Pokud vyděláváte to druhé číslo, pak si o vás možná přátelé myslí, že si žijete na vysoké noze. Jenže ono to tak vůbec být nemusí. Prostě každý máme svůj způsob života a utrácení. A někteří z nás neušetří ani vindru. Proč taky? Do hrobu s naditými kapsami ani slamníkem nepůjdeme.
Existuje ale vědecká hypotéza, proč někteří lidé šetří přirozeně, zatímco jiní všechno utratí. Záleží nejen na kultuře a zemi, odkud pocházíte, ale i na vašem jazyku a gramatice. Nevěříte? Pak budete překvapeni stejně jako my.
Utrácení jako vzrušení?
Můj bankovní účet jako by si vytvořil svoji vlastní mantru: těžce naplnit, snadno vyprázdnit, a tak pořád dokola. Věřte mi, není to proto, že bych se nesnažila tuhle divokou utrácející bestii zkrotit… Razím ale spíše názor, že si šetření nemohu dovolit.
Jako bych byla prokletá genem utrácení, který je prostě silnější než já. Čím víc vydělám, tím rychleji umím všechno utratit, do posledního halíře.
Reklama
Že by to byl zakořeněný kulturní impuls, jak naznačují někteří odborníci? „Ve společnosti, která měří úspěch nejnovějšími technickými vychytávkami a nejmódnějším oblečením, se možná vaše utrácení jen podvědomě snaží držet krok s ostatními. I když obecně jsem toho názoru, že společnost spíše šetří, hlavně v posledních třech letech. Možná jde u Vás o psychologické vzrušení z nákupu něčeho nového. Ale jak víte, je to jen opojení, které vyprchá stejně rychle jako levný parfém. Na vůni ,nových věcí‘ existuje vážná závislost, ať už jde o auto, telefon nebo koženou kabelku, kterou jste určitě už nepotřebovala. Takové utrácení je často chybnou cestou za štěstím, marnou snahou zaplnit prázdnotu hmotnými statky namísto skutečných zážitků,“ poodhalila mi jednu z možných slepých cest psycholožka Jana Rezková.
Ano, sociální média jsou jako zrcadlo, odrážející nekonečné možnosti toho, co by člověk mohl vlastnit. A utrácení ještě zhoršují. Každý scrolling, lajk nebo reelsko, každé kliknutí představuje vizi života, který by mohl být lepší, lesklejší, okouzlující. Strach z promeškání (FOMO) není jen fráze; je to zároveň i finanční odliv, který nás tlačí k tomu nakupovat víc.
Pořád na něco „nemám“
Nevím, jestli to znáte. Vyděláváte poměrně slušné peníze, ale neohřejí se u vás ani minutu. A to si nežijete nad poměry. Možná jen potřebujete velký byt, protože pracujete z domova. Anebo rádi cestujete, takže všechno, co vyděláte, padne na poznávání a dobrodružství. Vaše okolí to nechápe, protože přece „s těma prachama, který vyděláš, musíš mít pořádně našetřeno, ne? Tak jak to, že teď, když se ti rozbilo auto, brečíš, že na to nemáš?“
Jenže ono to není tak jednoduché. Někteří z nás prostě šetřit neumí.
Proč někteří lidé nedokážou ušetřit peníze?
Spoření. Tohle kouzelné slůvko je pro některé lidi noční můrou. Sama si pamatuji, jak jsem se vdávala a moje budoucí tchyně mi říkala: Kristýno, musíš Kamila hlídat, on neumí nic ušetřit! Tehdy jsem na ni jen vytřeštila oči, protože to opravdu nepřišla za tou správnou. Jsem přesně jednou z těch, u koho se peníze neohřejou, a razím heslo, že to, co si vydělám, si chci i utratit, protože možná žádné zítra ani nebude…
Jezdíme po světě, rádi jíme, máme velký byt, abych mohla pracovat pokaždé v jiné poloze a jiné místnosti… Jen těch 300 tisíc jako nezbytná záloha pořád nikde.
