Stejně jako se měšťáci někdy pošklebují vesničanům a často, dnes již neprávem, považují jejich staromódní a zemité způsoby za svérázné, nebo dokonce zaostalé, lidé z venkova se zase vysmívají hektickému životu ve městech. Jasně, doba je jiná. Za našeho dětství to tak bylo a některé názory přetrvávají.
My ve městech žijeme v malých, předražených bytech, které můžou připomínat králíkárny. Samozřejmě, ne všichni. A stejně tak na vesnici je spousta lidí žijících v tzv. bytovkách, na které se s nostalgií podíváme v dobovém filmu.
V rivalitě mezi vesnicí a městem se mísí většinou závist a nepochopení s jistou dávkou vzájemného podezírání. Na obou stranách. A zatímco mladí to už vůbec neřeší, jejich rodiče v tom vyrostli.
Život na vesnici může znamenat, že všichni znají nejen vaše jméno, ale i vaše předky (a zadky) až čtyři generace dozadu. Život ve městě nabízí anonymitu, ale v tempu, které je občas fakt hraniční a rovná se tempu olympijského běžce na krátké trati. Vesničané považují lidi z města za cizince anebo návštěvníky z jiné planety, kteří platí příliš mnoho za kávu; lidé z města zase vidí vesničany jako „statkáře“, kteří vlastní více půdy než rozumu...
Zvláštnosti městského života od předražené kávy až po malé obytné prostory jsou pro lidi na vesnicích nepochopitelné a úsměvné. Pojďme se ponořit do deseti nejzábavnějších aspektů městského života z pohledu venkovských lavic na verandě.
Reklama
Desatero, jak poznáte spolehlivě měšťáka, nebo člověka z města v podobě, v níž se objevuje ve filmech z osmdesátek a možná ještě devadesátek? A proč ti lidé v drahých městech vlastně žijí?
Láska k předražené kávě
Na venkově je káva obyčejným teplým nápojem, většinou je to klidně turek nebo káva doma uvařená, hlavně silná. To je dost nepoměr v kontrastu s lidmi z města, kteří na jediný šálek něčeho „exotického a drahého“ stojí dlouhé fronty a pak za to zaplatí více než venkovan za celou snídani. „Kolik platíte za šálek kávy? Člověk by si myslel, že je uvařená ze zrn, která ručně vybírá královská rodina,“ opáčila by moje spolužačka ze Lhoty. Navíc mají ve městech na tyhle vymoženosti i specializované shopy… Na kelímky (kdyby to byly aspoň skleničky) si nechávají psát jména. Možná proto, aby aspoň na chvíli ta anonymita nebyla tak okatá.
„Hýčkají“ si domácí mazlíčky v luxusních značkách
Lidé na venkově jsou zvyklí, že zvířata jsou společníky nebo pracovníky, ne módními doplňky. Navíc většina lidí tam má zahradu nebo aspoň dvorek, kde je pes navolno. Pohled na psy ve značkových oblečcích a v kloboučcích, botičkách a dečkách šitých na míru přijde směšný těm, kteří jsou zvyklí vídat zvířata spíše ve stodolách nebo u boudy než v buticích. „Ten pudl má lepší šatník než já! Asi právě proto, že je to doprovod na tu matcha kávu. A víš, že může chodit i bez bot? Příště budou mít tihle městští čistokrevní psi své vlastní terapeuty!“
Měšťáci třídí odpad pečlivěji než zeleninu v supermarketu, a přesto nedokážou přijít na to, jestli krabice od pizzy patří do papíru, nebo do kartonů – a co teprve když má bublinkovou vložku…
Totéž platí i o tom, že městští psi často jedí skutečně vybraně – rybičky, husí jatýrka nebo kaviárek. Průjmíček, neprůjmíček…
Fitness šílenství a svaly jako z instáče
Faktem je, že na venkově lidé moc do posilovny nechodí. Většinou ji na malé vesnici ani nenajdete, zato venkovní posilovací plácky nebo i domácí tělocvičny se docela rozmáhají. Jenže tam to není o tom, kdo jak vypadá. Platit měsíční tisícová členství za „privilegium“ běhat na běžeckém pásu pod zářivkami se zdá venkovanovi absurdní, když má k dispozici kilometry volné krajiny. „Vy lidi z města platíte za to, že pak stejně nejste schopni venku běhat rychle – na tom páse je to jediný závod, který vyhrajete, a navíc ani nemusíte opustit budovu!“ Smála se mi kamarádka.
Komplikovaná recyklace a eco- a bio- trendy
Recyklace je sice zodpovědná a doporučená, ale městské odpadkové systémy s mnoha kontejnery v různých barvách mohou být matoucí. Možná na to je potřeba ten titul, nebo vysoká škola. Na venkově vám navíc spoustu aspoň biologického odpadu zlikviduje kompost nebo domácí zvířata a zbytek třeba spálíte. Systém městského třídění odpadu je další cirkusovou atrakcí. Představte si navíc, že byste byli barvoslepí… Měšťáci třídí odpad pečlivěji než zeleninu v supermarketu, a přesto nedokážou přijít na to, jestli krabice od pizzy patří do papíru, nebo do kartonů – a co teprve když má bublinkovou vložku…
S recyklací souvisí i záliba v recyklované módě a všem, co je „eco“ nebo udržitelné. Nic proti tomu, ale nejnovější trendy v oblasti udržitelnosti mohou někdy vypadat spíše jako módní záležitost než jako zájem o životní prostředí. Teď se nosí „eco“ oblečení, ale co přivezou náplavy příště, ponožky na solární pohon, které jen voní?
