už jsme ale cítili, že se naše cesta tímto intenzivním způsobem naplnila a že je čas vrátit se domů.
Přesto ale cestujete čas od času dál?
Ano, protože na druhou stranu je třeba říct, že ta cesta nikdy nekončí. Když člověk stráví tolik času někde, kde mu je hezky, tak se to místo stává jeho součástí a přirozeně touží se tam vracet. Takže dále budeme vyjíždět na několikaměsíční cesty různě po Evropě. Chybí nám to teď po pěti měsících doma. I proto jsme si na celý březen odskočili do Chorvatska do apartmánu s výhledem z terasy na moře a bylo to nádherný.
Uvažujete o tom, že se v budoucnu k moři definitivně odstěhujete?
Nevím, jestli definitivně. Ale až budou děti větší, tak bychom určitě rádi hodně cestovali třeba jen ve dvou s Luckou v nějaké dodávce. V jižních zemích nám bylo nejlépe mimo hlavní sezónu. Proto časem uvažujeme i o tom, že bychom tam koupili nějakou nemovitost. Jezdili tam mimo sezónu a pak to pronajímali.
Když jsme se vraceli z cest, tak jsme měli asi o polovinu méně věcí než před odjezdem. A to už jsme si mysleli, že vezeme vše naprosto nezbytné. Zbytečně. K životu člověku stačí fakt málo.
Anebo si dovedeme představit model jen tak pendlovat a být půl roku někde ve Španělsku, které máme asi nejraději, a půl roku u nás v Česku. Ale uvidíme. Ono se to nějak samo napíše, jak to život skvěle umí.
Štěpáne, můžete popsat, co všechno vám cestování dalo, jaké poznání?
Až při návratu z cest jsme si uvědomili, jak moc se tady v Česku žije ve stresu. Jak jsme na sebe nerudní a pořád někam pospícháme. Na jihu se žije tak nějak pomaleji, více v pohodě. Také jsme zjistili, že máme nejhorší silnice, co jsme kde viděli. Ty záplatované okresky v Česku jsou z pohledu těch 22 zemí, kudy jsme jeli, naprosto bezkonkurenční. Lepší mají i v Albánii. Pokud je tam nezpevněná silnice, tak je to alespoň přiznané. Ale u nás si hrajeme na super komunikace, jejichž stav je ale často velmi žalostný.
Kdybyste mohli vrátit něco zpátky, udělali byste to jinak?
Dobrá otázka a nutí mě k zamyšlení. Na první dojem nic. To nejdůležitější bylo to prostě udělat a nepřemýšlet příliš o tom, jestli je to možné. Asi bychom s sebou vzali ještě méně věcí, protože jsme se jich stejně v průběhu cesty museli zbavovat. Když jsme se vraceli z cest, tak jsme jich měli asi o polovinu méně než před odjezdem. A to už jsme si mysleli, že vezeme vše naprosto nezbytné. Zbytečně. K životu člověku stačí fakt málo. Svět nám poskytuje mnoho bohatství a zážitků, nepotřebujeme toho tolik vlastnit.
Štěpáne, vím, že jste hodně aktivní na sociálních sítích, máte hodně sledujících, kteří vám fandí. Přesto ale s některými názory někteří lidé nesouhlasí, což je přirozené. Jak vnímáte kritiku?
Náš životní styl i pohled na život často lidi provokuje. Provokace je prostě součástí mé osobnosti. Když jsme se s Luckou poprvé potkali v restauraci, myslela si, že budu prudič. A opravdu jsem takový, ale ve smyslu otevírání témat, která si zaslouží diskusi, přehodnocení a možná i kritiku.
Někteří lidé o nás psali, že jsme kočovníci a že naše děti jsou chudáci, protože nemají pevné zázemí. Vadí jim, že naše děti nechodí do školy a že my můžeme pracovat na dálku, žít minimalisticky, a přesto máme vše, co potřebujeme.
Lidé z podobné sociální skupiny to často chápou, a dokonce souhlasí, ale jelikož má můj obsah široký dosah, dostává se i k lidem s odlišným pohledem na svět. Ti se často ozývají a vyjadřují kritiku. Ale to chápu. Ještě před patnácti lety bych pravděpodobně reagoval stejně. Nejsem lepší než oni. Jen jsme dospěli k určitému poznání, které nás posunulo blíže k sobě a dál od nesmyslů, které společnost považuje za normu.
Máte nějaký vzkaz – poselství na závěr, které byste chtěl čtenářům sdělit?
Možná cítíte někde uvnitř sebe, že nastal čas vydat se na vaši vlastní cestu. A tou může být cokoliv. Nemusí to být cestování, může to být jakýkoliv záměr, touha nebo cíl. Něco, co vás dlouhodobě láká, stejně jako nás lákalo cestovat. Naše sny a touhy jsou jedinečné programy, které nás mají dovést přesně tam, kde potřebujeme být.
Ve všem, co dělám, se snažím lidi povzbudit k tomu, aby si uvědomili, že mohou a že by to měli udělat. Protože právě v tom leží klíč k našemu životu a jeho naplnění. Tak prosím, udělejte to teď hned. Sestavte si konkrétní plán a vše se začne skládat. Podívejte se, co jsme zvládli my, i s dětmi a ve chvílích, kdy to vypadalo nemožně, a většinou bez finančních rezerv. Dnes o tom píšu a dělám přednášky. Byl to příběh našeho života. Jaký bude ten váš?
foto: se svolením Štěpána Budila, zdroj: Autorský článek