V případě mého manželství to platilo dvojnásob, protože jsem z něj odešla s holým zadkem, ale Kamil si přivlastnil můj dům i se vším, co v něm bylo. Ale to je jiný příběh.
Už tenkrát mě slovo „spoření“ zvedalo ze židle jako strašlivá nadávka…
Spoření prostě většina lidí považuje za potřebnou věc, ale někteří z nás taky věc zatraceně obtížnou. Schválně, je tu někdo, kdo nikdy neměl v plánu něco „uložit stranou“, anebo „od příštího měsíce pravidelně ukládat stranou“… Ale nějak to nevyšlo?
Kam se ale řítíme?
Život bez rozpočtu – cesta do finanční propasti
Začněme tím základním. Rozpočtem. A sáhněte si do svědomí. Děláte si ho? Máte měsíční rozpočet, anebo píšete si někam příjmy a výdaje? Myslím, že moc lidí měsíční rozpočty nedělá, tedy kromě těch, kdo skutečně nemusejí…
Než se ale nadějeme, ocitneme se my, lehkovážní „spendeři“, jak bych se určitě pojmenovala i já sama, v situaci, kdy na konci měsíce zbývají jen drobné v kapse (v lepším případě), v tom horším na nás účet řve minusovými položkami, někdy dokonce v řádu pěticiferných čísel. A my vlastně, ale jako opravdu upřímně, nevíme, kam se peníze poděly.
Přitom mít jasně stanovený rozpočet nám umožní vidět, kam peníze tečou, a zároveň nám pomáhá učinit vědomá rozhodnutí o tom, co si můžeme dovolit, a co ne. Ale co si budeme nalhávat? Každý pokus o sestavení rozpočtu se podobá dietě: „Začnu v pondělí.“
Podle údajů Českého statistického úřadu (ČSÚ), který v roce 2023 a 2022 zjišťoval životní podmínky domácností, přesahují průměrné výdaje domácností za bydlení osm tisíc měsíčně. To představuje meziroční nárůst o více než pětinu. Ukázalo se, že české domácnosti dávají nejvíce za bydlení, a to skoro 17 procent příjmů. Takže musejí šetřit. Omezit jsme však museli také konzumaci masa nebo vytápění domácností. Vše u nás totiž zdražuje rychleji, než se stíhají zvyšovat příjmy. Toto šetření, zejména na jídle, se projevilo nejvíce na konci roku 2022. Jenže není šetření jako šetření.
Pokud nemáte jasné cíle, neušetříte
Pokud jde o spoření, je nezbytné stanovit si jasný cíl. Tedy, někomu to možná pomůže. Faktem je, že pokud se jedná o cestování anebo dobré jídlo v michelinské restauraci, taky bych šetřila. Protože chybí-li nám konkrétní finanční cíl, snadno se stane, že se naše úspory v průběhu času opět rozplynou.
„Stanovení konkrétního cíle, ať už je to koupě nového auta, dovolená nebo třeba vytvoření finanční rezervy, nám dodá motivaci šetřit pravidelně a neodklánět se od plánu. V dnešní době je navíc finanční polštář skutečně nutností, zejména pro dnešní čtyřicátníky,“ říká pro Flowee Marek Járský, finanční poradce. Prý fungují i kalkulačky úspor…
Nečekané výdaje přijdou jako blesk z čistého nebe
Každý z nás se může setkat s nečekanými výdaji. Ať už jde o poruchu auta, výměnu pračky nebo lednice, tábor pro dítko nebo jiné nepříjemné finanční překvapení.
Tento typ výdajů může rychle vyprázdnit naše úspory, pokud nejsme připraveni. A právě tvorba nouzového fondu, který by pokryl několik měsíců výdajů, je klíčem k tomu, abychom se vyhnuli zadlužení kvůli nepředvídaným situacím.