Podobně je to i s jídlem, které ve městě musí být zákonitě bio-. Tomuhle se venkovan zasměje právem… A může na tom i vydělat.
Městská móda patří často do cirkusu
K cirkusu se zase vracíme. To, co se ve městě někdy považuje za módu, může venkovským očím připadat jako kostým na maškarní. Pravdou je, že na ulicích skutečně někdy potkáte modely, že se nestačíte divit. Může to být taky tím odlišením se v davu, ale fakt je, že spíše než za mužem v sukni nebo šatech a s kabelkou se ohlédneme méně často než venkovan. Některé modely navíc vypadají tak, jako by se ten, kdo je hrdě vynesl, pokoušel oživit renesanci – nebo alespoň její volány. Tohle by si na venkově nedovolili, a není se čemu divit.
Život jako v klícce
Doslova. Ono když jste zvyklí na velkou zahradu, rozlehlá pole a prostorné statky, je představa malých bytečků nebo garsonky k popukání. Tedy pokud nejsme v Hobitíně. Lidé ve městě prostě někdy žijí v tak malých prostorách, že celá kuchyň se v létě v podstatě mění na troubu na pečení.
Každý je gurmán
Lidé z města mají velkou zálibu v přípravě všeho „gurmánského“ anebo „de luxe“, a to od popcornu až po toasty. Hlavní je, aby to působilo honosně a umělecky.
Lidé z města platí kartou i dvě padesát – pokud by tedy ve městě ještě něco tak málo stálo. Ale to je jeden ze základních rysů „Pražáka“ na výletě.
Z chleba lze přidáním zeleniny a semínek udělat toasty de luxe a do vody se házejí kostky ledu ve tvaru jednorožců a tapírků. Na venkově by si to nikdo nedovolil, a navíc by za to nikdo nezaplatil. Protože tohle „de luxe“ je s velkoměstskou přirážkou.
AI, techno a hyper
Lidé z města musejí s technologiemi žít daleko více a ono to i z nich postupně dělá malé roboty. Závislost na technologiích i při těch nejjednodušších úkonech může u městských obyvatel působit až přehnaně. Například se zoufale rozhlížejí na záchodě ve venkovské hospodě, kde je ten stroj, jak jim vysuší ruce. Potřebují vlastně aplikaci, která jim připomene, že mají zalévat rostliny, vyvenčit psa anebo se napít, aby dodrželi nejnovější trendy v pitném režimu. A to souvisí s dalším bodem:
Cože? Karty neberete?!
Tohle se určitě stalo každému z nás, měšťáků. Někam přijedete, chcete automaticky zaplatit kartou nebo chytrými hodinkami, protože peněženku už ani nemáte... a ejhle. My karty nebereme.
Lidé z města platí kartou i dvě padesát – pokud by tedy ve městě ještě něco tak málo stálo. Ale to je jeden ze základních rysů „Pražáka“ na výletě. Pak si musí zoufale půjčovat anebo se táže udiveného prodejce, „jestli by mu nemohl aspoň vygenerovat QR kód…“
Jsou stále v poklusu, být ve stresu je norma
Lidi z města také stále spěchají. Neustále. Rychle jedí, rychle (a špatně) spí, rychle chodí, rychle mluví. Spěchají i na to, aby si mohli odpočinout anebo lehnout. Neustálý spěch je součástí jejich městského života, přestože mají na dosah ruky všechny vymoženosti. Spěchají, jako by za rychlé dosažení cíle byla nějaká odměna. Možná by měli zkusit procházku bez cíle po lese. Ale to bychom museli na venkov.
Svůj k svému? Vůbec ne
Takže jaký je závěr? Život na vesnici kontrastuje s životem ve městě, a to nejen tempem, ale i perspektivou. Jednoduchost a praktičnost života na venkově často působí na složitý, primárně na vzhled zaměřený životní styl městských obyvatel zábavně. A někdy i matoucím dojmem.
Shodneme se na tom, že obojí má své kouzlo a obě prostředí mohou být výzvou. Ať už jde o čerstvý vzduch a otevřená prostranství venkova, kde měšťák oteče z alergií, nebo rušné ulice a kulturní tavicí kotle města, kde venkovan zabloudí i s mapou. Každé prostředí má svou vlastní přitažlivost. Dokud budou existovat rozdíly, bude existovat i vzájemné pochechtávání.
Lidé z města se často smějí domnělé jednoduchosti venkova, zatímco vesničané považují složitosti a starosti městského života za zbytečně stresující a komplikované. Vždy existuje důvod, proč se usmívat nad odlišnostmi a možná se od sebe navzájem něco naučit. Ať už se smějeme městskému elegánovi, který neumí rozdělat oheň, nebo venkovanovi, který je zmatený z jídelního lístku na sushi.
Ať už ale pocházíte z vesnice, plné zvědavých sousedů, a večer můžete ze zahrady pozorovat zářivé hvězdy, nebo z města, s jeho anonymními davy a nekonečnými možnostmi, kde ale o jasné hvězdné nebe téměř nezavadíte, v obojím je krása.
I když někteří vesničané možná Pražáky neberou, pak jen proto, že jim tajně závidí přístup do pekáren s nepřetržitým provozem. A obyvatelé měst? Ti se možná venkovským „buranům“ smějí, ale v hloubi duše sní o klidné noci s cvrčky místo houkajících alarmů aut a zvonících nočních tramvají.