Když zaplatím více tam, kde mám půjčku (kterou jsem si schválně brala s možností předčasného splacení, ke kterému ale nikdy nedojde), pak ten daný měsíc stoprocentně nevyjdu. Anebo si nekoupím další, asi osmdesáte džíny.
„Prosím tě, ty nemáš na účtu rezervu tři sta tisíc?“ zeptal se mě v naprostém úžasu můj bývalý šéf, majitel jednoho velkého mediálního domu, který byl sám milionář, a teď je na tom díky fotovoltaickým elektrárnám ještě daleko lépe… Tehdy jsem nevěřila vlastním uším. Ale nepoučila jsem se, a i po dvaceti letech jsem na tom stejně. Vydělávám, myslím si, daleko nad průměr. Ale pořád nemám! Jezdíme po světě, rádi jíme, máme velký byt, abych mohla pracovat pokaždé v jiné poloze a jiné místnosti… Jen těch 300 tisíc jako nezbytná záloha pořád nikde.
A to mám dokonce i půjčku.
Dluhy jako břemeno, které brání spoření
Mít dluhy a zároveň se snažit šetřit může být kontraproduktivní. Alespoň podle finančního poradce. „Vysoce úročené dluhy rychle pohltí jakékoli úspory z úroků, které bychom mohli získat z našich úspor. Je tedy důležité dát přednost splácení dluhů, aby se uvolnily finanční prostředky pro efektivnější spoření,“ doplňuje Marek Járský.
Nejen on, ale i mnoho dalších odborníků doporučuje zaměřit se nejdříve na dluhy s nejvyššími úrokovými sazbami, aby se minimalizovaly celkové náklady a urychlil proces splácení.
Jenže když zaplatím více tam, kde mám půjčku (kterou jsem si schválně brala s možností předčasného splacení, ke kterému ale nikdy nedojde), pak ten daný měsíc stoprocentně nevyjdu. Anebo si nekoupím další, asi osmdesáte džíny. Protože když mám na účtu moc, jsem z toho nervózní a musím tu částku zredukovat, to dá přece rozum.
Výmluvy, které nám brání šetřit
Někteří z nás jsou mistři na výmluvy. Je snadné najít důvody, proč nešetřit. Bohužel, anebo bohudík, já nemohu říct, že málo vydělávám. Ceny rostou, ale to je mi vlastně jedno. Nikdy mě nikdo šetřit nenaučil, a to mí rodiče byli přitom mistři. Tatínek je navíc kolenovrt.
Možná proto jsem úplný opak, a jak říkám, peníze na účtu mě činí nervózní. Ve světě, kde je všechno instantní, je koncept odloženého uspokojení asi tak chutný jako starý chleba.
Výmluvy ohledně toho, proč nešetřit, jsou často hluboko zakořeněné a mohou nám bránit v rozvoji našich schopností šetřit. Ale cože? Jako že nepojedu na dovolenou šestkrát ročně? Faktem je, že překonání mentálních bariér vyžaduje čas a úsilí, ale je klíčové pro to, abychom se méně obávali budoucnosti.
Protože já budu pracovat ještě asi i na smrtelné posteli… Přitom k tomu, abyste šetřili, nemusíte být bohatí, jak ukazuje studie.
Číňané a Indové spoří více než konzumní Evropané a Američané
Podle psychologa a autora knih o spoření a utrácení Dr. Petera Colletta, existuje vztah mezi finančním chováním člověka a jeho kulturním zázemím, stejně jako mezi finančním a emocionálním chováním člověka: „Ve skutečnosti existuje poměrně hodně důkazů, které ukazují, že finanční chování lidí souvisí s jejich individuální psychologií a také s historickými a kulturními faktory. Už ve třicátých letech minulého století John Maynard Keynes (anglický ekonom, univerzitní profesor a guvernér anglické centrální banky – pozn. red.) předpověděl, že jak lidé bohatnou a mají k dispozici více peněz, zvyšují spíše své úspory než spotřebu,“ říká Collett.
Podle M. Keynese existuje několik motivací lidí ke spoření: aby se ochránili před nepředvídatelnými okolnostmi, aby si udrželi nebo zlepšili životní úroveň a další. Také historické precedenty a kulturní normy významně ovlivňují spořicí návyky. Například země s tradicí spořivosti, jako je Čína, Vietnam nebo Indie, vykazují vyšší míru spoření ve srovnání s více konzumními společnostmi, jako jsou USA, Řecko a Velká Británie, kde jsou lidé orientovaní na okamžitou spotřebu, a život na dluh je pro ně zcela běžný. Tento rozdíl není pouze odrazem ekonomických podmínek, ale hluboce zakořeněnou kulturní praxí.
Japonci vybočují
A nyní se už dostáváme k tomu, že i jazyk, jímž mluvíme, může ovlivňovat naše finanční chování. O tom hovoří objevená hypotéza ekonoma Keitha Chena. Chen předpokládá, že jazyky, které gramaticky oddělují budoucnost od přítomnosti (futured languages), mohou odrazovat od spoření, a naopak jazyky bez tohoto rozlišení (jazyky bez budoucnosti – ve smyslu jazyky, které nemají budoucí čas) podporují spoření, protože budoucnost je vnímána spíše jako prodloužení přítomnosti.
Například optimisté, a to já tedy rozhodně jsem, jsou přesvědčeni, že se jejich finanční situace zlepší bez ohledu na jejich úsilí.
Tato teorie, ačkoli je podložena významnými údaji, nedokáže vysvětlit změny v chování například u Japonců, kde se míra úspor navzdory tomu, že mají „bezbudoucí jazyk“, dramaticky snížila, a to dokonce tak, že se z čela žebříčku Japonsko propadlo až na samotný konec…
Psychologické překážky spoření a vědecké teorie
A co mě zaujalo nejvíce, že dle doktora Colletta hraje kromě kulturních faktorů při spořicím chování klíčovou roli individuální psychologie. „Bylo zjištěno, že lidé, kteří nedokážou vnímat své ,budoucí já‘ jako prodloužení svého ,současného já‘, si mnohem méně často odkládají peníze na budoucnost. Koneckonců, proč byste se měli dělit o své těžce vydělané úspory s někým, kdo se necítí být ve skutečnosti vámi? Při rozhodování o tom, zda někdo spoří na budoucnost, hrají roli také osobnostní faktory, jako je impulzivita a sebekázeň,“ říká Collett.
Například optimisté, a to já tedy rozhodně jsem, jsou přesvědčeni, že se jejich finanční situace zlepší bez ohledu na jejich úsilí. Tento falešný optimismus často vede k nedostatečné přípravě na budoucnost, zato takoví lidé oceňují současné výhody před budoucími zisky, což činí spoření méně atraktivní volbou. Je to tedy takový začarovaný kruh.
Keynesiánská ekonomie zase předpokládala, že lidé budou více spořit, když budou více vydělávat, jenže tato teorie byla později rozmetána výzkumem Daryl Collinsové a jejího týmu. Ten dokázal, že i lidem po celém světě, kteří vydělávali dva dolary denně, se daří spořit na budoucí potřeby.
Tento výzkum (Portfolios of the Poors – Portfolio chudých) by se nám měl vybavit vždycky, když si kupujeme padesáté džíny, a přitom si myslíme, že si spoření nemůžeme dovolit… Zpochybňuje představu, že výše příjmu přímo určuje schopnost spořit, a namísto toho naznačuje, že klíčovou roli hraje strategické finanční řízení a plánování.
Takže až se budete stejně jako já stále motat v kruhu a nebudete mít na opravu auta anebo na příměstský tábor svého dítka, pak si vzpomeňte na slova Petera Colletta, že spoření je náš způsob, jak se vyrovnat s budoucností. Chcete si raději užívat hned teď, anebo mít možnost užívat si i později. Ono totiž toto později jednou skutečně přijde…
Tak co, zkusíme to společně?
foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek
